Opičímu žalu musí přát počasí

Jaroslav Petr  |  Příroda
Dželada s mládětem

Zvířata někdy projeví hluboký žal nad ztrátou svých blízkých. U opic a lidoopů nahrává projevům smutku klima, v jakém zvířata žijí.

Zvířecí úmrtí a adopce

Úmrtí je v říši zvířat na denním pořádku. Přesto projevují některá zvířata nad smrtí svých blízkých znepokojení a mnohdy nelze jejich chování popsat lépe než jako projevy zármutku. Známé jsou případy sloních rodin, které se shromáždí nad tělem uhynulého člena. Někdy se ho snaží „probudit“ nebo dokonce nadzvednout. Když se to nedaří, sypou na mrtvolu prach a vrší na ní ulámané větve.

Dželada

Dobře známé jsou projevy zármutku matek, které přišly o mládě. Od žalu někdy nacházejí úlevu v chování, které odporuje zdravému rozumu. Byl popsán případ lvice, která přišla o mláďata a následně adoptovala mládě gazely, kterou sama ulovila. Lvice vydržela několik dní hlídat malou gazelu před mlsnými členy lví tlupy. Nakonec se stalo „adoptivnímu dítěti“ osudným krátké zdřímnutí „nevlastní matky“. Jeho nevlastní strýčkové a tety ze lví tlupy neměli pro tento druh adopce valné pochopení a poslechli hlas kručících žaludků.

Smutku svědčí zima nebo sucho

Americký zoolog Peter Fashing z California State University studoval život paviánů dželada na etiopské vysočině. Přitom se střetl opakovaně s opičími matkami, které s sebou stále nosily mrtvolku uhynulého mláděte. V tom se dželady podobají dalším primátům, například japonským makakům, šimpanzům nebo horským gorilám. Matky jiných druhů opic a lidoopů však mrtvá mláďata nenosí anebo projevují tímto způsobem žal jen velmi krátce.


Fashing je přesvědčen, že žal matek těchto „necitlivých“ primátů není o nic menší. Nemohou ho však projevit naplno. Brání jim v tom rychle postupující rozklad mrtvolky.

Etiopské dželady žijí podobně jako japonští makaci nebo horské gorily v chladném klimatu, kde vydrží mrtvolka mláděte poměrně dlouho v relativně slušném stavu. Šimpanzi, u kterých bylo pozorováno dlouhodobé nošení mrtvých mláďat, sice obývají teplejší oblasti, ale tam zase vládne sucho. Tělíčko šimpanzího mláděte se promění na přírodní mumii, která se dál výrazněji nerozkládá.


Někdy vypadají dželady jako necitové. Fashing například pozoroval, jak tlupa bez váhání opustila nemocnou matku s mládětem. Šimpanzi v podobných situacích o nemocného pečují. Fashing je přesvědčen, že v pozadí „bezcitnosti“ dželad se opět skrývají životní podmínky. Tito paviáni nasbírají dostatek potravy, jen když obejdou velké území. Zůstat na jednom místě si nemohou dovolit.


Tip: Teorii o klimatických kořenech opičího smutku publikoval Fashing ve vědeckém časopise American Journal of Primatology.

Foto: Shutterstock

Nejčtenější