Hlad je sice nejlepší kuchař, ale zabíjí

Ivan Verner  |  Příroda

Píše se 21. století, pěstujeme modifikované rostliny, jimiž se krmíme, z dalších vyrábíme pohonné hmoty. Přesto v mnoha zemích světa nemají problém s geneticky upravenými potravinami nebo s páchnoucími auty, ale s hladem. Vinou tohoto údajně nejlepšího kuchaře zemře na světě den co den 25 000 lidí.

Oběti hladu nejsou jen ve vyprahlé, suchem ničené Africe. Podobná nepřízeň postihla už několikátým rokem třeba Čínu. V jihozápadních oblastech země trpí nedostatkem vody přes šedesát milionů lidí, škody na úrodě i dobytku dosahují výše téměř čtyř miliard dolarů.

Žíznící země bude mít pochopitelně za následek hladovějící obyvatele. Dnes už má naštěstí Čína zdroje, s jejichž pomocí může následky katastrofálního sucha zmírnit, ještě před několika lety ale k takovým krokům nebyla politická vůle.

Hladomor, který tuto zemi zasáhl za vlády Mao Ce-tunga, vypukl vinou špatně naplánovaného takzvaného Velkého skoku vpřed, který měl místní ekonomiku posunout na úroveň vyspělých západních zemí. Číňané pokusem trpěli od roku 1958 do počátku roku 1962. Místo pokroku se čínské hospodářství dostalo do těžkých potíží s neúrodou. Hlad si vyžádal podle odhadů až čtyřicet milionů mrtvých – a dodnes je v Číně zakázáno o této katastrofě psát.

O potížích sousední země, severní Koreje, se obecně ví. Konkrétněji o nich informoval třeba někdejší severokorejský agent Kim Čong-rjul. Byl to člen osobní stráže Kim Čong-ila, jenž v této roli procestoval rodnou zemi a viděl tamější bídu. Tvrdí, že Korejci umírají i vinou špinavé vody a hlad v zemi usmrtil patnáct procent populace.

Tip: Přečtěte si rozhovor s Kim Čong-rjulem ve slovenském deníku Sme.

Problém je v systému

Bengálský profesor Amartya Kumar Sen, laureát Nobelovy ceny za ekonomiku z roku 1998, tvrdí, že fungující demokracie a hladomor se neslučují. Ve svých deseti letech, roku 1943, byl svědkem katastrofálního hladomoru v Bengálsku, který si vyžádal životy tří milionů lidí. Nebyl to následek nedostatku potravin, pouze se nakumulovalo více příčin najednou: akvizice pro britskou armádu, spekulace, panika a korupce.

Bengálská rodina v roce 1943, v roce hladomoru. Zdroj: Wikipedia
Bengálská rodina v roce 1943, v roce hladomoru. Zdroj: Wikipedia

Amartya Sen, jinak také nazývaný „ministr hospodářství Matky Terezy“, uvádí, že produkce potravin byla tehdy dokonce vyšší než v letech, kdy hladomor neexistoval. Problém vytvořil společenský systém. Vše ukazuje, že bengálský vědec a nositel několika desítek čestných doktorátů má pravdu. V Evropě se totiž jako první s hladomorem vypořádalo Nizozemsko, jež se v 16. století zbavilo španělské nadvlády, a místní provincie založily roku 1585 republiku, která fungovala 210 let.

Hlad se sem vrátil až za druhé světové války, když zemi okupovalo Německo. Rok 1944 a „Hongerwinter“ zavinily smrt osmnácti tisíc Nizozemců. Mimochodem, částečně postihl i budoucí slavnou herečku Audrey Hepburn, která zde prožila část dětství. Bydlela u dědečka v Arnhemu, tehdy nejvíce postižené oblasti při nepovedené osvobozovací operaci Market Garden. Později vzpomínala, jak z cibulek tulipánů připravovali mouku na pečivo. Nedostatek jídla měl u ní za následek chudokrevnost, respirační potíže i problémy v těhotenství.

Zkušenosti vedly herečku k tomu, že se později stala vyslankyní UNICEF a pomáhala hladovějícím v Somálsku. I dnes mají problém s hladem ty oblasti, které mají zároveň potíže s demokracií. Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) sice může vydávat varování, že hlad hrozí v mnoha zemích Afriky a některých asijských, je to ovšem stejné, jako bušit na vrata hluchého. Země jako Čad, Džibuti, Somálsko či severní Korea mají tu smůlu, že jejich vlády řeší přednostně zcela jiné otázky.

Potíže vyřešila republika

Velké hladomory byly v historii příčinou kolapsu slavných civilizací. Zemědělství ještě nebylo na takové úrovni, aby se dokázalo vypořádat s výpadky zaviněnými příliš deštivým počasím nebo naopak suchem. Zavlažovací systémy náročné na plánování a organizaci práce byly znakem vyspělosti kultury. Postihlo to třeba Horní Egypt na konci Staré říše, většinu mayských městských států, Čínu i Indii.

Když se podíváme na Evropu, byla lokální neúroda poměrně častým jevem a fakt, že někteří rolníci zemřeli hlady, nebyl důvodem, aby se o tom kronikáři nějak zvlášť zmiňovali. Hladomor v druhé dekádě 14. století byl však výjimečný. Přišel po prosperitě předchozích let. Excesy jako vysoká zločinnost, kanibalismus nebo zabíjení dětí poznamenaly vývoj společnosti a vedly k sílící kritice církve. Další období hladomoru v Evropě přišlo koncem 16. století a vyhnulo se mu – jak jsme už uvedli – pouze republikánské Nizozemsko.

Obilní burza v Amsterodamu nepřestala fungovat a tamější venkov si mohl dovolit i luxus pěstování průmyslových rostlin, jako je len nebo chmel, na úkor obilnin. Zemědělství se zde výrazně komercionalizovalo a prodávané přebytky pomohly rozvoji manufakturní výroby a ekonomiky vůbec. Nedostatek obživy na venkově ve zbytku Evropy vedl zdejší obyvatele k málo rozumným krokům.

Konzumovalo se osivo pro příští rok i hospodářská zvířata. Po vyčerpání všech prostředků nezbývalo, než v lepším případě odejít do města, kde byla větší šance přežít, v případě horším se pak přidat k některé z rabujících a loupících tlup. To pochopitelně vedlo k prohloubení problému – začalo se nedostávat sil k obdělávání polností.

Chléb z kostí

Jindřich IV. Francouzský. Zdroj: Wikipedia

Samostatnou kapitolou byly případy, kdy dobyvatelé oblehli nějaké opevněné sídlo. Oblíbenou taktikou používanou od nejstarších dob bylo vyhladovění obránců. Takto postupoval například během francouzských náboženských válek Jindřich IV. proti vzbouřené Paříži držené militantními katolíky a jejich španělskými spojenci. Město oblehl roku 1590, ovšem jen s malým počtem vojáků, s nimiž nemohl pomýšlet na dobytí hradeb. To však stačilo, aby Paříž vyhladověl.

V krátké době zemřel téměř každý čtvrtý obyvatel z celkových dvou set dvaceti tisíc. Někteří hladem, jiní poté, co si na doporučení kazatelů pekli chléb z mouky získané z rozemletých kostí nebožtíků. Čísla nejsou přesná, protože těsně před obležením přišlo do města i venkovské obyvatelstvo doufající v záchranu za jeho hradbami. Podobně si později počínal také známý Armand Jean du Plessis, kardinál de Richelieu, při obléhání protestantského La Rochelle. V letech 1627 až 1628 zůstalo v tomto přístavu naživu pět tisíc měšťanů z původních dvaadvaceti tisíc.

Poslední velký pokus o vyhladovění obránců učinili němečtí vojáci v případě někdejšího Leningradu, dnešního Sankt Petěrburgu. Dlouhých devět set dní, od září 1941, bylo obležené město možné zásobovat jen s velkými obtížemi. V prvním období zahrnujícím zimu 1941–1942 byla norma přídělu chleba dvě stě gramů na den pro dělníky a sto gramů pro ostatní včetně žen a dětí. Postupem času se ale zásobování zlepšovalo, takže v létě roku 1943 se příděly zvětšily na šest set gramů pro dělníky a čtyři sta pro ostatní. Než bylo město v lednu 1944 z obklíčení vysvobozeno, zemřelo v něm hlady na milion lidí.

##Ukázka z deníku jedenáctileté leningradské dívky, který byl použit jako důkaz během Norimberského procesu. Zdroj: Wikipedia
Ukázka z deníku jedenáctileté leningradské dívky, který byl použit jako důkaz během Norimberského procesu: Žeňa zemřela 28. prosince. Babička zemřela 25. ledna. Leka zemřel 17. března. Strýc Vasja zemřel 13. dubna, strýc Leša 10. května. Máma zemřela 13. května. Savičev (?) zemřel. Všichni zemřeli. Jen Táňa zůstala. (Táňa nakonec zemřela také.) Zdroj: Wikipedia

Ze záchrany problém

Nejkrutější hladomory v dějinách však byly hlavně důsledkem nepromyšlené či zákeřné politiky. Tak jako pomohlo pěstování brambor pomohlo v 18. století zachránit od hladomoru některé země Evropy, přispělo k snad největší humanitární katastrofě v dějinách Irska.

Na tomto zeleném ostrově začali s pěstováním brambor po roce 1650. Dařilo se jim tu a představovaly natolik kvalitní výživu, že průměrná výška obyvatel Irska během století předstihla výšku obyvatel Anglie. Orientace na tuto plodinu se ale měla záhy vymstít.

Během napoleonských válek stoupala výměra plochy osázené bramborami kvůli zásobování armád. Po porážce Francie byla pole zase ponechána ladem. Podstatný rozdíl mezi Irskem a Anglií spočíval v industrializaci. Stoupající počet obyvatel – v podstatě odkázaných na brambory – nevěstil nic dobrého. Stačilo pak, aby monokulturu této plodiny ohrozila sněť, jako se to stalo ve 40. letech 19. století, a velký problém s hladem byl na světě.

K tomu přistoupily i místní zvyklosti kolem dědictví, jež měly za následek dělení malých pozemků na ještě menší. Takže mnozí z těch, kteří obdělávali půdu, byli nuceni stát se nájemníky u landlordů, většinou Angličanů. Britská vláda nebyla schopna situaci řešit. K prohloubení potíží přispělo také to, že i v tak špatné situaci byly výkupní ceny v Anglii vyšší než v Irsku, a tak část už tak chabé úrody putovala tam.

Angličané nechali v Irsku stavět například silnice a dělníci jako plat dostávali kukuřičnou mouku. I dnes je tu možné vidět cesty, které vedou odnikud nikam… Protestanti zneužívali situace a za příděly polévky požadovali po hladovějících katolících konverzi. Irové hromadně emigrovali, především do zámoří. Přesný počet mrtvých ani emigrujících se už zřejmě nikdo nedoví, archiv s dokumenty byl zničen po jednom z útoků irských republikánů. Je pravděpodobné, že před velkým hladomorem a následným exodem mělo Irsko až devět milionů obyvatel, v roce 1851 už jen polovinu.

Vývoj populace v Evropě (modrá křivka, pravá osa Y) a v Irsku (zelená, levá). Následky bramborového hladomoru jsou nepřehlédnutelné. Zdroj: Wikipedia
Graf ukazuje vývoj populace v Evropě (modrá křivka, pravá osa Y) a v Irsku (zelená, levá). Následky bramborového hladomoru jsou nepřehlédnutelné. Zdroj: Wikipedia

Epidemie bramborové sněti se do Irska ještě několikrát vrátila. Naštěstí už následky nebyly tak hrozné, a to především díky rozvoji infrastruktury, jež umožnila efektivnější zásobování, i novým zákonům, které znemožnily drobení pozemků.

Tip: Irskému hladomoru v 19. století se podrobně věnuje Wikipedia

Genocida na Ukrajině

Ještě zlomyslnější byla politika v pozadí dalších hladomorů, především toho na Ukrajině v letech 1932–1933. Přestože byla Ukrajina vždy pokládána za obilnici Evropy, hospodaření bolševiků bylo natolik destruktivní, že s ním ani úrodná země nic nesvedla. První hladomor postihl bolševické Rusko už v letech 1921–1922. Tehdy to ještě komunisté ve vedení zbídačelé země považovali za problém a požádali o mezinárodní pomoc.

Bezprizorní děti žijící na ulicích Petrohradu čekají na bezplatný oběd (1920). Ještě netuší, že brzy přijde krutý hladomor a polévku zdarma jim už nikdo nedá
Bezprizorní děti žijící na ulicích Petrohradu čekají na bezplatný oběd (1920). Ještě netuší, že brzy přijde krutý hladomor a polévku zdarma jim už nikdo nedá.*

O deset let později to už pro Stalina a jeho kliku nebyl problém, ale spíše příležitost, jak se pomstít svým odpůrcům. Násilná kolektivizace vesnic se hospodářům na Ukrajině nelíbila a jen za leden roku 1930 bylo policií zaznamenáno na čtyři stovky různých protestů. Ty se ještě stupňovaly úměrně tomu, jaký tlak byl na rolníky vyvíjen. Stalin chtěl situaci uklidnit a nechal v novinách zveřejnit článek, který připouštěl některé excesy, jež však podle něj byly zaviněny přílišnou horlivostí místních funkcionářů. Rolníci si oddechli a začali z čerstvě založených kolchozů houfně odcházet.

Nastal neskutečný zmatek. Komu patří dobytek, pluh, komu pole, jež nedávno převzal kolektivní majitel a které teď původní vlastník žádá zpět? Na nepokoje použil bolševik sílu, zatýkání a deportace. Během necelého roku musely odejít do pracovních táborů skoro dva miliony ukrajinských rolníků. Už při přesunech jich téměř třetina zahynula. K decimaci obyvatel přistoupily i enormně zvýšené odvody, které dosahovaly třetiny výnosů. Kdo se nepodvolil, riskoval podle nově schváleného zákona o rozkrádání socialistického majetku vyhnanství či smrt.

Ti, kdo chtěli hledat spásu ve městech (stejně jako to činili rolníci už ve středověku), měli smůlu. V rámci ochrany před rejdy nepřátel Sovětského svazu, kteří za útěkem z venkova měli stát, byl vydán zákaz prodeje jízdenek na vlak, na cesty byly postaveny zátarasy a všem kontrolovány osobní průkazy. Výsledkem byl hladomor, který dnes Ukrajina označuje jako genocidu. Informace o něm – například o množících se případech kanibalismu – pronikaly ven jen těžko, ale přece.

Tip: O tomto ukrajinském „Holodomoru“ opět podrobně píše Wikipedia. Další článek je zaměřen na hladomor v celém Sovětském svazu v letech 1932–1933.

Spisovatel Šolochov dokonce písemně orodoval u Stalina, dostalo se mu však odpovědi, že je to důsledek toho, že rolníci svou práci sabotovali a chtěli podvrátit vládu sovětů. Na Ukrajině samé umíralo v období od dubna 1932 do listopadu 1933 údajně téměř pětadvacet tisíc lidí denně. V nejhůře postižených oblastech (Charkovské, Kyjevské) zemřela polovina obyvatel. Celkové číslo se podle pramenů liší – hovoří se o deseti i patnácti milionech mrtvých.

Skok přes mrtvoly

Ignorance stála také za miliony mrtvých Číňanů, kteří zemřeli vyhladověním během Velkého skoku vpřed v letech 1958–1962. Komunističtí plánovači v čele s Mao Ce-tungem vypsali na papír výnosy, kterých měli rolníci při pěstování rýže dosáhnout. Ty neskutečně přesahovaly reálné možnosti. Na tomto základě ale pak čínští soudruzi převeleli „přebytečné“ zemědělce k výrobě tolik potřebné oceli a na stavbu vodních děl.

Výsledek se dostavil velice rychle – vymíraly celé vesnice. O katastrofě nikdo neinformoval, policie hlídala, aby také nikdo z hladovějících neodjížděl žebrat do měst. Tam žili obyvatelé bez obav o budoucnost a bez potřeby někde šetřit. Mao Ce-tung, Velký kormidelník, svým rozhodnutím zajistil zemi světlou budoucnost. Venkov, a to je v poslušné Číně co říct, se začal bouřit a pokoušel se rabovat, bylo-li co. Zasáhla armáda a zbídačelí nešťastníci byli označeni za kontrarevolucionáře.

Hladem a vysílením umírali v Číně všichni včetně dětí
Hladem a vysílením umírali v Číně všichni včetně dětí.

Nakonec umírali hladem i ti, kteří se měli postarat o ocel a výstavbu přehrad. Experiment skončil s výsledkem čtyřiceti milionů mrtvých a rozvráceným hospodářstvím. Dodnes však není možné to v Číně samé jakkoli probírat.

Tip: Wikipedia o velkém čínském hladomoru

Recept v nedohlednu

Třebaže je hladomor mnohde tématem pro historiky, byl v centru pozornosti i na World Summit on Food Security v Římě, který v roce 2009 organizovala FAO. V polovině století by na Zemi mělo žít už devět miliard lidí, které bude potřeba uživit. FAO si myslí, že úkoly lze precizovat do čtyř bodů.

Prvním je zásobování vodou tak, aby se zavlažovaná plocha zvětšila alespoň o desetinu. Voda je prý i na suchých savanách Afriky, jen je třeba ji v deštivém období nashromáždit. Jenže nebude pak chybět jinde?

Také je třeba přestat orat. Nejenže je to neekonomické a stroje znečišťují ovzduší, ale půda se tím příliš vyčerpává. Lepší je střídat pěstované plodiny, které jsou geneticky modifikované a odolné vůči škůdcům, na plevel je pak nutné nasadit selektivní herbicidy. Dále je nutné zefektivnit dopravu tak, aby sklizeň a výpěstky nehnily u zemědělců, ale včas se dostaly tam, kde jsou potřeba. Nakonec je nutné zvýšit výnosy i tam, kde se o to doposud nikdo nesnažil, a tedy investovat více do výzkumu.

Kde na to však vzít peníze a hlavně jak je použít, aby šly tam, kam mají? Někteří současní osvícení afričtí ekonomové varují před neuváženou pomocí hladovějícím zemím, neboť ta snižuje iniciativu řešit problémy vlastními silami. Hlad, ten nejlepší kuchař, v takovém případě může těžko najít potřebný recept, jenž by potíže s dostatkem potravy vyřešil.


Trpěly i české země

Hladomor nebyl ničím neobvyklým ani u nás. Na několika místech ho popisuje i takzvaná Dalimilova kronika. Bída hubila prostý lid také za vlády krále železného a zlatého, Přemysla Otakara II., po jeho smrti i za Jana Lucemburského.

Léta ot narozenie syna božieho po tisiúciu po dvú stú po šesti dcát čtvrtého hład veliký v zemi bieše; pro to mnoho liudí, a najviec Plzňan, mřieše. Potom král počě o svých netbati, města i vsi počě Němcóm dávati. Němcóv se je zdiú hraditi, pánóm počě násilé činiti.

Po králově smrti na třetie léto byl hład v Čechách. Pravie, to léto było samým Bohem prokleto, že liudie mrchu liudskú i své děti jediechu. Až hróza była, tako velmi mřiechu, že v každém městě vóz bieše, ten jiného nečinieše, jedno že umrlcě vozieše, po jednú viece než deseť v dół uvržieše.

Pro tu válku za tři léta taký hład vznide, že pro-ň dobřě třetina liudu snide. A vlcie tak liudi jediechu, že i oděné liudi s samostřieły dáviechu. Liudie jiné liudi tepiechu a svařiece jediechu. Tehdy jesť nalezena některá chudá žena, tu jesť u pusté pivnici seděła. Ta se třmi dcerami liudi jedła, potom také i dcery sně, však hładu neobráni sě.

Dalimilova kronika. Foto: Michal Maňas, Wikipedia
Dalimilova kronika. Foto: Michal Maňas, Wikipedia

Hlad hrozil Čechám i za vlády Marie Terezie a boj s ním dostal na starost její syn, pozdější císař Josef II. Matce podával hlášení, že hlad ničí zemi a bude ji ničit ještě více. Co katastrofu zavinilo? Neúroda v letech 1769 a 1770, zima a deště, kvůli nimž hnila úroda na polích.

„Léta Páně 1771–3 tak veliká drahota nastala, že 2 měřice (123 litrů) neb pytel pšenice, žita po 17 zlatých jest se kupovalo a dosti stěží k dostání bylo, takže lidi, zvláště 1772. roku z velikýho hladu jetelový jabka za chleba jedli, trávu posekávali a ji s votrubama smíšíce pekli k obhájení životů svých,“ popisuje bídu písař ústeckého cechu tkalců Mathias Sychra a přidává výčet mrtvých za měsíce květen až červenec roku 1772, kdy podle něj v kraji chrudimském zemřelo 15 653 osob, v království pak dokonce 145 085 lidí…

Další čtení

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější