Když smrt vtrhne do ulic - 1. část

Ivan Verner  |  Příroda

Města jsou lehce zranitelná, a rány, které jim uštědří příroda či je způsobí člověk sám, se hojí těžce. Velká koncentrace lidí v jednom místě i určitá lehkomyslnost, s níž se obyvatelé spoléhají na pevnost zdí domů, mívá tragické následky. Smrt jich pak znenadání postihne tisíce a tisíce… Někdy katastrofa pošle předem navštívenku, ale varování bývá i tak marné.

Naposledy postihla taková tragédie Chile, kde však hmotná škoda a hlavně počet obětí nebyl tak drtivý, jako v hlavním městě ostrovní republiky Haiti, Port-au-Prince. Oblast Karibiku patří k těm tektonicky méně klidným. Malá tektonická deska nazývaná Karibská se vůči svému sousedu, Severoamerické tektonické desce, pohybuje směrem na východ rychlostí dva centimetry za rok. Není to mnoho, ale čas v těchto geologických pochodech nehraje tu hlavní roli. Napětí se stupňuje, pružnost hornin je omezená.

Zemětřesení, které postihlo ostrov Hispaniola 12. ledna tohoto roku, způsobil jakýsi skok mezi oběma deskami, kterým se napětí uvolnilo. Podle seismologů byl dlouhý 180 centimetrů a následovaly kmity o amplitudě až čtyři metry. Něco takového se v této oblasti nestalo poprvé. Zemětřesení v roce 1692 zničilo proslulý přístav pirátů Port Royal na sousední Jamajce, samo město Port-au-Prince zasáhly zničující otřesy v historii už mnohokrát.

Například francouzský historik Médéric Moreau de Saint-Méry podal zprávu o zemětřesení v roce 1751 a poznamenal, že v celém městě zůstal stát jediný zděný dům. Znovu obnovené sídlo spadlo po dalších otřesech o dvacet let později. Výčet zemětřesení, jež postihla Haiti, končil do dnešních dnů rokem 1943, kdy ostrov rozhýbaly otřesy o síle 8 stupňů a následné vlny tsunami zabíjely na pobřeží. Více postižena byla sousední Dominikánská republika, ale i na Haiti zahynuly téměř dva tisíce lidí.

Je jasné, že ani lednové zemětřesení nebylo tím posledním. Přesto se přeživší obyvatelé do „svého“ města zcela jistě vrátí a budou se snažit vše poničené opravit. Kam jinam v tak chudé zemi také jít…

Haiti se netřáslo poprvé

Od roku 1900, což je datum, které se pro malý souhrn přímo nabízí svou zapamatovatelností i jako symbol počátku moderních postupů při zkoumání přírody, postihly města v různých částech světa stovky katastrof. Část jich měla na svědomí lidská nedbalost, kdy se člověku přírodní síly vymkly z rukou, a svým způsobem do našeho výčtu také patří. Kdybychom sem chtěli zahrnout i úmyslné ničení, pak bychom pohříchu jen o historii druhé světové války museli popsat stovky stran.

Faktor lidské chyby se však táhne jako červená nit i katastrofami, které má na první pohled na svědomí sama příroda. Když si vezmeme za příklad právě letošní zemětřesení na Haiti – hustě obydlené Japonsko s výškovými domy a rozvinutou dopravní infrastrukturou postihlo jen od počátku tisíciletí devět zemětřesení silou srovnatelných (od 6,6 do 7,9 stupňů škály, na Haiti to bylo 7,0), při nichž zahynulo šestašedesát lidí.

Ve městě Port-au-Prince to bylo hodně přes dvě stě tisíc obyvatel. Přestože ostrovní stát leží v oblasti tektonického zlomu a zemětřesení je tu poměrně běžným jevem, nikdo se v tomto chudém státě nepostaral (a vlastně ani nemohl) o odolnější výstavbu.

Novodobé Pompeje

O lehkomyslném přístupu tváří v tvář katastrofě svědčí počet obětí erupce sopky Mont Pelée v roce 1902. Ostrov Martinik je dnes zámořským departementem Francie. Patří do souostroví Malých Antil mezi takzvané Návětrné ostrovy a je jakýmsi vzdálenějším sousedem Hispanioly. Tato zámořská výspa Francie nosila kdysi přízvisko ostrov květin a práce afrických otroků, úrodná půda (mimo jiné díky sopečnému popelu) i čilý obchod z něj učinily velice zajímavou destinaci a z tehdejšího hlavního města ostrova Saint Piérre „perlu Antil“.

Mont Pelée o sobě dala důrazně vědět 25. dubna 1902, kdy se nad jejím vrcholem objevil první oblak dýmu a plynů. Druhý den se na její okolí snesl poprašek popílku. Spíše než obavy vyvolala aktivita sopky zvědavost – do výšky třinácti set metrů se vydala skupina odvážlivců, která spatřila výrony vroucí vody v jezeře pod vrcholem, slyšela vzdálené dunění a cítila sirný zápach.

Ten byl ostatně znát i ve zhruba šest kilometrů vzdáleném městě. Důrazné upozornění vyslala Mont Pelée 2. května. Pozdě večer doprovodilo stále intenzivnější výbuchy zemětřesení a sopka vychrlila oblaka popílku a jedovatých plynů. Na některých místech popel zasypal komunikace, přesto se jen velmi málo obyvatel města rozhodne odplout do bezpečí. To už ale popílek v hustých oblacích ztěžuje i plavbu.

O tři dny později se protrhla stěna jezera a řekou Blanche na úpatí vulkánu se do moře prohnala vlna vody s bahnem, která pod sebou pohřbila všechny, kteří na jejích březích v tu dobu byli. Aktivita sopky vrcholí, vysokánský sloup kouře přitahuje vzdušné výboje, které zároveň vyřadily rozvod energie ve městě. Z něj odchází stále více lidí, ale další z okolních osad do něj směřují jako do místa naděje na záchranu.

Úlevu v napětí přinesla zpráva o erupci sopky na blízkém ostrově Svatý Vincent. Ta sice zabila skoro dva tisíce lidí, ale tady, na Martiniku, to bylo bráno jako otevření záklopky a snížení přetlaku v hlubinách země. Omyl. Ráno 8. května se v úbočí hory objevila prasklina, kterou se vyřinul hustý oblak dýmu a žhavých plynů. Pyroklastický proud se obrovskou rychlostí (podle pozdější rekonstrukce to bylo téměř 700 kilometrů za hodinu) valil na Saint Piérre. Místní telegrafní stanice nestačila o katastrofě ani odeslat zprávu.

Z téměř třiceti tisíc obyvatel města – konečné číslo už nikdo nezjistí – přežili dva, notně popálení stejně jako námořníci z lodí v přístavu. O tři měsíce později zabily proudy lávy ještě dva tisíce obyvatel osad na odvrácené straně sopky. Ta je nyní pod pečlivým dohledem vulkanologů.

Caruso uprchl a nevrátil se

Zemětřesení jako následek pohybu dvou tektonických desek hrozí na mnoha místech světa, ale snad nikde není očekáváno s takovým napětím jako v obrovských městských aglomeracích Kalifornie poblíž nechvalně známého zlomu San Andreas. Do povědomí se tato dvanáct set kilometrů dlouhá trhlina v zemské kůře dostala po roce 1906, kdy zemětřesení a hlavně následný požár poničily z velké části dřevěné, ale tehdy rychle rostoucí San Francisco a zabily přibližně tři tisíce lidí.

Ještě tři roky po zemetřesení v San Francisku roku 1906 byli někteří jeho obyvatelé žít nuceni v provizoriu.

Ještě tři roky po zemetřesení v San Francisku roku 1906 byli někteří jeho obyvatelé žít nuceni v provizoriu.

Dvě strany zlomu se tehdy posunuly skoro o šest metrů. Pacifické dno se v těchto místech podsouvá pod americký kontinent rychlostí asi pět centimetrů za rok, zároveň pak postupuje k severu. San Andreas obě dvě oblasti dělí, San Francisco protíná a s Los Angeles sousedí… Země se tehdy v San Francisku a okolí ničivě otřásla (odhad je 8,5 stupně škály) 18. dubna 1906 časně ráno. Město mělo v té době přes čtyři sta tisíc obyvatel. Zůstalo ze čtyř pětin pobořeno a spáleno, škoda v přepočtu na současnou kupní sílu dolaru činila 6,5 miliardy.

Bez přístřeší zůstaly tři čtvrtiny obyvatel, jenž museli bydlet v uprchlických stanových táborech ještě po tři roky. Největší škody ovšem způsobil požár, který vznikl od poškozeného plynového potrubí a zuřil celé čtyři dny. Otřesy totiž porušily i vodovodní řad, a tak nebylo čím hasit. Ohnivé peklo zkrotil až radikální zásah armády. Generál Frederick N. Funston nechal prostě některé bloky domů dělostřelci rozstřílet či vyhodit do vzduchu, aby se plameny nemohly šířit dál.

Z hořícího města se tehdy podařilo uprchnout světovému tenoru Enriku Carusovi, jenž tu bydlel v hotelu s newyorskou Metropolitní – prý jen s fotografií, kterou mu podepsal prezident Theodor Roosewelt. Slavný pěvec byl nadmíru vystrašen a zapřísahal se, že se sem už nikdy nevrátí.

Země v okolí San Franciska se otřásá dál, všechny místní novostavby musejí být konstruovány tak, aby otřesům odolaly. Další ničivé zemětřesení totiž dřív nebo později rozhodně musí přijít. To poslední v letech 1989 a 1994 bylo prý jen jakousi předehrou, na to opravdu silné se s napětím čeká.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější