Láska je láska, když...

Ivan Verner  |  Příroda

Složitost vzájemných vztahů v tlupě potvrzuje výhody pohlavního rozmnožování. Nejenže je přitom legrace, ale zároveň lze popostrčit evoluci.

Kdy „to“ vzniklo? Podle knihy Genesis nejdříve Bůh požehnal tvorům ve vodě i ptákům a řekl jim, aby se množili a naplnili „vody mořské“ a ptáci ať se rozmnožují na zemi. Totéž řekl i muži a ženě: „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji…“

Tato verze patří k těm starším teoriím, i když mnohde je ještě uznávána jako jediná možná. Kdyby to ovšem bylo tak jednoduché. Rozmnožujeme se od nepaměti, ale kromě zcela jasných důvodů, proč tomu tak je, jsou i další, daleko méně jasné.

Dost těžko si lze představit, že si nějaký prvok nachystá večeři se svíčkami a dobrým vínem, aby si vytvořil příjemné prostředí k množení binárním dělením. Ani kvasinka se ráno po noci plné pučení slastně neprotáhne v posteli a nepřemítá, jestli to bylo to správné zemětřesení, či na to „pravé“ ještě bude muset čekat. Ploštěnci také nevyhledávají vykřičené domy, v nichž by si čas od času pořádně užili fyziparie.

Nepohlavní rozmnožování – zapomněli jsme uvést ještě vegetativní, jehož účastníci také mohou mít své libůstky – má spoustu výhod a jednu hlavní nevýhodu. Je časově úsporné, bez nároků na rozsáhlou logistiku (co jí přinést, kam ji pozvat, jestli mě má mě ráda) a především je efektivní, rychlé a rodičovský organismus nemusí čekat, jestli se množení povedlo.

Velkou nevýhodou je ovšem to, že nový jedinec je prakticky zcela identický s tím, z něhož vznikl. Pak stačí jeden patogen a bez překážek zlikviduje celou populaci. To postihuje především kulturní rostliny, jejichž úspěšnou verzi producenti množí prakticky donekonečna. Pohlavní rozmnožování tomu ve vysoké míře zamezuje. Dva úspěšní jedinci – ano, úspěšní, protože se dožili hlavního úkolu, tedy rozmnožení – propojí své geny do jedince nového a téměř identického. Kouzlo je ve slovíčku „téměř“.

Nový organismus by totiž měl být (někdy to nevyjde) evolučně výš. Jediným případem, kdy při pohlavním množení vzniknou identičtí jedinci, je kauza jednovaječných dvojčat.

Kdo si užívá

Pohlavní rozmnožování je velice složité. Především jsou k němu potřeba dva zástupci jednoho druhu a pak i určité vhodné vnější podmínky. Například některé krokodýlí druhy potřebují k sexuálním aktivitám tropickou bouřku, takže zoologické zahrady, jež je chovají a chtějí také rozmnožit, jim takovou umělou bouřku musí pořídit

Zatímco lidé si před sexuálními aktivitami často libují v intimním osvětlení a tlumené, patřičnou náladu
navozující hudbě, krokodýli ve stejné situaci dávají přednost pořádné tropické bouři

S pohlavním rozmnožováním souvisí i sexualita, přičemž tím nemáme na mysli jen a pouze aktivity s genitáliemi. Je k onomu množení a osídlení Země nutná? Smíchat geny půl napůl je poměrně náročné, daleko efektivnější a snadnější je třeba dělení. Proč jsme u něj nezůstali? Je to pochopitelně spíše filozofická otázka, u mnohobuněčného organismu to má svá proti. Musela ale převážit nějaká výhoda.

Domníváme se, že jednou z nich byl rychlejší vývoj. Nevýhodné úseky v genetické informaci byly rychleji zaměněny, dokonce bylo možné přeskočit několik překážek najednou. Může se to zdát jasné, ale položme si otázku: Je tu pohlavní rozmnožování proto, abychom preferovali úspěšné genetické verze, nebo abychom eliminovali ty vadné?

Můžeme položit i několik dalších poměrně potměšilých otázek: Proč existují hermafrodité, homosexualita, proč jsou jen dvě rozdílná pohlaví schopná rozmnožování? A ještě jedna: Proč si aktivity související se sexualitou některé živočišné druhy vyloženě užívají, a jiné nikoli?

Láska prochází žaludkem

Proč se my primáti líbáme a proč se spousta jiných živočichů o sobě tímto způsobem navzájem neinformuje, není příliš jasné. Vždyť ani některé kultury lidí na dalekém severu či v Asii polibek neznají. V 60. letech minulého století došli badatelé k názoru, že se polibek u primátů vyvinul z krmení mláďat, kterým matka první potravu předžvýkala. To by potvrzovalo úsloví, že láska prochází žaludkem.

Ukojení hladu patří k velmi silným kladným podnětům, a tak v dospělosti, kdy už krmení z úst do úst není nutné, je vzájemný dotyk v oblasti rtů vlastně připomínkou, obnovou či navázáním důvěrných vztahů. Je zajímavé, že oskulace zbavuje člověka určitých obranných reflexů, sníží se jeho obezřetnost – ovšem v daleko větší míře u mužů než u žen.

