Matka světa jako Petřín - 2. část

Ivan Verner  |  Příroda
Od roku 2003 se pod Mount Everestem běhá Maraton Tenzinga a Hillaryho. Startuje v základním táboře pod horou ve výšce 5364 metrů

S koncem května skončila i letošní hlavní lezecká sezona, kdy nejvyšší hora světa zažívá nápor horolezců. Mount Everest je tu od toho, aby byl pokořen – tahle myšlenka se už pomalu stává pošetilou. Spíš než další dobývání by si zřejmě zasloužil ochranu. Jak před lidmi, tak před lavinami odpadků.

Nejzajímavější snímek světa

Společnost Kodak, tradiční výrobce filmových materiálů a především fotoaparátů, které ve dvacátých letech minulého století představovaly světovou špičku, měla v tragické výpravě také své zastoupení. V roce 1912 začala firma vyrábět model pro snímky formátu 4×6,5 s názvem, který informoval o jeho skladnosti – Vest Pocket Kodak. Vážil pouhých dvě stě šedesát gramů a dobová inzerce se mimo jiné zaměřovala právě na horolezce, které tento aparát na výpravě nemohl příliš zatížit.

Přístroj měl s sebou i Mallory, když se vydal na osudový výstup. Na vrcholu se po případném úspěšném výstupu zatím nenašla žádná památka, ale to nic neznamená, čas i počasí se mohly postarat o likvidaci čehokoli, co mohl horolezec namístě zanechat. Kdyby se však podařilo najít alespoň jeho tělesné pozůstatky, možná, že s nimi by mohl být vynesen na světlo i nějaký důkaz, třeba v podobě vrcholového snímku.

Kde ale mrtvá těla hledat? V roce 1975 se na horu Mount Everest vydala čínská výprava. Informace o ní byly kusé, a tak až čtyři roky poté, když se účastník této výpravy Wang Hong- bao setkal v horách s japonským horským vůdcem Royotenem Hasegawou, vyprávěl mu o tom, že při bivakování v posledním táboře pod vrcholem zahlédl mrtvé tělo muže, kterého považoval za Angličana. Další podrobnosti už poskytnout nemohl, protože o dva dny později zahynul v lavině.

Svět špičkových horolezců, třebaže putují po vrcholcích prakticky na celém světě, není naštěstí tak velký, aby se v něm taková informace ztratila. Byl kontaktován Wangův kolega, který s ním sdílel stan, a ten popsal polohu tehdejšího bivaku. Bylo jasné, že výprava vedená s cílem najít Malloryho či Irvinovo tělo by mohla být úspěšná.

Dala se dohromady a vyrazila v roce 1999 pod vedením horského vůdce Erika Simonsona, který už dříve, v roce 1991, „bodoval“ tím, že nalezl kyslíkový přístroj, jenž s nejvyšší pravděpodobností patřil jednomu z obou mužů z inkriminované expedice k vrcholu. Experti z Kodaku motivaci členů výpravy ještě zvýšili prohlášením, že jestli se Malloryho fotoaparát najde, zcela jistě se jim podaří z něj případné snímky dostat.

Možné to bylo i roku 1924

Přestože se našlo mnoho pochybovačů i dost těch, kteří celkem oprávněně tvrdili, že pod Mount Everestem bude více mrtvých těl neúspěšných horolezců, o něž nikdo zájem neprojevuje, a tudíž není etický důvod se soustředit jen na to jedno, byla expedice úspěšná. Tedy částečně úspěšná.

Conrad Anker, jeden z členů expedice, objevil Malloryho pozůstatky v nadmořské výšce 8155 metrů. Výsledek prohlídky konstatoval, že jedna ruka je zlomená a pravá noha také. Kolem pasu byla spálenina od horolezeckého lana a v hlavě byl otvor jakoby vyražený cepínem. Obsah kapes vydal doklad, že jde skutečně o George Leigha Malloryho – byl tu kapesník s iniciálami, v němž byl zabalen dopis od bratra. V kapse měl mrtvý muž i brýle proti oslnění. To mohlo znamenat, že se horolezci vraceli až po západu slunce.

Dvě věci se však nalézt nepodařilo: fotoaparát a fotografii Malloryho ženy, kterou podle řady svědectví – mimo jiné i horolezcovy dcery – nosil neustále u sebe. Nechal ji jako důkaz pro další výpravy na vrcholu? Nic jiného nenasvědčovalo, že by tam byl, nic to ale také nevylučovalo. Zahynout mohl jak při výstupu, tak při návratu, a fotografii mohl ztratit ve chvíli, kdy věděl, že se už nevrátí a symbolicky se s milovanou ženou loučil…

Ani další dvě výpravy, jedna roku 2001, druhá pak 2005, nepřinesly podstatnější objev. Byl sice nalezen poslední bivak nešťastné dvojice, nikoli však fotoaparát nebo Irvineho tělo. Američan Conrad Anker, dnes osmačtyřicetiletý horolezec a autor poutavých vyprávění o svých výpravách do velehor a Antarktidy, se před třemi lety rozhodl odpovědět všem, kteří si myslí, že s vybavením z roku 1924 bylo dobytí nejvyšší hory světa nemožné.

Vydal se na Everest ještě s britským kolegou Leo Houldingem a vystrojeni byli stejně jako muži z Malloryho výpravy. Šli i stejnou cestou a identicky také postupovali. Výstup navíc uskutečnili za stejného počasí a vrcholu dosáhli. Po návratu Conrad Anker prohlásil, že z místa, kde byli oba jejich už legendární předchůdci spatřeni, už „prostě nešlo nedojít na vrchol“. Mallory a Irvine měli v té době za sebou nejtěžší pasáž výstupu a neskutečnou motivaci.

Důležitá je ochota otočit

V každém případě tak zůstávají těmi, kdo bez jakýchkoli pochyb poprvé zdolali nejvyšší horu světa, Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský šerpa Norkej Tenzing. I syn nešťastného Malloryho John tvrdil, že podle něj úspěšné dobytí vrcholu zahrnuje nejen výstup, ale i šťastný návrat.

Právě to řada lidé podceňuje a zkušení oprávněně tvrdí, že stanout na vrcholu je teprve poločas celého zápasu s horou. Luis Benitez, který stanul na vrcholu Everestu čtyřikrát, mluví o deseti podmínkách, jež je pro úspěch výpravy nutné dodržet. Zahrnuje mezi ně příjem energeticky dostatečného množství potravy, k čemuž ve velké nadmořské výšce mnozí nemají ani chuť, pečlivý výběr vybavení, který ústí v naprostou důvěru v něj.

Problémy s hledáním cesty k úpatí Everestu pro první výpravy odvážlivců ilustruje snímek mostu přes Mléčnou řeku (Dudh Kosi), která tímto regionem teče

O doprovodu je dobré mít alespoň tři nezávislé reference. Důležité je věnovat pozornost detailům – i obyčejný zanedbaný puchýř na noze se v krizové situaci vymstí. Tak Benitez pokračuje, až se dostane prakticky k tomu nejdůležitějšímu, a tím je ochota udělat čelem vzad a vrátit se, i když cíl nebyl splněn. Právě tohle možná stálo Malloryho a Irvineho životy. K těmto radám pak přidává ještě jednu, prémiovou: Co děláte, vás také musí bavit – a nebojte se užít si úspěch.

Náladová hora dvou tváří

Na Mount Everest dnes vede celkem šestnáct různých cest, z nichž některé byly lezeny jen jednou. Najít nějaké nové je čím dál těžší. Nejčastěji využívané jsou dvě: jedna od severu z Tibetu, druhá pak z jihovýchodu, z Nepálu. Přestože se na vrchol dostalo už několik tisíc lidí, pouze necelá stovka to dokázala bez kyslíkového přístroje a jen tři takzvaným alpským stylem, tedy bez rozsáhlého zabezpečení a podpory šerpů.

Když v roce 1980 horu zdolal bez kyslíku Reinhold Messner, začalo se zdát, že ze „střechy světa“ lze udělat pouťovou atrakci. Někdo ji sjel na lyžích, jiný se na ni vydal (a pokořil ji) s amputovanýma nohama, přesněji řečeno bez nich, s protézami. Z vrcholku si už dnes i zatelefonujete, můžete na něj vynést olympijskou pochodeň či odtamtud odvysílat televizní přenos.

Přijde ale takový den, jako byl například ten 10. května roku 1996. V tom roce na srázech hory zahynulo celkem patnáct lidí, v uvedený den pak dokonce osm. Tehdy se za ideálního slunečného počasí vydaly k vrcholu hned tři výpravy od Nepálu a další dvě z tibetské strany, celkem dvaadvacet lidí. Všichni měli být na vrcholu do jedné hodiny po poledni, to je základní předpoklad klidného návratu.

Začalo však sněžit, snížila se viditelnost a horští vůdci se o své movité klienty, ale ne nejlepší horolezce, nestíhali starat. Přesto tři z nich – Andrew Harris, Rob Hall a Scott Fischer – zůstali s opozdilci a na hoře za dramatických okolností zemřeli stejně jako dva jejich „zákazníci“, Japonka Jasuko Namba a Američan Dough Hansen. Dalšími třemi oběťmi byli příslušníci indické horské hraniční policie.

Ti před závěrečným výstupem ještě absolvovali náboženské obřady, a tohle zpoždění se jim vymstilo. Šerpové z doprovodu je varovali a měli pravdu. Tato katastrofa odstartovala kolotoč otázek o etice a komercionalizaci výstupů na tento atraktivní vrchol. Například jistý Nizozemec se už snažil vystoupit na Everest jen v tričku, trenýrkách a bos. Vzdal to ve výšce 7400 metrů, ale chystá se vrátit. Nikdo se nechtěl zviditelnit výstupem na některý z dalších, daleko obtížněji dosažitelných vrcholů.

Slepý nezamířil na Annapurnu, žádný paraplegik na Lhotse a ani jednoho otce nenapadlo tahat svou nezletilou ratolest na K2. V souvislosti s onou katastrofou je zajímavé, že deset dnů nato vylezl na vrchol Švéd Göran Kropp. Bez kyslíku a sám. I do základního tábora pod Everest se dopravil sám – dojel sem ze Švédska na kole.

Možná, že nejvyšší hora světa Mount Everest je tak trochu Petřín, ale Petřín záludný. Když to hodně přeženeme – jako když si dáte rande u rozhledny, spustí se liják a dopravní podnik vyhlásí odstávku lanovky.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější