Krvavé rituály dávno zašlých časů

Ivan Verner  |  Historie

Oběť se ještě třese, vzpíná se v oblouku se zející ránou na hrudi, kněz třímá v posledních pulzech tepající srdce. Davy na úpatí strmého schodiště pyramidy jásají.

Uťatá hlava nešťastníka poskakuje po stupních stále většími oblouky dolů, vzápětí ji následuje i bezhlavé tělo. Bozi mohou být spokojeni, přihlížející s úlevou očekávají kladný vývoj.

Těžko se asi dozvíme, jakou náladu měl po této krvavé oběti Kukulkan, ale Mel Gibson, režisér a spoluproducent historické filmové fresky z poklasického období mayských dějin Apocalypto, spokojen určitě byl. Vložené finance se trojnásobně vrátily. Diváci byli zvědavi nejen na Maye, o nichž toho pohříchu víme stále jen žalostně málo, ale i na to, kam až je režisér ochoten v přenesení krutosti na filmové plátno zajít.

Už předchozí zfilmované Umučení Krista rozvířilo na toto téma debatu mezi kritiky. V příběhu ze Střední Ameriky Mel Gibson využil nejen zvýšené laťky pro to, co může vzrušit předchozími návštěvami kina otupělého diváka, ale i již zmíněných mezer v našich vědomostech o jedné nesmírně zajímavé civilizaci.

Oba příběhy spojuje jedno – kdesi v pozadí je skryta vyšší bytost (nemluvme prozatím o jakémkoli bohu), v jejímž jménu si lidé navzájem s vervou a nadšením ubližují. Není to jen historie.

I v současnosti se ve jménu náboženství dějí příkoří a tahle zástěrka slouží k odůvodnění nejrůznějšího násilí. Naštěstí je už většina lidí natolik informována, že netouží obětovat souseda jen proto, aby začalo nebo přestalo pršet (to spíš kvůli novému autu). Jinak by meteorologové museli skládat zkoušky z umění tortury a k vybavení běžné zemědělské usedlosti by patřil obětní kámen.

Panny v základech

Lidská oběť je zřejmě součástí nejstarších představ o stavu světa, jež bychom mohli nazvat náboženskými. Způsoby, jako byly rituální obřady končící smrtí nešťastníka (či naopak šťastlivce, záleží na způsobu náhledu a míře náboženského nadšení), se od sebe lišily podle zvyklostí, nikoli však výsledkem. Bujaré nadšení a téměř lidová veselice, jak je obětování líčeno právě v Gibsonově Apocalyptu, neměly přitom podle dnešních znalostí místo. Zdá se, že známkou dobrých mravů bylo zůstat spíše zdrženlivý.

To pochopitelně neplatilo, když byl obětován nenáviděný nepřítel, ale to se opravdu nestávalo často. Oběť byla v zásadě úplatkem, který měl zajistit, aby sled budoucích událostí odpovídal přání toho, kdo obětuje, aby byl zvrácen dosavadní vývoj. Byly svým způsobem stvrzením smlouvy: do základů téhle stavby šoupneme nějakého maníka nebo dokonce pannu, a hrad pak nebude nikdy dobyt, most nespadne a zeď nikdo nepřeleze.

K zajištění výhod takovým krvavým způsobem sloužili většinou zajatci, otroci a zločinci. Tak jako jsme i dnes přesvědčeni, že lék, který na naši nemoc opravdu zabere, musí být hořký a trpký, tak i kdysi obětovali členy své rodiny ti, kteří potřebovali zajistit úspěch opravdu velké věci. Takhle měl král Agamemnon obětovat dceru Ifigenii, aby zajistil vítězství nad Trójou, biblický patriarcha Abrahám zase syna Izáka, aby dosvědčil svou víru.

Abrahám obětující svého syna Izáka
Abrahám obětující svého syna Izáka

Konec lidským obětem pro jakési vyšší cíle měl v západní kultuře učinit senátorský výnos ke konci období římské republiky. Pozdější smrt křesťanů v cirku nebyla chápána jako obětování, ale co součást zábavy. A pak výzva Pavla z Tarsu křesťanům, který vysvětloval oběť Ježíše Krista jako vrcholnou, po níž už žádné další není třeba.

Nikdo to ovšem neřekl národům, které v následujících letech proudily Evropou, a zpráva nedorazila na neustále měněnou adresu. Kdysi to patřilo k zažitým pořádkům, dnes mluvíme o krutých obětech a krutých bozích, kteří je vyžadovali. I když – kdo byl vlastně krutý?

Oko za varlata

Starodávní bozi měli své slabůstky. A jestliže se kvůli nim zabíjeli lidé, zapadalo to do celkového obrazu. Bozi se přece navzájem zabíjeli také, i když díky určitému daru nesmrtelnosti mohli takovou jednoduchou nekomplikovanou smrt docela dobře přežít ve zdraví. Široký sortiment bohů měli staří Egypťané. Na jejich počest se nijak zvlášť nemordovali, neviditelná ruka trhu jim dala znát cenu pracovní síly, navíc bohů bylo tolik, že by na březích Nilu nezůstalo živáčka. V jejich hierarchii také vládl pěkný zmatek.

Jednou byl výš ten, podruhé onen a jako nejmocnější se pak stal původcem všeho, což znamenalo, že třeba stvořil či zplodil svého otce. Nejkrutějším (z našeho pohledu) se jevil Sutech. Měl zálusk na úrodnější panství svého bratra Usira, a tak ho zabil, vložil do truhly a tu vhodil do Nilu. Eset, milující sestra a manželka Usira, však mrtvolu chotě našla a uschovala, aby ho mohla zaopatřit na věčnost, což bylo totéž, jako by ho nechala obživnout. Sutech však bráchu roztrhal na kusy a porůznu poschovával.

Pláč nešťastné Eset obměkčil Rea (v době vzniku historky toho nejvyššího), který se postaral o sestavení a nabalzamování nebožtíka. Eset se jím v podobě holubice nechala oplodnit. Technické detaily, navýsost zajímavé, ponechme stranou, ze spojení se ale narodil bůh Hor, který pak chtěl v souboji se Sutechem otce pomstít. Přitom přišel o oko a Sutech o varlata, nicméně ten byl soudem ostatních bohů nucen Horovi oko vrátit. Hor oko věnoval otci Usirovi, čímž obživil jeho ducha.

Z této části egyptské mytologie je jasné, že kterémukoli z bohů někoho obětovat bylo vlastně sázkou do loterie. To ovšem neznamenalo, že by si obyvatelé Obou zemí podněcováni kněžími konkurujících si bohů nevjeli navzájem do vlasů. Jedinými oběťmi ve jménu nějakého z bohů jsou tak nakonec služebníci faraonů z počátků egyptské historie, kteří je měli po smrti doprovázet, a pak ti, kteří zahynuli v době moderní při rozmíškách křesťanů a muslimů.

Oběť jako habaďůra

Své pány doprovázela na cestu do záhrobí také suita některých panovníků královského města Uru v Mezopotámii, osobní stráž, služebnictvo, hudebníci. Je to ale spíše výjimkou z přibližně 26. století před naším letopočtem. Sumerové jinak byli se svými bohy zadobře a lidské oběti zřejmě nepotřebovali.

Neznamená to, že by Mezopotámie a její po sobě nastupující a navazující kultury neuměly zručně zacházet s nástroji, kterými šlo člověka stáhnout z kůže. Tyto metody však měly spíše za cíl znechutit potenciální nepřátele, než si naklonit nějakého z bohů – i zde totiž panoval určitý zmatek v hierarchii a božích jménech, což souviselo se střídáním jednotlivých, ale dostatečně si blízkých kultur.

Zajímavé bylo možná spíše legendární obětování panenství na počest bohyně Innany (Ištar). Lidskou krev ovšem údajně vyžadovala jedna z postav předislámského arabského náboženství, bohyně al-Uzzá. To, jestli při tom někdo vykrvácel, bylo asi jedno. Je tu ale ještě jedna výjimka. Bůh Moloch (či Molek, jméno má hodně transkripcí) patřil k bohům Blízkého východu, „požírajícím“ vše ve svém okolí. Bible před jeho uctíváním varuje. Byl bohem (nejen) války a v každém případě lidské oběti vyžadoval, nejraději děti.

