Papoušci mluví, tančí, a vymírají

Ivan Verner  |  Příroda

Papoušci mají smůlu. Mají většinou krásně barevné peří a v zajetí dokážou svého věznitele výborně pobavit. Opakují zvuky, které slyší, uvědomují si jejich význam a reagují i na hudbu. Rytmus je svede dokonce k tanci. Bohužel je jejich ochrana málokde dostatečná a některé druhy zastupuje už jen několik jedinců.

Je to jako čtení z černé kroniky. Kdyby nebyly ve hře osudy živých tvorů, tak možná i trochu humorné. V březnu před pěti lety zaujal celníky muž cestující z Brazílie. Opatrně se otáčel a ohýbal, jako kdyby měl ischias. Podrobnější prohlídka ukázala, že má kolem pasu upoutány speciální sáčky s osmnácti vajíčky.

Přestože byly zrovna Velikonoce, nezdálo se, že by je dotyčný vykoledoval. Vajíčka putovala do inkubátoru a všichni napjatě sledovali, co se z kontrabandu vyklube, neboť pašerák nebyl zrovna dvakrát sdílný. Ukázalo se, že jde o amazoňany modrobradé, pochopitelně přísně chráněné, v hodnotě asi šedesát tisíc za jedno kuře. Čtrnáct z osmnácti unesených ptáků se podařilo odchovat. Škoda však byla ve skutečnosti zcela jistě větší než oněch čtyřikrát šedesát tisíc korun.

Amazoňan modrobradý, Amazona festiva. Foto (CC) Belgianchocolate, Flickr
Amazoňan modrobradý, Amazona festiva. Foto (CC) Belgianchocolate, Flickr

Při sběru a dopravě papouščích vajec se mnohá z nich nesprávnou manipulací poškodí. Velmi pečlivě se ale staral o pašovaná vajíčka muž, jenž byl před několika lety zadržen na cestě z Austrálie do Thajska. Pečoval o ně jako o vlastní. Také jeho prozradila podivná chůze a výrazný rozkrok. Nebylo divu – ve slipech uchovával šest vajec papouška kakadu.

Prohlídku zpočátku odmítal s tím, že má kýlu, která se mu občas sveze k varlatům. Pak chtěl kauzu bagatelizovat a tvrdil, že to mělo být takové překvapení pro přítelkyni na uvítanou. Od soudu dostal pokutu v přepočtu půl milionu korun. A to mu hrozilo deset let natvrdo…

Ne vždy jsou pašeráci takhle ohleduplní. Není to tak dávno, kdy celníci na hranicích Kazachstánu objevili v kufru jednoho auta téměř pět set polomrtvých pestrobarevných ptáků. Není ovšem výjimkou, že se načerno prodávají původně legálně pořízení papoušci, které lupiči ukradli – většinou na objednávku – chovateli. Obchod s těmito ptáky je čím dál výnosnější.

Papouch jako konzerva

Tento Kakapo soví se jmenuje Felix a byl vyfocen během pravidelné roční kontroly. Foto (CC) Whereisbren, Flickr

Někteří papoušci jsou ovšem prakticky neprodejní – například unikátní papoušek kakapo (někdy označovaný jako kakapo soví) z Nového Zélandu. Má jako všichni ostatní křídla, ale ta mu slouží jen k udržování rovnováhy, když šplhá po kůře stromů. Nelétá, navíc je docela tučný, má výrazný pach, ve dne spí, v době páření je velmi hlučný a kromě dostatku masa má i zajímavé žlutozelené peří. Tolik smůly najednou.

Jak asi tvor s takovými vlastnostmi může ve společnosti člověka a jeho společníků – psa a kočky – nakonec dopadnout? Na ostrovy Nového Zélandu se ve dvou migračních vlnách, okolo let 800 a 1300, nejdříve přistěhovali Polynésané. Kakapo se stal vítaným zpestřením jejich jídelníčku. Pečínku z něj uchovávali ve vlastním tuku v košíku z lýka jako konzervu na horší časy. Takto připravené maso prý chutnalo jako jehněčí s ostřejší vůní.