Muž se vášnivým polibkem totiž „pouze“ propracovává k cíli, jímž je předat své geny potenciálním potomkům. Není jisté, zda s nimi a s partnerkou, která mu je dá, bude v budoucnu blíže svázán. Pro ženu je fakt, jaké bude mít potomky a jak o ně bude postaráno, velice důležitý. Pro ni je polibek (hovoříme o normálních, nikoli nějak sociálně postižených ženách) jen jednou z mnoha nezbytných informací, které pro svůj klid musí o partnerovi získat.

Rypouš sloní se nějakými složitými milostnými předehrami nezabývá a výměna informací pro něj stejně jako pro samce jiných druhů zvířat s harémem mnoho neznamená, na což drobná partnerka doplácí

Bonobo děti nebudí

To, že se k sobě zvířata přiblíží tlamami, ještě nemusí znamenat milostnou předehru. Je to jeden z prostředků, jak pomocí vomeronazálního orgánu získat informace. Zcela jistě jsou však polibky – stejně jako ostatní dotyky – doprovázeny libými pocity u některých primátů. Něžný dotyk citlivé pokožky se zcela jistě líbí třeba i delfínům a dokonce se zdá, že si dovedou takové mazlení pořádně užívat.

Zjistit však, co která zvířata při provozování sexuálních praktik vlastně cítí, je velice složité. Samčí orgasmus je prokazatelný, ten samičí existuje snad jen u primátů, a to ne vždy. Ostatně i u lidí mívají ženy s takovými pocity problém. Podle vědeckých průzkumů v britském prostředí jen čtrnáct procent dotázaných dam v reproduktivním věku dosahovalo orgasmu při koitu vždy, třetina občas, největší skupina dotázaných málokdy a šestnáct procent nikdy. S tím souvisejí i další čísla.

Genitálie bonobů umožňují ventro-ventrální koitus

Polovina britských žen se raději vymluví na okolnosti, jako jsou spící děti či bolest hlavy, než aby přistoupila na nějaké „pošetilosti“. Jiná velká část – podle některých pramenů až čtyřicet procent – orgasmus raději předstírá, než aby následně odpovídala na otázky, zda nebylo něco v nepořádku. Neexistence orgasmu u samců by byla pro evoluci „špatně“. Sex je totiž záležitost hodně namáhavá a navíc nebezpečná.

U lva jde spíše o to první, když se musí i padesátkrát za den pokusit oplodnit partnerku. Nehrozí mu ale přitom, že bude vinou své nepozornosti při plnění manželských povinností sežrán, jako je tomu u mnoha jiných druhů živočichů. Nebo že zemře vysílením, jako se to snadno může stát samcům některých druhů vačnatců, u nichž se pohlavní akt natáhne i na několik hodin.

Jeden živočišný druh ovšem takové problémy nezná. Jsou to bonobové, trpasličí šimpanzi. Pozorování a vyhodnocování jejich chování mimo zajetí je prakticky pořád ještě v začátcích, ale jejich bohatý sexuální život, který v sobě zahrnuje i sociální prvky, už nyní vedl v angličtině i ke vzniku nového slovesa „to bonobo“. Je to výraz pro prakticky promiskuitní, na akce více než bohatý a bezstarostný sex, který je pro tlupy bonobů ve volné přírodě příznačný.

Právě ta bohatost, jíž člověka bonobové v sexu předčí, je v podstatě hlavní odlišností. Pokud jsme jako lidé podléhali v oblasti pohlavního života iluzi výjimečnosti, bonobové nás jí zbavili. A to včetně legendární ventro-ventrální, tedy misionářské kopulační polohy, což jim umožňuje anatomie genitálií.

Svéráz bonobího lovu

K rodu šimpanzů patří jen dva druhy – šimpanz učenlivý a právě bonobo. Oba se oddělily pravděpodobně před půldruhým milionem let, možná o něco málo později. Hrála v tom svoji roli africká řeka Kongo a respekt těchto lidoopů vůči vodnímu živlu. Bonobové žijí výhradně na jižním břehu toku a kromě toho, že jsou menší než jejich příbuzní, se u nich vyvinula velice pozoruhodná sociální struktura. Na rozdíl od jiných živočišných druhů (možná s výjimkou některých delfínů) v ní hraje důležitou roli sexualita.

K tomu je nutné připočítat, že bonobům je daleko více než jiným příslušníkům čeledi Hominidae (s výjimkou člověka) vrozená empatie, soucit, něha nebo altruismus. Tlupy, z nichž některé čítají až stovku jedinců, se přes den rozdělí na menší skupiny a scházejí se zase až ke společnému spánku. Žijí v jakémsi matriarchátu. Nejvýznamnější samec je synem dominující samice. Kdyby se však chtěl – a to platí i o kterémkoli jiném samci – pokusit o nějaký puč, všechny samice se proti němu spojí.

