Odfouknuté telegramy

Ivan Verner  |  Technika

Ten zvuk si každý, kdo ho slyšel, dobře pamatuje. Nejdříve takový svist, jako když se pantograf blížící se tramvaje tře o trolej, svist stále sílí, už to i trochu rachotí a pak BUM! Patrona i s obsahem dopadla do dřevěné bedýnky vyložené gumou. Zásilka potrubní pošty dorazila.

Jen těžko by v našem hlavním městě měly všechny kurýrní služby tolik práce, kdyby ještě potrubní pošta fungovala. Bohužel jí záplavy v roce 2002 daly úder, z něhož se prakticky nevzpamatovala. Telefonní operátor, jenž ji nyní spravuje a snaží se ji zachovat pro budoucnost alespoň jako krásnou technickou památku, má pro své investice pochopitelně jiné priority. Přesto se dá říci, že potrubní pošta zdaleka není jen nostalgickou vzpomínkou na minulost.

V mnoha institucích funguje její moderní varianta a její uživatelé s ní jsou naprosto spokojeni. Například v nemocnicích – zkuste poslat krevní konzervu na operační sál e-mailem… Spolehlivost a rychlost předčí všechny poslíčky a „mesíky“. Vždyť v době, kdy v Praze tohle zařízení fungovalo, bylo možné doručit v pouzdře z hlavní pošty v Jindřišské ulici na Hrad originální dokumenty během pouhých osmi minut.

Pokrokový Harrods

Objev, který se stal základem potrubní pošty, tedy využití podtlaku a přetlaku, učinil kdysi v dětství každý z nás. Stačila trubička (třeba z patentní tužky) a žmolek chleba či staniolová kulička, které se do ní vložily, prudké fouknutí a postižený, mnohdy vyučující, se drbal za uchem, rozhlížel se, zatímco střelec svou zbraň už dávno držel za zády. Foukačka je ostatně dodnes užívanou zbraní domorodců v Amazonii a na indonéských ostrovech, existuje i mezinárodní sportovní svaz, jenž střelce sdružuje. Mistři jsou především Japonci – ta jejich foukací trubička pocházející z výzbroje nindžů se mimochodem jmenuje (opravdu!) fukiya a sport fukiyadó. Ale zpět k potrubní poště.

O vlastnostech a možnostech podtlaku věděl už Herón s přiléhavým přízviskem Mechanicus, jenž žil v prvním století našeho letopočtu v Alexandrii. S nápadem využít princip přetlak–podtlak pro zasílání listin a drobných předmětů ve zvláštních kapslích či patronách přišel skotský konstruktér a vynálezce William Murdoch roku 1836. Pravda, předcházel tomu pokus sestrojit parní dělo, ale vojáci před párou pořád dávali přednost střelnému prachu, zatímco pošťáci z praktických důvodů využití střelného prachu odmítali.

První spojení měli londýnští burziáni s telegrafním úřadem. Původní Murdochovu konstrukci, vyrobenou London Pneumatic Dispatch Company roku 1839, používal i londýnský obchodní dům Harrods (jako první tu měli například i jezdící schody), a to až do roku 1940. Dolní sněmovna má modernizovaný systém ve Westminsterském paláci dodnes. Výhod pneumatické potrubní dopravy si všimli také v mnoha velkých městech, v nichž byly ulice stále plnější a průchod skrz obtížnější a pomalejší.

Potrubní pošta měla v Berlíně při svém největším rozmachu čtyři sta kilometrů (sloužila do roku 1976), ta pařížská (v provozu ještě roku 1984) v roce 1934 dokonce ještě o šedesát sedm kilometrů víc. Praha disponovala „jen“ šedesáti kilometry, zato poštu udržovala v chodu už od roku 1899, kdy byla spuštěna linka mezi poštou v Jindřišské a poštou na Malém rynku, až do zmíněných záplav.

Osm minut na Hrad

Potrubní pošta funguje jednoduše; proto je, či vlastně byla, naprosto spolehlivá. Ocelové trubky, silné zhruba tři milimetry s danou vnitřní světlostí – v Praze to bylo šest a půl centimetru, na mezinárodním letišti v Denveru je to dokonce pětadvacet centimetrů – jsou spojeny svařováním, aby byly vzduchotěsné. Na některých místech svár nahrazují nátrubky a keramická izolace, která má zabránit korozi, podporované bludnými proudy. Pochopitelně, že povrch trubek je dále chráněn nátěrem, popřípadě dalšími izolačními látkami. Tu část potrubí, jež je uložena v zemi, chrání třeba asfaltem napuštěná tkanina.

Co se týče pražské potrubní pošty, na třech místech její vedení překračuje Vltavu – je to v Hlávkově a Mánesově mostě a také v mostě Legií. S vnitřním průměrem trubky souvisí i nejmenší poloměr zatáček, který musí umožnit hladký průlet patrony, v případě Prahy to je obvyklých tři sta centimetrů, u zakončení uvnitř interiéru je povoleno je zmenšit o třetinu. Potrubí je po délce doprovázeno kabelem, jenž mimo jiné signalizuje příjemci příchod zásilky.

Jestliže se pouzdro se zásilkou z nějakých důvodů v potrubí náhodou zasekne, lze jej vyjmout z několika kontrolních šachet, které jsou rozestavěny po celé jeho délce. Postačilo však vyslat další, o dost hmotnější pouzdro pod několikanásobně vyšším tlakem, než je běžný provozní, a to prostě silou cestu uvolnilo, podobně jako další poslané děti uvolnily v toboganu zaseknutého Homera Simpsona.

Pouzdro v potrubí uzavíralo jednak víčko, dříve opatřené plstěnými kroužky, později celoplastové, a jednak v zadní straně vějířek kožených (později také plastových) plátků, ne nepodobných suknici ze zbroje římského legionáře. Dmychadla, vytvářející přetlak (nebo podtlak), pohánějí elektromotory a vzhledem k ochotě vzduchu snadno se nechat stlačit je nutné zhruba po třech kilometrech instalovat další. Chod z režimu sání do režimu foukání se přepíná automaticky při průchodu patrony. Ta dovolovala přepravu zásilky o hmotnosti až tří kilogramů. To prý umožnilo dokonce zásobovat obklíčené obránce rozhlasu během květnového povstání v roce 1945…

Pět hlavních pražských linek spojovalo především poštovní úřady jednotlivých městských obvodů s hlavní poštou v Jindřišské ulici, kde je také řídicí centrála potrubní pošty. Nejvíce využívané úseky byly zdvojeny, takže bylo možné bez prodlení zásilky odesílat i přijímat. Kromě linek k poštám tu byly i odbočky k dalším institucím, čile bylo využíváno propojení Československé tiskové kanceláře v Opletalově ulici, jediného to v komunistické republice zdroje oficiálních informací, do jednotlivých redakcí ústředních deníků. Výhybky ovládala ústředna a bylo nutné je správně nastavit ještě před odesláním patrony.

Roura na mleté hovězí

Potrubní pošta pro spojení mezi jednotlivými institucemi je možná v Praze minulostí, ale jako interní dopravní systém je používána nejen v nemocnicích. Hodí se všude tam, kde je potřeba rychle poskytnout adresátovi třeba vzorky určité látky. Potrubní poštou je vybaveno i Johnsonovo vesmírné středisko v Texasu, jehož osazenstvo slyšelo ono proslulé oznámení z Apolla 13 „Houstone, máme problém“. Není to jediné místo ve Spojených státech vybavené tímto způsobem dopravy.

O denverském letišti, kde lze pneumaticky dopravit nezbytné dokumenty i na vzdálené stojánky, jsme již mluvili. Potrubní poštu mají banky, pochopitelně nemocnice i střediska nukleárního výzkumu. „Nebezpečné“ vzorky se potrubím posílají také ve městě Edina (Minnesota). Tady ho využívá místní McDonald’s umístěný v nákupním centru k zásobování stojánků pro řidiče uprostřed parkoviště. Jsou prý jediní na světě, kteří takto posílají hamburgery a náležitě to také využívají v reklamě (s typickou neznalostí cizích termínů a pleonasmů) – „World’s Only Pneumatic Air Drive-Thru“.

Kupodivu myšlenka dopravovat pomocí tlaku vzduchu cestující je ještě starší, než ta pana Murdocha nechat takto posílat telegramy. Dokonce se při velkém a slavném výstavním pavilonu Crystal Palace v Londýně jeden takový projekt podařilo realizovat. Inženýr Thomas W. Rammel navrhl šest set yardů dlouhou podzemní kolejovou dráhu, v níž pendloval polstrovaný vůz pro pětatřicet cestujících. Těsnění zajišťovaly pásy ze štětin, které vyplňovaly prostor mezi ostěním tunelu a vagonem.

Atrakce, která fungovala od roku 1864, dopravila za půl šilinku movité cestující z jednoho konce na druhý za necelou minutu, a to včetně operací, jako bylo uzavírání těsnicích vrat a rozeběh parního stroje k pohonu dmychadla. Na druhé straně oceánu v New Yorku spustili podobnou, ovšem co do rozměrů daleko menší pobřežní pneumatickou dopravu, která jezdila na trati necelých sto metrů. Byla v provozu pár měsíců.

Sny o univerzální dopravě

To ovšem neznamená, že by tyto počiny byly zapomenuty. V šedesátých letech navrhly společně massachusettský technologický institut a společnost Lockheed dráhu, která by spojila západní a východní pobřeží USA. Vagon by potrubím prolétl rychlostí přes šest set kilometrů za hodinu. I tehdy se ovšem takový projekt zdál drahý… Neodradilo to různé snílky, kteří navrhovali a doposud navrhují třeba podmořské tunely spojující tímto způsobem kontinenty či tvořící páteřní dopravu v hornatém Švýcarsku. Systém využívající tlaku a podtlaku tu už ale nahrazuje vakuum, jímž se bez odporu bude pohybovat vlak na magnetickém polštáři – vactrain.

Jestliže je něco takového za současné ekonomické situace ve světě utopií, nevzdávají se myšlenky na obdobnou dopravu lidé ze společnosti ET3 Inc. Nabízejí systém Evacuated Tube Transport Technologies, v němž by vzduchoprázdnými tubusy o průměru nejlépe jeden a půl metru uháněly kapsle s lineárním magnetickým pohonem. Dopravovaly by jak náklad, tak i cestující. Do jedné by se mohlo vměstnat šest lidí podobně jako do automobilu. Budoucnost vidí prý hlavně v lidnatých zemích, jako jsou Indie nebo Čína.

Budoucnost pneumatické potrubní dopravy vlastně už začala stejně nenápadně, jako je nenápadný její provoz. Začalo to ve švédské nemocnici Sollefteå Hospital, kde techniky napadlo, že stejně jako funguje centrální vysavač, by mohl pomoci centrální systém svozu odpadků. V roce 1961 byl uveden do provozu první potrubní systém, který do centrálního úložiště dopravoval použitý spotřební materiál či kontaminovaný odpad. Když to jde v budově, proč by to nešlo v celé ulici nebo dokonce městě? Společnost Centralsug, nyní Envac AB, která instalovala systém v nemocnici, dostala příležitost, aby totéž navrhla a realizovala v roce 1966 v části nového předměstí Stockholmu ve čtvrti Hallonbergen.

Funguje dodnes, stejně jako obdobné systémy (jimž se říká Automated Vacuum Collection – AVAC) na stovkách míst po celém světě. Snad nejznámějším sídlem se sběrem odpadků pomocí pneumatického systému se stal Rooseveltův ostrov, součást New Yorku, ale tím největším a nejnovějším bude helsinská čtvrť Jätkäsaari. Jaké systém představuje výhody? Když se podíváme na výsledky stávky popelářů a metařů kdekoli na světě, jsou hned jasné.

Současné fotografie techniky pražské potrubní pošty poskytla Telefónica O2. Další informace najdete na jejím webu.

Zdroj: Formen

Nejčtenější