Po stopách Rudých Khmerů - 1. část

Tomáš Krychlič  |  Historie

„Ať už přijdu do pekla nebo do nebe, ať jsem co nejdále od Rudých Khmerů. Až se znovu narodím, ať jsem co nejdále od Rudých Khmerů,“ modlil se Haing Ngor v létě roku 1975.

Ngor si v tu chvíli především přál co nejrychleji zemřít, neboť Rudí Khmerové, kteří se právě zmocnili vlády nad Kambodžou, jej ukřižovali. A pod nohama mu rozdělali oheň z rýžových šlupek. Mučený lékař měl umírat pomalu, v bolestech spalujícího žáru. Patrně neexistuje zločin, který by ospravedlnil takový trest. Čím se provinil doktor Ngor?

Pracoval pro armádu sesazeného diktátora, to ale šíleným revolucionářům vadilo méně než jeho třídní původ. V očích Rudých Khmerů se prohřešil hlavně tím, že byl produktem dekadentní městské společnosti, dávno se odcizil „očišťujícímu“ venkovskému životu. Jinými slovy: měl přátele v zahraničí, znal cizí jazyky, ba dokonce nosil brýle. Vše zběsilým kambodžským maoistům stačilo k tomu, aby předem odsouzeného nebožáka popravili. Haig Ngor zázrakem přežil.

Snad měl i on podat svědectví o šíleném komunistickém experimentu, během kterého Rudí Khmerové vystěhovali celá města do venkovských komun, kde novopečení zemědělci umírali ranami bezduchých, sadistických dozorců, hlady, nemocemi i nedostatkem lékařské péče.

Maoisté se snažili rozmetat vše, na čem stála dosavadní společnost: děti poštvali proti rodičům, vesnici proti městu. Khmery, většinové obyvatele Kambodže, proti menšinám, především Vietnamcům. Zakázali náboženství. Zrušili majetek s výjimkou pouze několika osobních věcí. Zavedli stejnokroje. Cenu přestal mít člověk, smysl zůstal výhradně kolektivu, skupině, komuně. A, samozřejmě, straně a vůdci.

„Vaše přežití není ziskem, vaše zničení není ztrátou,“ opakovali maoisté své motto těm Kambodžanům, kteří neměli v jejich rolnické utopii právo žít. Absolutní moc nad obyvateli země získala tajemná maoistická Organizace…

Pro mladší ročníky: toto opravdu není námět morbidního románu či bizarní počítačové hry. Taková byla realita asijské Kambodže v letech 1975 až 1979, kdy jí vládli Rudí Khmerové. Tipy o počtu obětí režimu se různí: režim podle střízlivých odhadů způsobil smrt téměř dvou milionů lidí, tedy zhruba pětiny tehdejší kambodžské populace. Polovina obětí byla popravena či utýrána, druhá zemřela hlady a vyčerpáním v komunách, navzdory hojným případům kanibalismu. Většinu mrtvých tvořili přílušníci elity: lékaři, technici, učitelé.

Hrůza a klid francouzského lycea

Jen málokteré místo na této planetě vyzařuje tolik hrůzy a klidu zároveň. Toto místo symbolizuje nepochopitelnou banalitu zabíjení, kterému se bez výčitek životních zkušeností oddávali často ještě dětští katani vyškolení Rudými Khmery. Dvůr Tuol Slengu, někdejší francouzské lyceum, během vlády Rudých Khmerů mučírna a vězení, je nyní opět zalitý horkým kambodžským sluncem.

Nechávám kolo, oblíbený dopravní prostředek většiny Kambodžanů, u prodavače lístků. Na dvoře stojí vzrostlé palmy – teď vrhají stín na mě i ostatní turisty, kdysi byly svědky nelidského zacházení s vězni. Prosté, souměrné budovy, ve kterých byly školní třídy, prý doslova potily krev, kterou tu z vyslýchaných ždímali dozorci. V učebnách, kdysi plných světla a studentských žertů, zůstaly hrůzostrašné rámy kovových postelí i s obojky, kterými byly vězni ke konstrukci po celé dny připoutaní.

Kolem lůžek se stále povalují rezavé nástroje kdysi využívané k tortuře, se kterými ještě dříve pracovali snad zahradníci, zámečníci či zemědělci. I vysoký kovový rám, který sloužil studentům prestižní školy k závodům ve šplhu, kati využili k výslechům – nebožáci tu viseli hodiny s rukama bolestivě vyvrácenýma za zády. Lidé byli topeni, řezáni, prý i svlékáni z kůže. Pokud se nechoulili v miniaturních kotcích chladného přízemí někdejšího lycea.

Jeho branani prošlo asi sedmnáct tisíc lidí, přežilo jen několik. Stejně šíleně či spíše absurdně působili smířené tváře někdejších Rudých Khmerů, kteří našli tolik odvahy, aby veřejně hovořili o minulosti. Jejich snímky jsou vystaveny v horním patře věznice Tuol Sleng.

„Přidala jsem se k Rudým Khmerům, protože jsem si myslela, že změníme společnost,“ svěřuje se fotoaparátu a papíru starší žena s klidným výrazem buddhistky, tedy zastánkyně náboženství, které v Kambodži převládá. „Naverbovali mě, tak jsem prostě šel. Doma stejně nebylo kde hlavu složit. Alespoň mi dávali najíst,“ zní ještě triviálnější výpověď muže, který později pod vedením ve Francii vzdělaných maoistů vyháněl obyvatele měst do venkovských komun. A který teď opět žije na venkově, ze kterého kdysi odešel bojovat a zabíjet. Kde se vlastně vzali vzdělaní Kambodžané, kteří bez rozpaků nechali vraždit… vzdělané Kambodžany?

Příběh jejich režimu se začal psát v Paříži. Sešli se tu obvykle nadaní studenti ze středostavovských, ba lepších kambodžských rodin, kteří dostali ojedinělou šanci získat evropské vzdělání. A kteří tu záhy poté, co nasáli levičácké myšlenky, založili revoluční organizaci. Proč Paříž?

Kambodža se koncem devatenáctého století stala součástí francouzské Indočíny, tedy kolonií Paříže. Francouzská metropole se tak i pro mladé Khmery stala centrem, kam podobně jako jejich vietnamští či západoafričtí vrstevníci mířili za vzděláním. Francouzská komunistická strana navíc v padesátých letech patřila k nejortodoxnějším, nejukázněnějším i nejaktivnějším marxistickým partajím Západu.

Kdo do party patřil?

Saloth Sar, vůdce Rudých Khmerů nechvalně proslulý pod revolučním jménem Pol Pot, tu nedostudoval elektroniku (podle jiných zdrojů neuspěl v polygrafii). Pamětníci uvádějí, že klidný mladík jemných způsobů dával před technikou přednost fracouzské literatuře a tehdy především knihám Karla Marxe. Skutečnost, že neprošel zkouškami, domů odejel jako první a byl tak „dekadentním“ vzděláním ovlivněn méně než jeho úspěšnější druzi, mu prý později pomohla získat prim v radikálním hnutí.

Není bez zajímavosti, že sestra pozdějšího bojovníka za utopický komunismus byla královou konkubínou. To Ieng Sary považovaný za „dvojku“ Rudých Khmerů docházel na elitní Institut d’Etudes Politiques de Paris známý pod zkratkou Sciences Po. Tuto školu má či měla elita (nejen) frankofonního světa: kromě řady pařížských prezidentů i premiérů třeba i někdejší šéf OSN Boutros Boutros-Ghali, zakladatel olympijského hnutí Pierre de Coubertin, spisovatel Marcel Proust, ba i československý ministr zahraničí a prezident Edvard Beneš.

Ostatně, vzdělaný Ieng Sary patří k nejbarevnějším postavám hnutí: pozdější vicepremiér a ministr zahraničí Rudých Khmerů doslova ztělesňoval chaos Indočíny. Po otci Khmer, po matce Číňan, narodil se na jihu Vietnamu, tedy v zemi, kterou Rudí Khmerové nakonec tolik nenáviděli. Proto si po vstupu do řad Rudých Khmerů změnil jméno: snad proto, aby mohl snáze likvidovat Vietnamce v zemi usazené.

Ke skupině radikálů patřil i Khieu Samphan, cosi jako pozdější prezident maoistické Kambodže, který úspěšně složil doktorát na pařížské univerzitě. Mimochodem, jeho práce z roku 1959 naznačuje pozdější tragédii – volá v ní po soběstačnosti rozvojových zemí, které se podle jeho soudu musejí „za každou cenu“ osvobodit od závislosti na ekonomicky vyspělém světě. Podobným směrem se vydali i lídři ultrakomunistcké Severní Koreje, která snad jediná snese – co do bizarnosti režimu i jeho nezájmu o jednotlivce – smutné srovnání s Kambodžou Rudých Khmerů.

A kde pozdější jádro maoistické úderky zjistilo, že pro myšlenky lze i vraždit? Prý ve východním Berlíně, kde se zkraje padesátých let na mládežnickém festivalu setkali s jinými Khmery, kteří byli plně oddáni svým vietnamským protektorům. Mladík posléze známý jako Pol Pot nabyl dojmu, že jejich bojová morálka je mizerná a odhodlání stejně jako vlastenectví žádné. Tehdy se prý jakkoli fanatická, zatím však studentská parta proměnila v zárodek vražedné organizace.

(dokončení příště)

Zdroj: Formen

Nejčtenější