Tato praxe vychází mimo jiné z toho, že synové i dcery žijí dlouho se svou matkou, pět i šest let, dcery však po této době odcházejí do jiné skupiny („vyvdají se“). Postavení samce pak záleží jen na tom, jak ho bude podporovat matka a další samice. Nespojují se s jinými samci tak, jak je obvyklé u šimpanze učenlivého.

Donedávna se myslelo, že bonobové jsou frugivorové, tedy že se živí především plody a občas i menšími živočichy, zatímco jejich příbuzní pravidelně loví menší opice. Další sledování těchto zajímavých tvorů ovšem prokázalo něco jiného. Jako by se bonobové čas od času zapomněli, vydají se na válečnou výpravu, při níž se jejich obětí stává bonobo z nějaké cizí tlupy, který je ubit a téměř rituálně zkonzumován. Není-li výpravě takový objekt k dispozici, bonobové loví i jiné opice či dokonce menší druhy antilop. Vzhledem k tomu, že nedisponují zbraněmi, jako je vyvinutý a k lovu uzpůsobený chrup šelem, bývá osud kořisti dost krutý.

„Děti květin“ z pralesa

Oproti tomu je tu na první pohled mírumilovné soužití uvnitř tlupy, které bývá přirovnáváno k životu v komunitě „dětí květin“ v šedesátých letech. Samice bonobů jsou schopny kopulace téměř vždy, nemusí to být v období plodnosti. Nejsou ani vázány na jednoho vybraného samce a u jejich protějšků je to stejné.

K tomu můžeme připočíst jiné sexuální praktiky, jako je masturbace či vzájemná stimulace pohlavních orgánů (třeba orální, k velké potěše pubertálních návštěvníků zoologických zahrad a ke zděšení jejich doprovodu). Průměrný bonobo se takovým slastem s příslušníky své tlupy oddává bez ohledu na věk a pohlaví třicetkrát čtyřicetkrát za den.

Do doby, než zoologové zjistili, jak je to s proklamovanou mírumilovností bonobů, se myslelo, že právě sex tlumí agresivitu. V každém případě mohou být sexuální praktiky určitým druhem výrazu kooperace či projevem podřízeného (nebo nadřízeného) postavení v tlupě i jakýmsi projevem radosti. Stává se údajně, že nález bohatého zdroje potravy oslaví tlupa něčím, co by se dalo nazvat skupinový sex.

Jídlo pak hraje velice významnou roli i v pohlavních aktivitách bonobů. Vyšší primáti také dovedou uvažovat v pojmech, které zahrnují budoucnost (i když lidé důvěru v tuto schopnost nemístně přehánějí). Zatímco dominantní jedinec u šelem po lovu sežere, co může, a teprve potom se mohou najíst ostatní, šimpanzi si uvědomují cenu jak jídla, tak dobrých přátelských vztahů.

Legrace a evoluce

K těmto závěrům došli biologové jak z pozorování primátů ve volné přírodě, tak ve známé chovné stanici pro bonobí sirotky Lola ya Bonobo, která byla zřízena v Demokratické republice Kongo. Právě výzkum v sirotčinci prokázal, že i jídlo je určitým prostředkem k navázání vztahů a získání náklonnosti ostatních zvířat ve skupině. A tedy i společenské prestiže – tak, jak je tomu i u lidí.

Testovanému zvířeti bylo poskytnuto jídlo a zároveň možnost vpustit k němu jedince ze sousedství. Ten sice toto jídlo viděl, ale sám neměl možnost se k němu dostat. Bonobové se rozhodovali samostatně, aniž k tomu byli nějak vyzýváni třeba agresivním chováním souseda, kterého mohli bez problémů ignorovat. Ještě než začali s konzumací, pustili k jídlu i méně šťastného kolegu. Dar ovšem není tak nezištný.

Kromě společenských výhod, o nichž jsme hovořili, si může sameček bonoba pořídit za dobré sousto i přízeň samičky, která by mu ji třeba jinak nevěnovala. Primáti to nevnímají jako prodejnou lásku. Ten, kdo dovede sehnat dobré jídlo, je pochopitelně schopný a jeho geny je dobré předat potomstvu. Bonobové si ale jídlem nekupují jen přízeň samic, které jsou v tu chvíli schopné mít potomka, ale i dalších, kterým tak vylepší jídelníček, a tím pádem i tělesnou kondici.

Až pak přijde chvíle, kdy samice dospěje k ovulaci, bude mít dárce nejen větší šanci se s ní v pravou chvíli spářit, ale díky své investici také zajistil pro své potomky zdravou a dobře živenou matku. Složitost vzájemných vztahů v tlupě, do jejichž budování patří i sex, tak potvrzují výhody pohlavního rozmnožování před rozmnožováním nepohlavním. Nejenže je přitom legrace, ale zároveň lze popostrčit evoluci – bonobo se nemusí spoléhat na výběr vhodné partnerky, ale sám se o to, aby byla tou vhodnou, může postarat.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější