Otřesné zážitky v Čechách

Jan Peterka  |  Příroda
Ilustrační foto

Škoda že ten praotec musel zakotvit na Řípu, povzdechne si našinec vracející se z dovolené. V zásadě se ovšem vrací rád. Země ve středu Evropy je totiž jakousi oázou klidu, u nás nehrozí hurikány, tsunami, malárie a v zásadě ani zemětřesení.

Možná že někdo bude protestovat, ale v zásadě je důležitý onen termín „v zásadě“. Ona i ta malárie se u nás vyskytla a o zemětřesení mohou vyprávět historky, a také to dělají, obyvatelé především západních Čech. „Záchvěvy jsou tady pěkně cítit. Nejdřív hukot, který se přibližuje a pak se vše jakoby zhoupne. Docela zajímavý zážitek…“ psal v internetové diskusi přede dvěma lety jeden z obyvatelů města Lokte.

A dobrých devět set let předtím, kdy se nedalo na internet spolehnout, poznamenal k roku 1117 ve své slavné kronice děkan kapituly pražské Kosmas, že „…dne 3. ledna ve čtvrtek, již v nešporní hodinu, bylo veliké zemětřesení, mnohem však větší v krajinách lombardských. Neboť jak jsme se doslechli z pověsti, mnoho stavení se tam sesulo, mnoho hradů zbořilo, mnoho chrámů a kostelů se zřítilo a množství lidí zasypalo“.

Naše velehory i sopky

Kronikář trefně poukázal na jednu skutečnost – přestože je Český masiv stabilní, ovlivňují jej geologické procesy ze sousedství, především od jihu z východní části Alp, tedy dejme tomu od Lombardie, a pak od východu, od západních Karpat. Český masiv utvářely horotvorné pochody v průběhu hercynského (variského) vrásnění někdy před třemi sty devadesáti, třemi sty deseti miliony lety a naše území se chvělo a třáslo podobně jako dnes třeba Írán.

Masiv není jen naší specialitou, přesahuje totiž daleko na území Německa, Rakouska a částečně i Polska. S těmi horotvornými pochody to myslí geologové zcela vážně, protože tlak při srážce menších litosférických desek tu vyzdvihl do výše takové kapesní velehory. Tehdejší Pražáci, kdyby tedy existovali, si mohli jezdit zalyžovat například k Žatci nebo Lounům, kde se vrcholky hor tyčily do výše tří kilometrů. Erozi ovšem jen tak nezastavíš, zvlášť když ty hory byly složeny z poměrně drolivých sedimentů.

Před pouhým stem milionů let, v období křídy, už na jejich místě byl terén spíše pro pohodlné rekreační běžkaře, kde rovinu zpestřovaly pouze odolnější žulové kopce v místě Jizerských hor a Krkonoš. Ještě jednou se u nás začal povrch pomalu zvedat, a to v oblasti, kam svým vlivem dosahovalo (a ještě dosahuje, protože stále pracuje) alpinské vrásnění. Při něm se litosférické desky africká, arabská a indická tlačí na euroasijskou a jejich doslova největším úspěchem je vznik Himálaje, u nás se proces spokojil s Beskydami a Jeseníky.

Eroze „Žateckých velehor“ (ale i dalších) byla tedy v geologickém slova smyslu rychlá, jejich hmotnost už netlačila na pevninskou desku, která se pomalu vynořovala. A také lámala, zlomy na povrch pak mířilo žhavé magma.

Měřeno dvojím metrem

Zde bude namístě vyjasnit si, jak se zemětřesení hodnotí a jaké dostává známky. Jsou dvě kategorie – síla a intenzita. Měření síly navrhl opravdový odborník, japonský seizmolog Kijoo Wadati, propracovali pak Beno Gutenberg a Charles Richter, po němž je tato škála, původně určená jen k měření kalifornských otřesů, pojmenována a známa veřejnosti. Za vzor si seizmologové vzali měření hvězdné velikosti a výraz „magnituda“ se objevil tedy i zde.

Zajímavostí škály je to, že každý další stupeň představuje zhruba desetkrát silnější zemětřesení a nemá horní hranici. Zatím to nejsilnější, 9,5 stupně Richterovy škály, bylo naměřeno v roce 1960 v Chile. Zemětřesení prvního stupně člověk vůbec nepozná, šestý stupeň už znamená vážné poškození špatně postavených budov a osmička už vážné škody i na vzdálenost stovek kilometrů od epicentra.

Ilustrační foto

Právě poněkud nejasný výklad působících sil a následků vede dnešní seizmology k tomu, že místo původní používají momentovou škálu, vyjadřující práci (trochu s přídechem černého humoru, ale i bourání je práce a na ni je nutno vynaložit energii), která byla vykonána. Intenzita zemětřesení se zase měří v balech a je pojmenována po italském seizmologovi Guiseppem Mercallim a upravena pro dnešní potřeby ve třicátých letech, proto se o ní mluví jako o modifikované Mercalliho škále. Od intenzity, kdy zemětřesení zaznamenají pouze seizmografy (stupeň I.) přes V. stupeň, při němž se probouzejí i tvrdí spáči, až ke stupni XII., který mění toky řek i tvářnost krajiny a destruuje vše lidskou rukou vystavěné, především laikům výstižně ilustruje, co s námi může neklidná Země provést.

U nás v Čechách zemětřesení naštěstí takovou moc nemá. Domy se nehroutí, spadne nanejvýš nějaká ta římsa, taška či komín, a pochopitelně, když jde v tu chvíli někdo dole po ulici… Současná česká zemětřesení končí prozatím pořádným leknutím a menšími škodami. Naštěstí, povědomí obyvatel, jak se při něm zachovat, není na rozdíl od Japonců nebo Kaliforňanů veškeré žádné. Jejich země leží při takzvaném tichomořském ohnivém prstenci, jenž má na svědomí tři čtvrtiny všech zaznamenaných zemětřesení v roce.

Pohled do minulosti

Ne že by se tedy zemětřesení u nás nevyskytovala, ale lidská paměť je, co se týká katastrof, poměrně krátká. Už kamennou Prahu poškodilo prý za vlády knížete Břetislava I. v roce 1036 (či 1038), ale to víme jen z Hájkovy kroniky, a to není zrovna ten nejspolehlivější zdroj informací. O tom z roku 1117 psal Kosmas a rozhodně nemohlo být zanedbatelné; jeho popisu věnuje děkan pražské kapituly několikrát větší prostor než smrti své ženy Božetěchy zesnuvší v témže měsíci.

V dalším století se Čechy otřásly celkem třikrát, zaznamenáno a potvrzeno z mnoha míst je ale až zemětřesení z roku 1348, tedy z roku, kdy Karel IV. položil základní kámen hradu Karlštejn. Rakouský Villach jím byl zpola rozkotán a citelně se projevilo i u nás, třeba v Kutné Hoře. Popsal jej Bartoš z Práchňan, pradědeček Mikuláše Dačického z Heslova. Učinil tak sice až o půldruhého století později, nicméně s určitou znalostí věci, neboť – původem soukeník a krejčí – investoval do místních dolů a zbohatl natolik, že mohl půjčovat či ručit za půjčku i samému králi. Prý se tehdy některé šachty zavalily vodou a kovkopové v nich utonuli, dokonce se prý sesuly i některé domy na náměstí. Zajímavé je, že zemětřesení jako by doprovázela i černá smrt, tedy mor, a počet obětí jedné či druhé z pohrom lze těžko oddělit. To bylo proti mysli i úředníkům císaře Rudolfa II., kterým pochopitelně na pořádku v Kutné Hoře, a tedy i řádném plnění císařské kasy, velice záleželo.

Ilustrační foto

Zemětřesení z roku 1588 o masopustním pondělí zanechalo kromě škod nějaké nejasnosti, které vedly císařskou radu k zaslání listu, jehož text uvádí České muzeum stříbra v Kutné Hoře: „Slovutní a poctiví přátelé milí! Rozpráví se zde vůbec, kterak by u vás okolo Hory minulých dnů v třesení země a přitom neobyčejné povětří býti, též bolest morní zhusta proskakovati měla. I chtíc JM císařská, pán náš nejmilostivější, toho grunt věděti, protož vám na místě JM poroučíme, abyste nám o tom, kdy a jak jest se to stalo, promírají-li u vás a na jaké bolesti bez meškání jistou zprávu učinili. Na tom JM císařské jistou vůli naplníte. Dán na hradě Pražském v pondělí po neděli postní Reminiscere léta 1588.“

Při otřesech o dva roky později spadly prý i dva štíty domů na náměstí. Toto zemětřesení mělo snad původ pod Alpami, o čemž svědčí i záznamy kronik popisujících, že „…zemětřesení podruhé bylo a v noci potřikrát, pro ně stížností s hrouzou byly odevšad. Všeckom s toho oužasno bylo a v velikém strachu jsme postaveni byli, čeho jsme jak živi i předkové naši neokusili“. Přestože prý se na hladině jezírek zaplavených kutnohorských štol objevilo chvění, které bylo odrazem ničivého zemětřesení z roku 2004 v Asii, problémy s otřesy jsou u nás jinde.

Hádat se nelze, jen zaznamenat

Tím nejstarším doloženým je zemětřesení z roku 1511, kdy se prý ve věži jednoho z litoměřických kostelů uvolnil zvon a spadl stejně jako kříž z báně, další zvony prý bily jako na poplach. Kousek od Prahy, ve Slaném, se zase kostelní věže kymácely. Protože až v Olomouci se dokonce nějaké domy zřítily, těžko odhadneme, kde leželo v tomto případě epicentrum. Tohle století bylo vůbec na znatelné, a dokonce i ničící záchvěvy země u nás bohaté – roku 1540 otřesy poškodily Jáchymov a Cheb, o tucet let později to odnesl Jáchymov znovu, polovina stavení prý byla poškozena, což se zopakovalo ještě roku 1592. Při těchto otřesech se měla kymácet i novostavba Černé věže ve vzdálených Českých Budějovicích.

Spolehlivější údaje o zemětřesení u nás (a především právě v na otřesy bohatých západních Čechách) máme až takové dvě poslední století. Zásluhu na tom mají zdejší lázeňští inženýři, čímž nemáme na mysli návštěvníky kolonád mužského pohlaví, kteří se snaží předstíranou úrovní nalákat naivní partnerky, ale opravdové odborníky, zabývající se zkoumáním léčivých pramenů. Otřesy půdy mohly ovlivnit jejich vydatnost i výskyt, což mohlo mít pochopitelně vliv na provoz lázní. Na tom měl zájem i císařský dvůr, a tak tu pracovali i vídeňští akademici…

Kromě statistik a záznamů o pozorování se zájem projevil i v tom, že byl roku 1908 ve sklepení chebského gymnázia instalován i seizmograf, jeden z pěti, které tehdy v Rakousku-Uhersku byly v provozu. Přímým popudem k jeho využití byly série otřesů z let 1903 a 1908, které jsou dodnes považovány za nejsilnější, jaké kdy tuto oblast postihly. U nich byl také poprvé v odborné mluvě použit termín zemětřesný roj, dnes obecně užívaný pro déletrvající zemětřesení stálé intenzity bez výraznějšího hlavního otřesu. Například od října do listopadu roku 1897 se okolí Chebu otřáslo dvěstěkrát. V listopadu pak dokonce několik domů v Kraslicích spadlo.

O šest let později během roku tu zaznamenali přes pět set záchvěvů, přičemž skoro stovku zaregistrovali obyvatelé Chebu a okolí jen v jediný den, 5. března. Ten z nich, který rozhýbal po půl desáté večer police v kuchyních tak, že začalo padat nádobí, byl na psychiku místních už moc, a tak vybíhali z kymácejících se domů a raději přečkali noc venku.

Ilustrační foto

V době nedávné daly o sobě nejvíce vědět otřesy v období okolo Vánoc roku 1985, kdy ten nejsilnější z 21. prosince byl ohodnocen podle Richterovy stupnice na 4,6 magnituda. V obcích Dolní Žandov, Nový Kostel, Plesná a Skalná byl poškozen prakticky každý šestý dům, padaly komíny, praskaly stěny a rozestupovaly se panely. Na konci minulého století tu byla vybudována síť seizmických stanic, která automaticky vysílá data pozorování do centra v Zelené hoře u Chebu, odkud putují k vyhodnocení do Geofyzikálního ústavu v Praze. To je ostatně asi také vše, co se zemětřesením u nás (a to nejen zde, ale občas i ve východních Čechách) můžeme dělat.

Přes všechny snahy a leckdy se šarlatánstvím hraničícími pokusy o předpověď zemětřesení jej můžeme zatím jen zaznamenat a vyhodnotit. Jak prohlásil básník Johann Wolfgang von Goethe, který měl k přírodovědě a západočeským lázním velice blízko: „Se zemětřesením se hádat nedá.“

Zdroj: VTM Science
Foto: Profimedia a Shutterstock

Nejčtenější