Zdá se, že tradované historie o obětování prvorozených z hebrejských rodin Molochovi ale budou jen mýtem, a pravděpodobně i to, že pro jeho uctění upalovali své děti Féničané. Ti zcela jistě lidské oběti přinášeli, konkrétně v tomto případě Kartaginci. Jednou z podmínek mírové smlouvy Kartága se Syrakusami bylo to, že od toho upustí. Pak se však karta obrátila (Kartaginci zřejmě neposlechli) a punští vítězové prý obětovali čtyřicet tisíc řeckých zajatců…

V severní Africe tím zřejmě ale uctívali místní berberskou bohyni Tanit. Také tam byly významné rodiny údajně povinovány poskytnout k oběti svého potomka, ale často místo toho podstrčily dítě otroka. Tak měl být uchráněn pro svou slávu i Hannibal. Šlo poslat pod nůž i tele, když se však věci nevyvíjely, jak měly, bylo jasné, že božstvo na habaďůru přišlo, a že se zlobí. Pak přišli na řadu mladiství, na něž padlo podezření, že právě oni se svému osudu vyhnuli.

V době ohrožení a během války posloužili jako oběti místo dětí zajatci. Na Molocha jako krutého boha padlo prý podezření ze špatného výkladu slova molk, což v punském jazyce znamená lidskou oběť.

Olymp krotí demokracie

V antickém světě bylo obětování lidí výjimkou, jako třeba ve zmíněném případě Ifigenie či každoroční příděl sedmi panen a sedmi chlapců z Athén pro krétského Minotaura. Možná že ještě v lidské paměti zůstaly příběhy z doby daleko starší, kdy v každém případě k obětem docházelo. Svědčí o tom objevy z neolitického sídla Cayönü v jižním Turecku (což není zas tak daleko), kde byla na jakémsi kamenném oltáři zjištěna lidská krev a poblíž archeologové nalezli pozůstatky několika stovek poměrně mladých lidí.

Sami řečtí bohové oběti nijak nevyžadovali, nepočítáme-li ke skále přikovaného Prométhea a jeho játra, která mu neustále dorůstala, aby je mohl orel každý den klovat. Měli totiž problémy mezi sebou. Uranos, první bůh nebe a vlastně nebe samo, měl s manželkou Gaiou nejprve šest synů a šest dcer – Titánů. Pár byl však natolik plodný, že se jim ještě narodili tři Kyklopové a tři Hekatoncheirové (Storucí), obři s padesáti hlavami a padesáti páry paží. Ty však Uranos svrhl do Tartaru.

To ovšem neměl dělat, neboť Gaia vyzvala Krona, nejmladšího z Titánů, aby tatíka zbavil vlády, k čemuž mu poskytla srp. Kronos však otce připravil srpem jen o mužství, což stačilo. Sám se stal vládcem všeho a děti, které zplodil se sestrou Rheiou, raději polykal, aby se mu nepřihodilo totéž. Rheia mu však místo malého Dia podstrčila do plen zabalený kámen. Zeus pak dal Kronovi dávidlo a spolu s vyvrženými sourozenci poslal po dlouhém boji otce do Tartaru sám.

Úranos a Gaia. Zdroj: Wikipedia
Úranos a Gaia. Zdroj: Wikipedia

Ovšem vývoj řeckých států k demokracii vedl i k demokratizaci poměrů na Olympu a život bohů byl spíše tématem pro bulvár než podnětem k obětování lidí. Podobný osud měli bohové i u Římanů. Ještě snad Latinové a Etruskové si nějakou tu oběť dovolili, možná i římští vojáci k poctě bohyně Tellus (zosobnění Země) zabili nějakého válečného zajatce.

Starý kontinent pak mohl, co se týká lidských obětí, spoléhat na slovanské žrece (lepší výraz než tento rusismus nemáme) a keltské druidy. Keltové obětem stínali hlavy, nebo jim je rozbíjeli mlaty. K poctě boha Teuta je topili, k Esově potěšení věšeli na strom. Ovšem proti kněžím z Nového světa to nebylo nic moc.

Říční drak se nažral…

Také stará Čína, respektive nejstarší státy na jejím dnešním území, zažívala lidské oběti. Nejčastěji se spolu se zemřelými vládci nedobrovolně „svezli“ i jejich sluhové, otroci a konkubíny. Tradiční byly i oběti mladých mužů a žen říčním božstvům. Nejvíce takových úliteb dostali bohové největších řek, kteří byli pochopitelně také nejmocnější. O tom svědčil počet obětí víceméně pravidelných povodní. Těmi říčními bohy byli většinou ti-lung, draci.

Pohřební obřady oprostila od lidských obětí už nařízení za vlády dynastie Čchin (ještě před naším letopočtem) a k potěše pořadatelů výstavy o terakotové armádě nahradily živé tvory hliněné plastiky. Ovšem ještě za dynastie Ming byl tu a tam někdo přinucen spáchat sebevraždu. S oběťmi ve prospěch říčních draků to bylo poněkud horší. Lidská pošetilost je značná a nařízení těžko kontrolovatelná, zvlášť když jsou nehody na řece časté a břehy kluzké.

Přestože tuto praxi s poukazem na nemalé výhody kněží, kteří vybírali vhodného adepta podle movitosti rodičů, zakázal už ministr jednoho z takzvaných válčících států Ximen Bao už ve 4. století před naším letopočtem, podezřelé nehody se tu a tam objevily ještě v 19. století.

Vražda žlutým šátkem

Představa o krutosti pohanských bohů (rozuměj jiných než uznáváme my) často vzniká z holého nedorozumění. Taková Kálí, jinak Šivova manželka, známá také pod jmény jako Párvatí, Durga, má přídomek hrůzná či krutá. Je zobrazována s náhrdelníkem z lebek, suknicí tvořenou usekanými pažemi, sama pak drží krví pokryté zbraně, nějakou useknutou hlavu, pod ní pak v další ruce (má jich několik) misku, do níž sbírá odkapávající krev.

Je ztělesněním síly prolévající krev. Jde ale o krev démonů, bohyně totiž hlavně pomáhá. Především ženám s uzdravením, s dětmi, manželovou láskou, zkrátka pomáhá jim zvládat jejich těžký úděl a posiluje je. To ovšem neznamená, že by nevyžadovala oběti – slepici nebo kůzle. Socha Kálí se pak pomaže krví. Maso obětovaných zvířat také vždycky nějak zmizí a její služebníci v chrámu neopomenou prosebníkům připomenout, aby s sebou vždycky něco přinesli. Prý až do 19. století občas v její svatyni zmizel i člověk.

Bohyně Kálí je obklopena uťatými hlavami, které prezentují její vítězné souboje s démony. Zdroj: Wikipedia
Bohyně Kálí je obklopena uťatými hlavami, které prezentují její vítězné souboje s démony. Zdroj: Wikipedia

Ještě před pěti lety obětoval jistý Ind bohyni Kálí svého čtyřletého syna. Prý měl vidění, v němž dostal příkaz. Místní policista znalý poměrů se však domníval, že otec tak chtěl jednou provždy vyřešit problém s nevěrou manželky, která se před pěti lety kdesi zapomněla s příbuzným. Jinak má Kálí jako manželka mocného Šivy nedopatřením na svědomí jiné oběti.

Manžel sice vládne zbraněmi, jež v jednom okamžiku usmrtí tisíce lidí strašným způsobem (viz známá citace z eposu Mahábhárata, že sloup nad zničenými městy byl jasnější než tisíc sluncí), ona však ovládá mysl. Jako oddaná družka Šivy jménem Satí (nebo Dakšajáni, i tady je to se jmény komplikované) se raději upálila, než aby snášela pohanu, kterou vyvolenému uštědřil její otec Dakša, když je nepozval jako jediné z bohů na slavnost.

Pochopitelně, že se na svět vrátila. To se však nikdy nepodařilo indickým ženám, které tento rituál podstoupily, když sdílely hořící hranici s tělem svého zesnulého manžela. Satí, jak se tomuto obřadu říká, je v současné Indii zakázaná, nicméně i oficiální prameny uvádějí, že „je vzácná“, tudíž stále občas v plamenech umírají ženy se svými životními partnery, ať už dobrovolně či nedobrovolně.

Podle řeckých pramenů, které se dochovaly z časů Alexandra Velikého, který se dostal roku 326 před naším letopočtem i do Indie, se tato praxe jevila jako prevence proti otravě manžela jídlem, připraveném jeho polovičkou. Kolik žen takto skončilo, však už nikdo nezjistí. Dva miliony mrtvých však měli podle celkem přesných odhadů na svědomí indičtí thugové. Původně muslimové, kteří konvertovali k hinduismu a přihlásili se k uctívačům bohyně Kálí. Jejich náboženské zanícení však mělo jednu vadu. Zmocňovala se jich, když byl poblíž movitý pocestný.

V praxi, kterou uvedli v život někdy ve 13. století, to znamenalo, že se dobře zorganizovaná skupinka thugů vloudila do přízně takového člověka, aby ho při večerním posezení, během nějž hráli na hudební nástroje, zakrývající případný hluk, uškrtili žlutým šátkem. „Náboženství“ se dědilo, někdy byli do skupiny přijati i synové oloupených. Pardon, obětovaných. Přítrž řádění této sekty udělali až angličtí kolonizátoři. Název thug (ze sanskrtu: sthuga – zloděj, lotr) si ale převzali a označují jím nejen zločince, ale i fotbalového fanouška mávajícího šálou.

Dvě mouchy jednou ranou

Lidské oběti si vyžadovala svého času prakticky každá kultura, výborně se k tomu hodili hlavně všichni neobvyklí cizinci. Z objevných plaveb se pak vraceli námořníci a objevitelé s očima navrch hlavy a příšernými historkami. V případě zničujícího kontaktu Evropanů se středoamerickými civilizacemi si ani nemuseli moc vymýšlet. Svůj systém uctívání bohů lidskými oběťmi však měli i jihoameričtí indiáni.

Ti z kmene Čimů třeba obětovali bohu moře Ni rybáře, původní obyvatele pobřeží, které dobyli. Trochu neobratně řečeno zabili dvě mouchy jednou ranou – vyčistili území od konkurence a naklonili si nadpřirozeno. Také Močikové potřebovali obětovat. Ty, kteří měli sloužit jako posvátná úlitba, zřejmě před vykonáním důležitého úkolu napojili kukuřičným pivem čiča. Pak je uškrtili a vložili do připravených hrobů poblíž chrámu, kde měli být zavraždění k dispozici bohům i zemřelým panovníkům.

Své oběti si vybírali i Inkové, následníci všech těchto porobených kmenů, a to z řad dětí. Nebyly to jen proslulé panny Slunce, ale i chlapci. Všechny oběti svůj osud musely znát předem. Svým způsobem je jejich věznitelé uctívali, krmili je jako příslušníky rodu Inků, ovšem pak je zřejmě omámili, spoutali (neúprosně, některým obětem při tom zlomili žebra) a ponechali je na vybraném místě osudu.

Květinou neurazíš

Hlavně vinou filmu Apocalypto si nyní představujeme Maye jako krvežíznivé netvory. S lidskými oběťmi ale zřejmě jako první přišli Toltékové a k dokonalosti je dovedli Aztékové. Koukáme se přitom na jejich životní filozofii našima očima. Náboženství Starého světa tvrdí, že to, co se stane s člověkem po smrti, určí jeho chování během života. Středoamerické národy ale věřily, že pro posmrtný život je určující způsob smrti.

Kamenný obětní oltář Mayů s vyobrazením lidské tváře
Kamenný obětní oltář Mayů s vyobrazením lidské tváře

Aztékové za ten nejlepší považovali smrt v boji či na obětním kameni a je nanejvýš pravděpodobné, že ostatní národy, porobené Aztéky, rozumovaly obdobně. Hodnověrných pramenů je pomálu a je pravděpodobné, že častější než lidské byly oběti zvířecí či květinové. Poražené ve válce bylo však třeba zabít, tím se posílit a zároveň někdejšího soupeře uctít. Zajatce však měla jen silná města, takže jen ta mohla lidi obětovat.

Archeologických průkazných nálezů je ale minimum. Spočívají v kosterních pozůstatcích v jeskyních a podzemních studnách. Samy mayské prameny většinou o takovýchto obětech mlčí nebo hovoří v podobenstvích. Zato aztécké kodexy takovými informacemi nešetří. Jejich klasické mýty však říkají, že Opeřený had, Quetzalcoatl, miloval lidi tak vroucně, že si nepřál, aby byli na jeho počest zabíjeni. Chtěl domácí zvířectvo, peří ptáků, květiny. Sám se však nešetřil, obětoval vlastní krev (to dělali všichni vznešení z Mezoameriky, mayští vládci si třeba nařezávali penisy), postil se a odpíral si sex i spánek. Pak však svoji „čistotu“ lstí božího rivala Tezcatlipoca porušil.

Lidská oběť začala být přípustná, ba žádoucí. Mocní Aztékové dobývali jeden okolní národ za druhým a zajaté rituálně zabíjeli. Poražení je nenáviděli, protože sami pak neměli koho obětovat vlastním bohům a ochotně se proti nim spojili s bílými konkvistadory. Čísla hovoří o desetitisících obětí. Španělé na jedné ze stěn sestavených z kostí obětí prý napočítali sto tisíc lebek. Koníček Aztéků však přinesl i jejich konec. Polím chyběla pracovní síla, která končila s vytrženým srdcem.

Deska s malbou rituálního obětování Aztéků
Deska s malbou rituálního obětování Aztéků

V boji bylo ctí nepřítele ne zabít, ale polapit, aby mohl být obětován, což bylo u krunýřem pokrytých Španělů obzvlášť obtížné. Válka byla vůbec spíš náboženským úkonem a bojovat bylo snadné – v případě úspěchu se obyčejný bojovník mohl dostat mezi vyvolené, v případě neúspěchu rovněž. Ať už mrtvý či zajatý. Nebylo-li války, mohlo se soupeřit v jakési rituální košíkové (tlachtli) v podstatě se stejným výsledkem. Na oběti čekal nejen Quetzalcoatl – Kukulkan, ale i další bohové.

Trochu trhlá teorie

Jak k tomu vlastně přišlo, že lidská bytost byla tou nejlepší možností, jak uctít boha? Jsou na to teorie, ale jakýsi hlásek říká, že to mohlo být i takhle: Ten, který orá jako vzteklý, přišel za zodpovědným knězem. „Hele, Zírající k obloze, dal jsem ti nejlepší krůtu, co jsem měl, a nezaprší a nezaprší. Už jsem musel sáhnout do zásob, a jestli nezaseju příští katun, tak kukuřice nevzejde a budem o hladu,“ oznámil a zárovně výhrůžně potěžkával zánovní motyku. Zírající k obloze se zamyslel. Krůta byla dobrá, ale už ji vydyndal potřetí, a jak to vypadá, hned tak pršet nebude.

Co takhle nějakou nesplnitelnou podmínku? Dítě nedá, to je jasný, pršet teda nebude, to je taky jasné. „Kukulkan mi zjevil, že je na tebe… se zlobí, a když zaprší, tak na tvoje pole zrovna ne. Ledaže bys obětoval syna místo krůty, he.“ Ten, který orá jako vzteklý, se také zamyslel. Když neobětuje, nakonec umřou všichni, protože nezaseje a zásoby sebere ten parchant, náčelník Smradlavý ocas jaguára. „Ne, syna ti k obětnímu kameni nedám, pošlu Tu, která jednotí řádky. Dcery mám tři. Tady ta šilhá a je navíc ukecaná. Třeba se ještě u Kukulkana zvlášť přimluví.“

Plácli si a, světe div se, zapršelo. Nejvíc na pozemek Toho, který orá jako vzteklý. Kukuřice rostla snad až do nebe. To ovšem nevydržela sousedka Má krásný záhon a začala zpracovávat manžela Chytá lelky. „Podívej, stačila jedna dcera a maj se skvěle. Ten, který orá jako vzteklý si to doved zařídit. Jen ty jsi budižkničemu, dcer máš habaděj a synů taky, protože stejně nic jiného dělat neumíš. Já chci taky takovou kukuřici…“ Neštěstí bylo hotovo.

Nakonec nestačila jedna dcera, ani jeden syn, muselo jich být víc a víc. Co to ovšem ale je proti náboženským konfliktům ve Starém světě, Svatomichalským a Bartolomějským nocím i výbuchům nastražených náloží ve jménu „Boha slitovného a milosrdného“, že?

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější