Komáři se ženili, bzum - 1. část

Ivan Verner  |  Příroda

Pro člověka nejnebezpečnější zvíře na světě je s velkým náskokem před ostatními obyčejný komár. Vlastně ne obyčejný – je to samička komára z rodu Anopheles, respektive příslušnice asi stovky druhů z celkem čtyři sta šedesáti známých a klasifikovaných. Zatímco lidské oběti ostatní životu nebezpečné fauny se počítají na stovky ročně, u tohoto komára jdou do milionu.

U nás máme zatím štěstí. Komáři, tedy jejich samičky (samci se živí výhradně nektarem), většinou jenom bodají. Neznamená to ale, že by byli neškodní. Zejména na jihovýchodě může komár záplavový (u nás máme šedesát druhů takových komárů) přenášet virus Ťahyňa, který vyvolává takzvanou záplavovou horečku. U českých komárů byl také popsán pasivní přenos lymeské boreliózy.

Netrpí ovšem jenom člověk, ten si ostatně může pomoci repelenty nebo útěkem do uzavřené místnosti či do auta. Zvěř je na tom hůř. Po povodních na Moravě v roce 1997 například ležely v lužních lesích mrtvoly desítek uštvaných daňků. Hejna komářích samiček se snesla na prokrvované lýčí, jímž je potaženo jejich rostoucí paroží, a ubohou zvěř doslova uštvala.

Už jsou za rohem

To, že v mírném klimatu, a tedy i v Evropě, byla malárie prakticky vymýcena, neznamená, že by se nemohla vyskytnout – stejně jako jiné choroby přenášené komáry. Teplé počasí umožňuje rozšíření některých nebezpečných druhů dále na sever. Komáři rodu Aedes albopictus roznášejí virus chikungunya způsobující horečku dengue. Angličané, kteří se s tímto komárem setkali nejdříve, ho nazvali asijský tygří moskyt. Je to přiléhavé – útočí totiž, na rozdíl od svých příbuzných, kteří si tu a tam odpočinou, kdekoli a kdykoli: venku i v místnostech, za světla i potmě.

Oba, virus i jeho nositel, měli dříve domov v Asii a Africe, především pak v oblasti Indického oceánu. Odtud také pochází název onemocnění, v řeči tanzanského kmene Makonde dengue znamená přibližně „to, co tě zkroutí“. K vysoké horečce přistupují velké bolesti kloubů, břicha, pacient zvrací a u dětí hrozí i takzvaná hemoragická forma, při níž postižený krvácí z nosu nebo dásní. Na chorobu umírá každý dvacátý nakažený, ale proti nemoci zatím neexistuje očkování ani účinný lék; terapie se omezuje na farmaka proti bolestem a horečkám.

Před několika lety nemoc zaútočila v Evropě, konkrétně v Itálii v oblasti Boloně, kde komáři infikovali na dvě stě padesát lidí a jeden z postižených dokonce zemřel. Záludný útok tropických komárů byl podpořen světovým obchodem. Do Ameriky a poté i do Evropy se dostali spolu s vodou, která natekla při lijácích do položených ojetých pneumatik. Problém je v tom, že komár postupně vytěsňuje domácí, poměrně neškodné druhy, a rozšiřuje tak své teritorium. Nebezpečí je o to horší, že málokterý lékař bude v případě popisu příznaků hned přemýšlet o původně tropické chorobě.

Příroda versus člověk

Jestliže u nás komáři spíše otravují a štvou (v případě zvířat doslova), jsou země, kde tvrdě zabíjejí. V roce 2008 komáři nakazili malárií téměř dvě stě padesát milionů lidí na celém světě. Na onemocnění pak zemřel milion z nich. Umíraly především africké děti. Suchá řeč statistiky tvrdí, že každých padesát sekund zemře v Africe na malárii jeden človíček ne starší pěti let.

Insekticidy také pomáhají. Některé africké státy se i přes zákaz opět vracejí k používání DDT

Sedm zemí černého kontinentu – Demokratická republika Kongo, Etiopie, Keňa, Nigérie, Súdán, Tanzanie a Uganda – zaznamenávají dvě třetiny všech případů onemocnění. Jednou z nejnebezpečnějších oblastí je pánev okolo jezera Kwania v Ugandě. V reportáži magazínu Times z letošního června autor uvádí, že místního obyvatele kousne komár v průměru desettisíckrát za rok, z toho čtyři kousnutí denně v sobě nesou možnost nákazy.

Alarmující je podle něj pohled do ulic místního správního střediska stejnojmenné provincie Apac. Po ulicích bloumají nazí lidé, kteří s nepřítomným pohledem hovoří s kýmsi, koho vidí jen oni sami. Lidské zombie – to je následek mozkového onemocnění, které prodělají v důsledku nákazy malárií v dětství. Poškození centra nervové soustavy je nenávratné, nevyléčitelné. Čtyři zdejší lékaři řeší týdně dva až tři tisíce případů nákazy malárií, to podle ročního období.

Příčina, proč je zdejší krajina tak exponovaná, je zdánlivě jasná. Jezero Kwania je mělké a kromě krokodýlů je rájem vodních rostlin a rákosí. Ideální pro líhnutí komárů. Vysušit mokřady nejde, ochrana přírodních podmínek pro zdejší flóru a faunu má přednost. Komáří kalamity sem dokonce na čas vrátily dichlordifenyltrichlormethylmethan, tedy DDT, pro životní prostředí nejnebezpečnější insekticid.

Ovšem sdružení místních farmářů pěstujících bavlnu si prosadilo opětovný zákaz. Jejich odběratelé, nadnárodní oděvní firmy, to totiž požadují, aby mohli svoje produkty označit předponou bio. Ekologické zemědělství je hitem západní kultury, v Africe však nepřímo zabíjí. Nejen to, onemocnění malárií stojí všechny africké země neskutečných dvanáct miliard dolarů ročně, tedy spoustu peněz, které by bylo potřeba investovat jinde.

Takže zatímco na jedné straně se Světová zdravotnická organizace a civilizovaný svět snaží postiženým oblastem pomoci, na straně druhé je tentýž civilizovaný svět vůči problémům s malárií slepý.

Ilustrace z Verna

Malárie, jejíž název pochází z latinského malus, tedy špatný, a aer – vzduch, zřejmě doprovází člověka odjakživa. Je totiž starší než on. Důkaz byl nalezen (jak jinak) v jantaru, který před třiceti miliony lety zalil komára, jenž měl ve svém trávicím traktu prvoky Plasmodia, tedy zimničky způsobující malárii. Pro skupiny lovců toto onemocnění v zásadě neznamenalo větší problém, oblast, kde se „špatným vzduchem“ mohli nakazit, jednoduše opustili.

Slova nejsou nutná; rozdíl mezi napitou a nenapitou komářicí je evidentní

Horší to už bylo v době, kdy se člověk usadil a stal zemědělcem. V tu chvíli začal být vázán na místo své obživy. Když si vybral za sídlo oblast v blízkosti mokřin, měl problém. Způsoby léčby bahenní zimnice (jak je malárie též nazývána) hledali už lékaři legendárního čínského Žlutého císaře, Huanga Di, před čtyřmi a půl tisíci lety.

Nákaza zastavila (mimo jiné) postup Alexandra Velikého a jeho vojsk v Indii. Řecký lékař Hippokrates ji popisuje a zmiňuje se, že horečka jako jeden z jejích projevů propuká každý čtvrtý den – tetrataios pyretos, tedy čtvrtodenní zimnice. Malárii poznal i středověk, William Shakespeare ji zmiňuje hned v několika svých hrách. Přestože o přenášeči choroby panovaly dlouhou dobu pochyby (viz výše zmíněný „špatný vzduch“), majetnější staří Egypťané už spávali pod moskytiérou. Tu měla zcela jistě i slavná královna Kleopatra. To je ovšem jen prevence (i když, jak si ještě povíme, prevence nesmírně významná), s léčbou se můžeme setkat až v 16. a 17. století.

Jihoameričtí indiáni tehdy používali k potlačení horečky (či zimnice) drcenou kůru chinovníku, a tak se tento způsob dostal do povědomí španělských dobyvatelů a později i jezuitů, kteří v Jižní a Střední Americe působili. Drcená kůra stromu se sypala do vína, což částečně zjemnilo její hořkou chuť, ale především umožnilo lepší vstřebání účinných alkaloidů, které se rozpustily v alkoholu. Alkaloidy chinin a cinchonin se podařilo extrahovat z kůry chinovníku až v roce 1820, což mělo význam pro daleko přesnější dávkování léku. Ten se stal rychle populárním.

„Gedeon Spilett byl nad průběhem nemoci zoufalý. Vzal inženýra stranou a řekl mu: Je to bahenní zimnice! Bahenní zimnice?‘ zvolal inženýr. Snad se mýlíte, Spilette! Ta přece nevzniká sama od sebe. Harbert by se musel dostat do styku s jejími zárodky. Nemýlím se, tvrdil novinář. Harbert asi získal zárodky v ostrovních bažinách. Prodělal si už první záchvat. Přežije-li druhý a nedokážeme-li zabránit třetímu… bude ztracen!“ Ano, Tajuplný ostrov Julesa Verna (překlad Václav Netušil) z roku 1875 docela dobře ilustruje stav dobových vědomostí o malárii.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus
Foto: fotobanka Profimedia, WHO

Nejčtenější