Když zvíře loví člověka

Zdenka Soukupová  |  Zajímavosti
Ilustrační foto

Nebaví vás evropská zima, a tak si koupíte zájezd do Egypta. Slunce, moře… prostě pohoda a klid. Ale jen do doby, než sedmdesátiletou účastnici německého zájezdu smrtelně pokouše žralok… Stalo se! Případ z konce uplynulého roku vzbudil u turistů paniku. S útoky zvířat na člověka je to ovšem jako s leteckými katastrofami – jsou vzácné, ale když už k nim dojde, hodně se o nich mluví a píše.

Když žralok zaútočí na člověka, navíc v turisty oblíbené oblasti, nejrůznější odborníci pak veřejnost přesvědčují, že člověk žralokovi zrovna moc nechutná, a když už ho napadne, pak většinou surfaře, které si kvůli obrysu prkna splete s tuleni či lachtany. Častou utěšovací formulí pak je, že žralok by člověka vlastně ani nikdy nesežral, že si ho kousnutím, které ovšem může být smrtelné, pouze „oťukává“.

To, co se stalo koncem uplynulého roku v egyptském letovisku Šarm aš-Šajchu, je každopádně v dosavadní historii žraločích útoků výjimečné. Žralok totiž zaútočil v lokalitě, kde je šance, že napadne člověka, ještě nižší, než že vyhrajete v loterii (v letech 1828 až 2009 bylo v celém Egyptě zaznamenáno devět útoků žraloka na člověka, z toho jen ten z roku 2004 byl smrtelný). Během jednoho týdne predátor navíc vážně poranil pět plavců, kromě zmíněné Němky ukousl dvěma ruským turistům ruce, další jejich krajance těžce poranil nohy a páteř a jejímu partnerovi roztrhal nohy.

Mořští biologové se shodují na tom, že se žralokem, jenž by najednou pokousal více než jednoho člověka a útoky krom toho opakoval, se ještě nesetkali. „Většina žraloků kousne jednou, spíš ze zvědavosti, a pak zmizí, ale tento pokračoval a ještě pokousal další lidi,“ říká Aviv Levy z podmořské observatoře v Rudém moři. I když jeden podobný případ by se přece jen našel: od 1. do 12. července 1916 došlo u pobřeží New Jersey ke čtyřem úmrtím (nejstarší oběti bylo 28 let, nejmladší 11) a jednomu zranění způsobenému útoky žraloka. Druh ani počet útočníků se nikdy zjistit nepovedlo.

Vysvětlení stále chybí

Zvláštní chování mořského predátora z Šarm aš-Šajchu si samozřejmě žádá vysvětlení, a přestože nikdo pořádně neví nic, řešení se nabízí vícero. Teorii, že vyšinutý žralok byl speciálně vycvičen a posléze nasazen izraelskou tajnou službou Mosad, nechme případným scenáristům Čelistí V. Logiku nepostrádá spekulace, že žraloka k mělčině nalákaly zdechliny zvířat, která námořníci shazovali z lodí převážejících ovce pro muslimský Svátek obětí – ono se to sice nesmí, ale pro rybáře je tento postup levnější a pohodlnější, než kdyby zdechliny likvidovali na pevnině.

Ilustrační foto

Pravděpodobný je i názor, že zvláštní predátorovo chování mohl způsobit poškozený senzorový systém. Svou roli jistě hraje i fakt, že postupné mizení přirozené kořisti, které způsobuje člověk rybolovem, nutí žraloky vydávat se za potravou mimo jejich teritorium v hlubokých vodách. Zmíněné žraločí útoky u New Jersey na druhé straně dokládají, že takhle „divně“ se žraloci dokázali chovat už před skoro sto lety, kdy jejich životní prostředí ještě nebylo výrazně zhuntované…

Horší než žralok

Žraloci zkrátka občas na člověka zaútočí, i tak je ovšem těžko říct, proč má tento mořský živočich tak špatnou pověst. Nejsmrtonosnějším tvorem na planetě je totiž moskyt, jenž odhadem zabije přes milion lidí ročně. I když, zabije… Moskyti jsou sami o sobě nevinní jako octomilky, na rozdíl od nich ale přenášejí malárii. Pokud bychom je tedy zařadili mezi zvířata-zabijáky, měla by tam být třeba také srna, která způsobila dopravní nehodu s tragickými následky, když vběhla pod kola vozu. Žralok ovšem není ani nejnebezpečnější stvoření ve vodní říši.

Taková medúza čtyřhranka (ang. Australian Box Jellyfish) má prý v Austrálii například na svědomí víc lidských obětí než tamní žraloci, hadi a krokodýli dohromady. Kromě toho je průhledná, skoro neviditelná a o to zákeřnější. Její čtyřhranný klobouk měří jen několik málo centimetrů, ale z každého rohu těla vyrůstá patnáct chapadel, jež mohou dorůstat délky až dvou metrů. Její jed pak vyvolává prudkou bolest, křeče, dýchací potíže a srdeční selhání, člověka může zabít po třech minutách až hodině. Kůže zasažená nebezpečnými chapadly vypadá jako z mramoru.

Ilustrační foto

Když loni přežila desetiletá Australanka Rachel setkání s touto medúzou, mluvili lékaři o zázraku. „S takhle požahanými těly se setkávám jen v márnici,“ pronesl nad fotografiemi napadené dívky biolog Jamie Seymour, který čtyřhranky zkoumá přes dvacet let. Poté, co se Rachel dostala z nejhoršího, se lékaři ještě obávali možného poškození mozku. Ani to se naštěstí nepotvrdilo. Otec Rachel pouze připustil, že má dcera občas výpadky paměti: „Odjede do školy na kole a vrátí se bez něj, protože zapomněla, že ho měla.“

Údaje o tom, kolik lidí ročně australská čtyřhranka zabije, se různí zdroj od zdroje, nejčastěji se uvádějí čísla kolem šedesáti. Stejně tak je těžké získat statistiky o útocích jiných zvířat, zvlášť když se mnozí z nejnebezpečnějších živočichů vyskytují v oblastech, kam ještě úplně nepronikla civilizace. Výjimku tvoří žraloci, jejichž napadení z celého světa jsou detailně zaznamenávána v databázi ISAF.

Včely vedou v USA

Důslední v zaznamenávání úmrtí člověka způsobených zvířaty jsou ovšem ve Spojených státech. Žebříček tady kupodivu nevedou ani žraloci, chřestýši, medvědi grizzly či aligátoři, ale včely. Uvádí se, že alergická reakce na včelí jed zabije ročně přes padesát Američanů. Situaci navíc v posledních letech zhoršují zabijácké včely, které ohrožují hlavně jih USA. Jde vlastně o „nadvčely“, které nejsou dílem přírody, ale genetických manipulací z padesátých let, kdy brazilskou vládu trápilo, proč evropské včely nedávají v Brazílii tolik medu jako ve své domovině.

Genetik Warwick Kerr proto do Brazílie dovezl několik královen velmi produktivních a také agresivních afrických včel a pokusil se je v laboratorních podmínkách zkřížit s těmi evropskými. Celá situace se mu ovšem vymkla z rukou, protože několik afrických včel ulétlo a začaly se přirozeně křížit s místními druhy. Vznikli tak jedinci produkující velké množství medu, skvěle se přizpůsobující novým podmínkám, ale také velmi agresivní, kteří svými žihadly zabíjejí psy, hospodářská zvířata i lidi.

„Pamatuji, jak mi líčili vůbec první útoky na lidi – hrozné historky o mužích, ženách a dětech plazících se pod kobercem včel, o jejich zmítajících se tělech,“ vzpomíná Warwick Kerr. V roce 1986 už agresivní kříženci napadli celou Brazílii a Střední Ameriku, a i když USA vydaly deset milionů dolarů na projekty, které měly zabránit jejich invazi do země, roje nezastavilo nic.

Jednou z posledních obětí zmutovaných včel je třiasedmdesátiletý muž z Georgie, který loni v říjnu bagroval na své zahrádce a přitom narazil do dřevěné verandy, kde měly včely hnízdo. V jeho těle se při pitvě našlo několik stovek žihadel. Tento případ potvrzuje názor odborníků, že zabijácké včely nezaútočí samy od sebe, musí být vyrušeny. Potíž je, že jim k tomu stačí třeba i hluk anebo drobné vibrace například od sekačky na trávu.

Ilustrační foto

Zákeřní mazlíci

Zvláštní případy mezi zvířecími útoky na člověka tvoří ty způsobené domácími mazlíčky. Samozřejmě že vedou psi, protože jsou coby domácí zvířata nejrozšířenější, ale najdou se i exotická zvířata, jež se vymkla kontrole svých pánů, anebo spíš majitelů. V srpnu 2007 byla kupříkladu v německém Dortmundu nalezena mrtvola třicátníka Marka Voegela a pohled na ni byl vskutku otřesný: Mladíkovo tělo bylo obmotáno pavoučími sítěmi a hodovalo na něm přes dvě stě pavouků, několik hadů, tisícovky termitů a ještěrky včetně gekona Helmuta.

Pitva zohaveného, asi čtrnáct dnů se rozkládajícího těla ukázala, že smrtelným se pro Voegela stalo kousnutí jeho černé vdovy Bettiny. Zbytek jeho soukromé zoo, o níž neměl nikdo ze sousedů ponětí, pak dílo zkázy dokonal. Zvířata se prý na svobodu dostala poté, co v bytě explodovalo vyhřívání terárií, i když třeba ještěry si nechal Voegel běhat po bytě úplně normálně.

Méně brutálně, avšak smrtelně skončil v roce 2004 případ čtyřiačtyřicetileté ženy z Ohia, která ve svém domě chovala minimálně devět smrtelně jedovatých hadů a dvanáct dalších plazů. Žena se sama autem dopravila do nemocnice poté, co jí uštkla jedna z jejích jedovatých zmijí. Tři dny byla v kritickém stavu, pak zemřela. Nejjedovatější exempláře sice měla zavřené v bezpečnostních schránkách, ale nejedovatí hadi a ještěři se stejně jako ti Voegelovi pohybovali volně po bytě. Přivolaní herpetologové pak měli plné ruce práce: „Jdeme do prostředí, které neznáme, a nemáme ponětí, kde všude zvířata jsou,“ řekl Winston Card, který spolu s ostatními objevoval plazy mezi oblečením a v nejrůznějších krabicích.

Šílenec z Harlemu

Když se stane něco takového jako smrt po napadení domácího mazlíčka, rozpoutá se veřejná diskuse o tom, zda by měl být domácí chov nebezpečných zvířat vůbec povolen. Problém je ovšem v tom, které zvíře je vlastně pro člověka nebezpečné, když potenciál k tomu, snad mimo akvarijní rybičky (vyjma pyraní), mají všechna. Seznam nebezpečných zvířat, který platí u nás, je skutečně velmi obsáhlý, kromě zvířat, do kterých by to člověk řekl hned – velké šelmy, všichni jedovatí plazi i nejedovatí hadi dorůstající délky více než tři metry atd., tady najdete například i pštrosy, všechny primáty s výjimkou nejmenších opiček, pelikány, velké papoušky… K jejich chovu musíte mít povolení a hlavně vhodné podmínky, jež se jednou ročně kontrolují. V Česku tak můžete chovat prakticky všechno s výjimkou ohrožených druhů.

Ilustrační foto

V USA je situace jiná, některé státy chov nebezpečných a mnohdy i těch nepůvodních zvířat úplně zakazují. Ale jak už to bývá, nebezpečná zvířata se pak chovají načerno, a to bez jakékoli kontroly. Jedenatřicetiletý Antoine Yates jistě neměl povolení chovat ve svém bytě (5. patro devatenáctiposchoďového domu v Harlemu) tygra sibiřského a aligátora, přesto je tam policie v roce 2003 našla. Antoine měl doma dvouletého tygra Minga od narození, je proto s podivem, že nikdo ze sousedů nepojal podezření, že mají v „činžáku“ nebezpečnou šelmu, už mnohem dřív.

Jediní, komu přišlo na Antoinovi něco divného, byli pracovníci supermarketu, kde chovatel denně kupoval velké množství syrových kuřat. Podivín z Harlemu na sebe upozornil poté, co vyhledal lékařskou pomoc kvůli zraněním na rukách a nohách. Dušoval se přitom, že mu je způsobil pitbull, ale lékaři mu neuvěřili a raději zavolali policii. Antoine byl nakonec obviněn z obecného ohrožení, a šel na půl roku do vězení.

Čemu se tu divíme?!

Útoky zvířat na člověka stále šokují a fascinují, i když na nich nic až tak zvláštního vlastně není. Zvířata prostě útočí. Uklidnit nás může, že pro žádné z nich není člověk přirozenou kořistí, když už ho napadnou, tak zpravidla v sebeobraně. Jindy, třeba v případě volně žijících lvů, se „lidožravci“ stávají staří, nemocní anebo jinak handicapovaní jedinci, pro které je člověk snadno dosažitelnou kořistí. Asi nám nezbyde nic jiného, než se s občasnými výpady divokých zvířat proti člověku smířit. Šance, že budete další zvířecí obětí právě vy, je podstatně menší, než že se stanete obětí vraha.

Horší je se smířit s tím, že mezi námi mohou běhat exoti jako jistá Sandra Heroldová, která si spletla šimpanze s panenkou na hraní. Tato Američanka udělala ze svého Travise doslova cvičenou opici – naučila ho používat splachovací záchod, oblékat se a mýt se, jíst spolu s rodinou u stolu, upíjet víno z vlastní sklenky, řídit auto, hrát baseball… Jenomže v únoru 2009 roztomilému, v té době patnáctiletému opičákovi přeskočilo. Travis si vzal klíče od auta a odešel z domu. Jeho majitelka za ním vyběhla a požádala kamarádku, aby jí Travise pomohla zahnat zpět do domu. Ačkoli Travis Nashovou dobře znal a jejich vztahy byly „přátelské“, najednou ji napadl. Heroldová při tom do Travise bušila lopatou a snažila se ho bodnout kuchyňským nožem. Výsledek Travisova řádění je otřesný – Nashové urval ruce, nos, rty, vydloubal jí oči… Fotky její zohavené tváře oběhly svět v listopadu 2009, kdy Nashová vystoupila v Oprah Winfrey Show.

I takto může dopadnout střet s jinak přátelským šimpanzem (Foto: Profimedia)
I takto může dopadnout střet s jinak přátelským šimpanzem (Foto: Profimedia)

A co Travis? Když policie přijela na místo útoku, amok ho přešel. Vydal se klidně k policejnímu vozu a vzal za kliku na straně spolujezdce, když zjistil, že je zamčeno, obešel auto a otevřel dveře na straně řidiče. V tu chvíli na něj policista několikrát vystřelil. Travis se nato odbelhal domů, kde ho našli ležet mrtvého vedle jeho klece. Smutný, ale vůbec ne nepochopitelný konec šimpanze, kterého jeho paní naučila používat splachovací záchod.

Článek vyšel v časopisu Formen

Nejčtenější