Z kůže papouška si Maorové vyráběli jakési kapuce, které pošívali peřím. Pokrývka hlavy chránila před deštěm, v zimě hřála a na jednu bylo potřeba přes deset tisíc papouščích per. Běloši, kteří se usazovali na ostrovech této britské kolonie zhruba od poloviny 19. století, je sice nelovili, ale zase sem přivezli predátory a papouškům konkurující býložravce, tedy jeleny a králíky. Ti jim spásali potravu.

Aby zlikvidovali přemnožené králíky, dovezli si osadníci lišky a lasičky. Kakapu jako oběd měl ovšem tu nepřekonatelnou výhodu, že se liška před jídlem tolik neunavila.

Hlídají ho kamery

Na počátku 20. století si správce jednoho z prvních národních parků Richard Henry uvědomil, že by byla škoda o tak zvláštní druh ptáka přijít. Začal papoušky kakapo sestěhovávat na místa, kam se na ně predátoři nedostali. Přesto v 70. letech minulého století zoologové už pochybovali, že volně žijící kakapo ještě někde existuje, pár přeživších bylo naštěstí objeveno, a tak mohl roku 1989 vzniknout plán na jejich záchranu.

Kakapo soví na ilustraci z knihy „Ptáci Nového Zélandu“ z roku 1873
Kakapo soví na ilustraci z knihy „Ptáci Nového Zélandu“ z roku 1873

Nejdříve museli záchranáři vybrat místo, kde by papoušci byli v bezpečí. Tím místem se stal Tresčí ostrov mapa, maorsky Whenua Hou, kde byli vychytáni všichni, kdo by nelétavému ptákovi mohli škodit. To umožnila jeho menší rozloha, která je však pro chované jedince zcela postačující, protože tu nejenom roste většina z pětadvaceti rostlinných druhů, jejichž plody, semeny, listy a dokonce i pylem se býložraví kakapové živí, ale v době nedostatku jsou přikrmováni.

Především je tu dost červených borovic rimu, na jejichž semenech jsou tito ptáci existenčně závislí. Jejich pozemní hnízda pak dokonce chrání infračervené kamery… Dobrá věc se podařila. Rok 2002 byl ve znamení obratu a vědci i chovatelé mohli slavit vylíhnutí čtyřiadvaceti mláďat. V roce 2009 už jich bylo jen v této rezervaci sto. Počet papoušků kakapo pozvolna vzrůstá a přestože hnízdí jen jednou za čtyři až pět let, je naděje, že tento druh zůstane zachován, protože se jedinci dožívají až šedesáti roků.

Jede po gumičkách…

Kakapo má na Novém Zélandě příbuzného, který je sice také přísně chráněný, ale lidé se ho spíše obávají. Tedy hlavně motoristé, kteří se přijedou podívat autem do rezervace, kde žije. Tento pták, nestor kea s olivově zeleným peřím, si oblíbil veškeré plastové a gumové součástky, jež lze nalézt na automobilu. Nejraději pak gumičky stěračů. Stačí na tuto jeho zajímavou vlastnost a na vůz zapomenout. Očití svědci tvrdí, že papoušek nestor kea pracuje pečlivěji než leckterý automechanik.

Nestor kea volně žije jen v rezervacích na Novém Zélandě. Návštěvníkům parku Fiordland papoušci s potěšením ozobávají gumičky stěračů či těsnění oken.
Nestor kea volně žije jen v rezervacích na Novém Zélandě. Návštěvníkům parku Fiordland papoušci s potěšením ozobávají gumičky stěračů či těsnění oken.

Kea je všežravec – živí se na jednu stranu rostlinami, napadá ale i nemocná jehňata. Proto byl farmáři úporně pronásledován, dokud nebyl před pětadvaceti lety prohlášen za přísně chráněný druh. Teď má v rezervaci Fiordland poměrně klid. Na rozdíl od automobilistů…

To, co se ale podařilo u tohoto druhu a zatím, jak se zdá, se daří u papouška kakapo, nestihli přírodovědci u jiného ptáka. Je vybarvený do mnoha odstínů modři a jmenuje se ara Spixův. V roce 2000 nebyl spatřen žádný volně žijící jedinec.

Jeho domovem byly dříve lesy brazilského státu Bahia (mapa). Člověk ho nejdříve připravil o možnost hnízdění, pak ho lovil a prodával. Za jednoho ptáka se platilo i padesát tisíc dolarů. Poslední tři jedinci byli odchyceni v roce 1988.

V zajetí je jich chováno něco přes sto, z nichž osm desítek je zapsáno v plemenné knize, kterou vede Institute Chico Mendes of Biodiversity Conservation (ICMBio), brazilská vládní organizace.

Padesát z nich žije v opačné části světa – v rezervaci Al Wabra Wildlife Preservation v Perském zálivu ve státě Katar. Podobné chovné knihy už musejí být vedeny i v případě druhu ara kaninda nebo amazoňana červenočelého.

Ara Spixův. Foto (CC) Robert01, Wikipedia
Ara Spixův. Foto (CC) Robert01, Wikipedia

Kanáry a papoušci

Vzhledem k tomu, že jen velmi málo států na světě je schopno se vypořádat s vykrádáním papouščích hnízd a s pašováním nejen vajec, ale i dospělých jedinců, jsou velké přírodní rezervace jednou z možností jejich záchrany. Možná, že se někteří už setkali s těmito zajímavými ptáky nejen v zoologické zahradě, ale i v zařízení, jakým je Loro park na Tenerife, jednom z Kanárských ostrovů.

Byl založen v roce 1972 jako příležitost k zábavě především pro tehdy nejčastější návštěvníky ostrovů, německé turisty. Dnes jsou tu zástupci zhruba tří set druhů papoušků (celý řád jich má tři sta dvacet dva). Je pravda, že chovaní jedinci tu k pobavení návštěvníků i vystupují, ale výtěžek slouží k odchovu ohrožených druhů. V zásadě je papoušek navíc velice zvídavým společníkem, který vyhledává kontakt a rád zvládá různé úkoly.

Naopak je-li papoušek některým chovatelem zanedbáván, z nudy začne s pomalou devastací okolí a nakonec může poškozovat i sám sebe. Mnohdy se pak majitel diví, proč si jeho chovanec pečlivě vyškubává jedno pírko po druhém. Papoušci tak v Loro parku pomáhají podporovat méně šťastné druhy, které návštěvníky nebaví, protože mají důležitější poslání – v klidu se množit. Slouží jim k tomu nedaleká odchovná stanice La Vera. V ní se také vedou chovné knihy obou druhů zmíněných na konci předešlého odstavce.

Běhák, zobák a jazyk

Co lidi na papoušcích tak zajímá, že se je snaží vlastnit a ve svém neblahém zájmu dospěli u mnohých druhů až na pokraj vyhubení? Je to vývojově velmi starý řád ptáků, kteří žijí převážně na jižní polokouli – od tropů až po mírné pásmo. Ze svého tažení si je vezl jako vzácnou kořist už Alexandr Veliký ve 4. století před naším letopočtem.

Jejich anatomie jim umožňuje některé činnosti, jež jiní ptáci nezvládnou. Například běhák má dva prsty vpřed a dva vzad, a papoušek díky takto stavěné noze nejenže výborně šplhá, ale může si prsty například přidržovat potravu u zobáku. Ten je výjimečně silný a jeho horní čelist kupodivu není srostlá s lebkou, takže jí pták pohybuje kromě směru nahoru a dolů i do stran. Některé druhy se s úspěchem pustí zobákem třeba do kokosového ořechu. Kdo jednou louskal juviové ořechy, bude mít alespoň přibližnou představu o síle, jakou papoušci vyvinou.

Papoušek šedý – žako – patří mezi nejpřizpůsobivější, a tedy i nejoblíbenější papoušky pro chov v domácnostech, potřebuje ale společnost
Papoušek šedý – žako – patří mezi nejpřizpůsobivější, a tedy i nejoblíbenější papoušky pro chov v domácnostech, potřebuje ale společnost

Velmi zajímavým papouščím orgánem je výborně pohyblivý masitý jazyk. Nejenže ho některé druhy používají třeba ke sběru nektaru či vybírání semen, ale tento všestranný sval používají i při napodobování zvuků. A tím nás už stovky let baví.

Jste dobří, uvidíme se

Ptáci vydávají zvuk prostřednictvím ústrojí zvaného syrinx. Vyznačuje se jím především řád pěvců. Orgán se nachází v místě, kde se průdušnice rozděluje v průdušky, a zvuk zde vzniká chvěním hlasivky a napínáním bubínkových blan. Ptáci s obzvlášť silným hlasem používají k zesílení zvuku většinou plicní vaky. Papoušci se „výrobou“ zvuku neliší od ostatních ptáků, modulují ho ale právě jazykem.

Můžete si vyzkoušet kouzla s jazykem vlastním – s ohledem na okolí pokud možno o samotě. Papoušek ovšem ovládá jazyk dokonaleji než nějaký logoped – milimetrovou změnou jeho polohy obmění zvuk více než my, když místo jedné samohlásky vyslovíme druhou. K tomu přistupuje ještě role obzvlášť vyvinutého papouščího mozku; tedy vyvinutého v oblasti „řečového“ centra, tedy v tomto případě centra pro zpěv.

Podívejte se na „rozhovor“ s papouškem žako:

Papoušek je vděčný posluchač, který se slyšené snaží reprodukovat. Jemné ovládání jazyka pak podle ornitologů dává šanci papouščího jedince jednoznačně identifikovat hlasovou analýzou stejně jako člověka. Udivujícím příkladem schopnosti mluvit, navíc zcela logicky, byl papoušek žako jménem Alex. Od útlého mládí byl v péči zvířecí psycholožky Irene Pepperberg.

Postupem času a pod jejím pečlivým vedením se Alex naučil rozeznávat padesát různých předmětů, rozeznal pět různých tvarů a sedm barev, uměl dokonce počítat do šesti. Ve slovníku měl asi sto padesát slov. Různé testy jeho schopností vyloučily náhodu, i když se Alex pochopitelně také pletl. To se stalo tak v jednom z pěti šesti případů. Dokázal se však i opravit a za chybu se omluvit.

To dělal, i když byl unaven a chtěl si odpočinout v klidu ve své kleci. Irene Peppenberg postupně zvyšovala náročnost výuky a chtěla se pokusit spojit zvuk slova s jeho psanou verzí. V roce 2005 dokonce oznámila, že Alex porozuměl pojmu „nula“. Bohužel, necelé dva roky nato Alex ve spánku předčasně zemřel. Jeho poslední slova prý byla: „Jste dobří, uvidíme se zítra. Mám vás rád.“

Co mozek zvládne

Papoušci nejenže mluví, oni dokonce tancují. Nikoli v přírodě, ale v zajetí. Na stránkách YouTube se můžete potkat s videozáběry, při nichž ptáci podupávají do rytmu a střídavě zdvihají nohy, kývají hlavami.

Jak je to možné, že tančí? Člověk se to učil po mnoho tisíciletí, od doby rodových společenství, kde byl tanec výrazem sounáležitosti a zdůrazňoval význam rituálů, během nichž se používal.

Nadání k rytmickému pohybu ale nemá každý, k tomu je potřeba mít rozvinutu určitou oblast mozku. Naplánovat si, že při dalším rytmickém zvuku posunu nohu tam a ruku sem, člověku umožňuje mozková kůra. Ta dává svalům příkaz k pohybu, a informuje o tom mozeček a bazální ganglia. Sem se dostane i informace o pohybu svalů. Obě informace se srovnají a podle potřeby korigují.

To je ale jen stručný náčrt, co musí nervové centrum zvládnout; k tomu je potřeba udržovat svalový tonus, některé pohyby včas zastavit a koordinovat s jinými informacemi, třeba s těmi z centra sluchu, zároveň držet rovnováhu… Je s podivem, že tohle dokáže i příslovečný ptačí mozek. Výzkum, vybuzený videem s tančícím papouškem jménem Snowball, se zaměřil na možnosti rytmického pohybu u více druhů papoušků a vědci zjistili, že dobře zatančit jich může přibližně patnáct.

Na otázku, proč pak netančí ve své domovině, například v australských lesích, ještě nikdo neodpověděl. Asi nejblíže pravdě je eventualita, kterou vyslovil jeden z nejmenovaných ornitologů: „Prostě tam neslyší ten pořádný nářez.“

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější