Matka světa jako Petřín - 1. část

Ivan Verner  |  Příroda
Nejvýše položenou internetovou kavárnu na světě provozuje pod Mount Everestem Cering Gyaltsen, vnuk jednoho z šerpů z doprovodu Edmunda Hillaryho

S koncem května skončila i letošní hlavní lezecká sezona, kdy nejvyšší hora světa zažívá nápor horolezců. Mount Everest je tu od toho, aby byl pokořen – tahle myšlenka se už pomalu stává pošetilou. Spíš než další dobývání by si zřejmě zasloužil ochranu. Jak před lidmi, tak před lavinami odpadků.

Nejvíce výprav na „střechu světa“ míří mezi začátkem března a koncem května. Je to před začátkem monzunového období a podmínky k lezení jsou poměrně příznivé. I když – v horách jeden nikdy neví a ideální počasí se vzápětí promění ve vražedné. Letos se na Mount Everestu také přepisovaly pomyslné rekordní tabulky, jako ostatně v posledních letech každoročně.

Například v jeden jediný květnový den roku 2002 stanulo na vrcholku celkem pětapadesát lidí včetně šerpy Taši Tenzinga – vnuka Norkeje Tenzinga, který spolu s Edmundem Hillarym jako první prokazatelně dobyl vrcholek světa. Letos se to podařilo už celkem podvacáté padesátiletému Nepálci Apa Šerpovi (poprvé byl na vrcholu v roce 1990) a také třináctiletému Američanovi Jordanu Romerovi, který tak věkem překonal šestnáctiletého šerpu Tembu Tšeriho.

Už v deseti vyšel na Kilimandžáro a má za sebou další nejvyšší vrcholky jednotlivých kontinentů. Tentokrát lezl nahoru se svým otcem, jeho přítelkyní a třemi šerpy. O tom, že by chtěl být doma v kalifornském Big Bear primátorem, nehovořil. Jeho výstup zhodnotil David Hillebrandt, hlavní lékař British Mountaineering Council, a vyhlásil, že něco takového je proti duchu horolezectví.

Podle něj je to vše jen velký byznys a samotný chlapec byl – stejně tak jako mnozí dobyvatelé před ním – vlastně jen pasažérem ve „výtahu“ obsluhovaném početným doprovodem šerpů.

Když se zaplatí…

Právě tohle je myšlenka, která napadne všechny ty, kteří se o nových rekordech v lezení na Mount Everest dočtou. Leopold Sulovský, který byl prvním Čechem na jeho vrcholu (v roce 1991 s italskou výpravou), o tom, jak se také dá hora zdolat, před třemi lety vyprávěl: „Jestliže máte pětašedesát tisíc dolarů a jste v dobré formě, tak se můžete přihlásit a možná, že uspějete. Jít tam bez zkušeného vedení by bylo pochopitelně značné riziko. Co jsem slyšel, nyní je sedm horských vůdců a v ceně jsou šerpové, kyslík, všechno. Zaplatíte a oni se o vás už postarají od chvíle, kdy vystoupíte z letadla. Zažádají o horu buď ministerstvo pro turistiku v Nepálu, nebo se spojí s některou specializovanou cestovkou, určí se trasa, zajistí hotely, ubytování, přeprava. Společnost, která se o takového člověka stará, mu ovšem nemůže zaručit, že na vrchol vystoupí, ani to, že se vrátí živý. Vysvětlovat někomu, že na to nemá, je těžké. Hodně lidí si může koupit jakékoli auto, u hor to ale nejde. Vždycky existovalo horské vůdcovství, ale přesvědčit někoho, že od téhle výšky už na to nemá…“

Je jasné, že chtít a moci jsou dvě rozdílné věci. Přestože podle zkušených je Mount Everest snad nejlehčí osmitisícovkou díky zabezpečení klasických cest lany, žebříky a tak dále, vždy tu ještě působí velká nadmořská výška a proměnlivé počasí. Pak se stane, že ten, kdo přecení své možnosti a nedokáže v útlumu jednat alespoň automaticky, způsobí velké problémy sobě i ostatním.

Jako třeba v letošní sezoně – osmadvacetiletý britský horolezec Peter Kinloch přestával sto osmdesát metrů pod vrcholem vidět. Ještě o dvanáct hodin později se ho šerpové z doprovodu snažili dostat dolů, ale podařilo se jim to jen o několik desítek metrů. Pak hrozilo, že se stanou oběťmi hory také, a museli ho ponechat osudu.

Výstroj výpravy Edmunda Hillaryho (vlevo) by kdokoli z dnešních „dobyvatelů“ hory odmítl vzít na sebe

Ovšem jinému nevidomému se slézt Everest podařilo. Byl to Američan Erik Weihenmeyer, který měl už zkušenosti a po cestě se orientoval podle zvuku zvonů, jež měl na svých anoracích připevněn jeho doprovod.

Nejdříve se uctivě měřilo

Jméno Mount Everest dal vrcholku světa britský zeměměřič sir Andrew Waugh podle svého předchůdce ve funkci, hlavního indického geodeta. Hora už ale své jméno měla. Nepálci jí říkají Sagarmatha (Tvář nebes), Tibeťané Čomolungmana (Matka světa) – a jsou celkem neradi, když svou posvátnou horu a dozajista i sídlo bohů slyší jmenovat po někom, koho ani neznají. Dokonce i Čína, která má v Tibetu mnoho jiných starostí, vyzývá svět k užívání tibetského jména.

Zato na názvu pohoří Himálaj, jehož součástí velehora je, se shodneme celkem dobře všichni, jenže v Česku občas prohodíme dlouhé a krátké „a“. Jméno pochází ze sanskrtu a znamená prý Domov sněhu. Toto pohoří i jeho výšku má na svědomí posun subkontinentální litosférické desky – Indie se totiž kdysi oddělila od afrického kontinentu a posunula se na sever, kde narazila na euroasijský kontinent.

Pod něj se pomalu podsouvá dodnes a zdvihá jak Himálaj, tak Karákoram zhruba o půl centimetru za rok. Můžeme se tedy (vlastně naši prapravnuci) kochat nadějí, že jednou bude nejvyšší hora světa ještě vyšší, než je dnes, tedy více než 8850 metrů nad mořem. O tom, zda je tato udávaná výška správná, se přes pokročilou měřicí techniku jaksi dohadujeme i dnes.

Vrchol byl poprvé zaměřen v roce 1852 z pozoruhodné vzdálenosti dvou set čtyřiceti kilometrů indickým geodetem Radhanátem Sikdarem a o sto let později jeho krajané naměřili 8848 metrů. Číňané ovšem v roce 2005 zjistili, že vrchol se tyčí do výšky „pouhých“ 8844 metrů, zatímco přístroj GPS, který byl vynesen na vrchol v roce 1999, udával právě námi uvedených 8850. Ono se to tak nějak lépe pamatuje…

První vážné pokusy

Změřit se horu podařilo, na to nebylo nutné se k ní přiblížit. Ostatně ani to nešlo, expedice Evropanů (a který jiný blázen by tam lezl) do těchto míst nebyla žádoucí. Příznivější podmínky k vyjednávání o možnostech vysokohorské výpravy nastaly až po první světové válce. Nejprve bylo vůbec třeba najít místo k nástupu cesty vzhůru, podívat se zblízka, zda je něco takového vůbec možné.

V roce 1921 se tohoto úkolu ujala britská výprava z Alpine Clubu, v níž byl i Georg Leigh Mallory. Ani „pouhá“ cesta k úpatí nebyla snadná, už při ní trpěli muži z výpravy vyčerpáním, chladem a nedostatkem kyslíku. Jeden z nich dokonce zemřel. Přesto se právě Georg Mallory s pomocí šerpů dostal na několik okolních vrcholů i do takzvaného Severního sedla hory ve výšce 7060 metrů.

Na druhý rok se sem Britové vrátili a podnikli celkem tři vážně míněné útoky na vrchol. Dva skončily zhruba 600 metrů pod ním, a člověk tak poprvé překonal hranici 8000 metrů, při třetím se už příchodem monzunového období zhoršilo počasí a pod lavinou čerstvého sněhu, která málem smetla i Malloryho, zahynulo sedm šerpů. Dobyvatelé se museli vrátit.

Snímek Jakea Nortona, fotografa výpravy z roku 2003, představuje George Malloryho se ženou a Andrewa Irvineho na pozadí nejvyššího výhledu na světě

Veřejnost na britských ostrovech tenhle výsledek brala jako krutý neúspěch a dávala ho za vinu právě Mallorymu, jenž byl oprávněně považován za nejúspěšnějšího a nejzkušenějšího člena expedice. Ten si tuto zkušenost vzal k srdci. Rok si ponechal na přípravu. Novinářům řekl, že už ví, co je ta hora zač, a že se o ni zcela jistě pokusí znovu, jen potřebuje určit nejvhodnější roční období. Byl přesvědčen, že výprava v roce 1924 bude úspěšná.

Poslední pohled

Postup ale možná nebyl tak rychlý, jak by bylo potřeba. Šestý postupový tábor ve výšce 8145 metrů byl vybudován až 7. června. V něm se k poslednímu výstupu chystal Georg Mallory a jeho kolega Andrew Irvine. Vyrazili ráno za ideálního počasí a zároveň za nimi z pátého výškového tábora začal stoupat Noel Odell, aby jim byl k dispozici a pomohl při návratu.

K jejich stanu dorazil krátce po poledni 8. června a za dobré viditelnosti spatřil dalekohledem zhruba tři sta metrů pod vrcholem Everestu dvě pohybující se postavičky. Odell byl nadšen – s výpravou totiž jel i jako geolog a právě při cestě sem našel zkameněliny dokládající, že se zde kdysi rozkládalo dno moře. Navíc teď byli jeho druzi blízko obrovského úspěchu…

Horolezci zanedlouho zmizeli v mraku a Odellovi nezbývalo, než čekat. Bohužel marně. Po několika dnech se expedice musela vrátit. Do světa letěla zpráva o tragédii dvou mužů zároveň s nevyslovenou otázkou, zda se jim těsně před smrtí přece jenom nepodařilo jako prvním na vrchol nejvyšší hory světa vystoupit. Ta nebyla zodpovězena dodnes. Ale aspoň už víme, jak George Mallory zemřel.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější