Komáři se ženili, bzum - 2. část

Ivan Verner  |  Příroda
Dobrovolníci pracující pro Světovou zdravotnickou organizaci rozvážejí do beninských sídel v oblasti mokřadů moskytiéry napuštěné insekticidy

Pro člověka nejnebezpečnější zvíře na světě je s velkým náskokem před ostatními obyčejný komár. Vlastně ne obyčejný – je to samička komára z rodu Anopheles, respektive příslušnice asi stovky druhů z celkem čtyři sta šedesáti známých a klasifikovaných. Zatímco lidské oběti ostatní životu nebezpečné fauny se počítají na stovky ročně, u tohoto komára jdou do milionu.

Řimbaba ochraňuje

Problémy s malárií ovšem užíváním chininu nevymizely. V roce 1865 nakažliví komáři dokonce zastavili stavbu Panamského průplavu. Ten začali budovat Francouzi roku 1880. Po devíti letech a po zhruba třetině objemu všech zemních prací svoji snahu vzdali, když kromě smrtelných úrazů si žlutá zimnice a především pak malárie vyžádaly mezi stavbaři dvacet tisíc (!) obětí.

O čtyři roky později rozjeli práce na průplavu Američané, a kdoví, zda by jim komáři s konečnou platností projekt znechutili, kdyby v roce 1905 nenastoupil do řízení stavby železniční inženýr John Stevens a nedal na rady lékaře armády USA generála Williama C. Gorgase. Ten nechal své podřízené postupovat naprosto systematicky.

Celou Panamu rozdělil na jedenáct pásem a město Colón na čtyři. Mokřady odvodnil, a tam, kde to nešlo, pokryla stojaté vody vrstva oleje, která larvy komárů zadusila. Všechny stavby byly vykouřeny, k čemuž posloužily síra a pyretrum, což je přírodní insekticid získávaný z rostliny řimbaby starčkolisté (Pyrethrum cinerariaefolium).

V tropických oblastech se dodnes používá ve formě vonných tyčinek a impregnace moskytiér. Padly na to veškeré zásoby, které měly USA k dispozici. Výsledek? V následujícím roce byl zjištěn jediný případ nákazy žlutou zimnicí a dnes je celé průplavové pásmo považováno za zcela bezpečné.

Nadšenci a Nobelovka

Období na začátku minulého století se stalo pro boj s malárií významným také tím, že byl v útrobách komára konečně nalezen doposud skrytý původce onemocnění. Na samém počátku přelomového objevu byl skotský lékař sir Patrick Manson. Ten byl posedlý myšlenkou, že nemoc zvanou elefantiáza a některé další přenáší komár, a byl ochoten se o ni s každým na potkání podělit.

Takhle vypadá trapič lidí i zvířat zblízka, ještě nenacucaný, a tudíž připravený zaútočit

Vysloužil si tím přezdívku „Komárový Manson“ a úprk všech známých z jeho dosahu. Všech kromě mladého lékaře Ronalda Rosse, který potvrdil, že u ptáků se jedna z forem malárie komáry skutečně přenáší. Tyto závěry potvrdil i Giovanni B. Grassi z Itálie. Odborníky to ale nepřesvědčilo – tam, kde Brassi testy uskutečnil, měl na konci 19. století malárii každý druhý.

Komárový Manson však s posedlostí sobě vlastní odjel do Itálie, pochytal tam množství komárů a předhodil jim v Londýně svého nejstaršího syna. Ve městě, kde o malárii do té doby jen slyšeli, jí byl Manson junior skutečně nakažen. Už se mu tolik nesmáli, ale Nobelovu cenu za objev přenášeče choroby dostal raději roku 1902 Ronald Ross.

Francouzský lékař Charles L. A. Laveran, který ve vojenské nemocnici v Alžíru objevil v krvi nemocného malárií prvoka Plasmodium, po česku zimničku, ji nakonec doložil i v útrobách komára rodu Anopheles. I on se pak roku 1907 stal laureátem Nobelovy ceny.

Vakcinace se blíží

Člověk tedy znal přenašeče a původce malárie a dokázal zjistit i mechanismus choroby. Prvok Plasmodium se vyskytuje v několika druzích. Část svého složitého životního cyklu absolvuje v útrobách samičky komára Anopheles a při bodnutí se spolu se slinami komára, které mají anestetické účinky, a snižují tak citlivost zasaženého místa (a zároveň tedy zvyšují možnost beztrestnosti krvežíznivé bestie) dostává do lidského organismu.

Inkubační doba je rozdílná – deset dní až několik měsíců. V lidských játrech se prvok dále vyvíjí. V pravidelných intervalech se pak z jater do krevního řečiště dostávají takzvané merozoity (další stadium vývoje prvoka) a působí rozpad červených krvinek. To koresponduje s intervaly malarických záchvatů. Dostavuje se záchvat zimnice vzápětí vystřídaný vysokou horečkou. Po odeznění se podle druhu Plasmodia, a tedy podle druhu malárie záchvat opakuje za dva až čtyři dny.

Jak vidno z panamského příkladu, malárii se lze postavit. Je to ale nesmírně složité namístě, kde nevládne urputná organizace. I tak měly (a mají) armády s tropickými chorobami obecně a malárií zvláště problémy. Bez nadsázky můžeme konstatovat, že choroby si našly mezi muži v uniformách více cílů než kulky a šrapnely.

Někdy mění i světové dějiny. Francouzská armáda oslabená malárií v roce 1803 nedokázala potlačit vzpouru na Haiti a raději se stáhla. Území Haiti se stalo svobodným (jak s tím místní naložili, je druhá věc) a sám Napoleon po těchto zkušenostech raději přenechal Louisianu severoamerické unii za sumičku 8 831 250 tehdejších dolarů a odpuštění některých dluhů.

Proti přenosu malárie nejvíce zabírá prevence, tedy používání moskytiéry. Bohužel, tento jednoduchý prostředek neznají všude a pokud ano, nemají na něj.

USA prakticky zdvojnásobily své území a začaly expandovat napříč kontinentem. Co je to malárie, pocítila také jejich vojska – nejdříve jednotky Konfederace a Unie v občanské válce, o hodně let později pak za druhé světové války při bojích proti Japoncům v Tichomoří a ještě za pár dalších let ve Vietnamu. To už však jejich lékaři a hygienici disponovali silnějšími pomocníky než generál Gorgas se svou sírou v Panamě.

Bylo to jednak DDT, které bylo sice poprvé vyrobeno v roce 1874 při hledání nových, účinnějších výbušnin, ale teprve roku 1939 u něj švýcarský chemik Paul Hermann Müller zjistil, že může působit jako skvělý insekticid. K tomu přistoupila další látka – DEET (diethyltoluamid) – vyvinutá speciálně pro americkou armádu. Na rozdíl od DDT u ní nebylo prokázáno žádné riziko pro životní prostředí, ovšem nepoužívá se k plošným postřikům, nýbrž jako repelent k nástřiku moskytiér a oblečení.

Ostatně moskytiéra se stala za posledních válek v jihovýchodní Asii nezbytnou součástí výzbroje a prevence proti malárii. Je také nejúčinnějším prostředkem současnosti proti malárii v tropických zemích, bohužel, v mnoha oblastech stále ještě neznámým. Bude jím do té doby, dokud nebude dokončen vývoj vakcíny, který přinesl americkým vojenským lékařům první částečné úspěchy (jeden ze šesti dobrovolníků nákaze odolal) v roce 1987.

Vakcína s označením RST,S by měla zabránit prvokům usadit se v játrech, což by mělo pomoci i při jiných nakažlivých chorobách. Dokončení vývoje, které bylo s výhradami ohlášeno na tento rok, je už sice v dohlednu, nicméně stále daleko. Do té doby budou lidé dále umírat.

Zdroj: MF Plus
Foto: fotobanka Profimedia, WHO

Nejčtenější