Když je slabé pohlaví silné - 2. část

Ivan Verner  |  Historie
Mary Read a Anne Bonny byly dvě pirátky-přítelkyně. Na rozdíl od své méně známé vikinské předchůdkyně Alvildy však lodi nikdy nevelely

Bájné Amazonky jsou prototypem ženy-válečnice. Staří Řekové, do jejichž mýtů patřily, jim říkali amazoi, tedy bezprsé. Střelbě z luku totiž tato atraktivní část těla překážela. Nejen proto byly bojovné a bojující ženy až do vynálezu střelných zbraní spíše výjimkou, natož aby velely vojům, v nichž pak slouží především muži.

Námluvy bojovné dívky

Ostatně i v mládí Anne Bonny je dost nejasného. Byla Irka a její rodiče vlastnili plantáže v Jižní Karolíně. Už jako dívka měla vznětlivou povahu a ve třinácti prý pobodala služku nožem. Doma ji to nebavilo a záhy se vdala za námořníka Jamese Bonnyho, který měl zálusk na věno; otec ovšem temperamentní dceru vydědil. Mladý pár utekl na Bahamy, oblíbenou základnu pirátů. Tady ovšem Anne učaroval daleko schopnější John Rackham a svůj osud spojila až do jeho smrti s ním.

Co se však s pirátkou stalo potom? Údajně zasáhl její bohatý otec, který vyplatil tučnou pokutu a slíbil, že se o ni postará. Vzal ji k sobě a vybral jí manžela. S osmi dětmi už Anne neměla pomyšlení na moře. Zemřela prý roku 1782 jako ctihodná osmdesátiletá jižanská dáma. Žen v pirátství bylo daleko více, ovšem tyto dvě z nich se staly nejpopulárnějšími, přestože lodi vlastně nikdy nevelely.

Tak, jak to dělala Alvilda (či Alwida) v 5. století. Dcera jednoho z vikinských králů si měla vzít na přání thingu, tedy královy rady, jakéhosi králevice ze spřízněného rodu. Alvilda to odmítla a s několika přítelkyněmi se vydala na moře. Živila se tak jako většina Vikingů, tedy loupežemi, pirátstvím, a to tak zdatně, že se většina jarlů podél baltských břehů, Skagerraku a Kattegatu rozhodla řádění neznámých lupičů učinit přítrž.

Tento úkol měl splnit právě odmítnutý ženich. Legenda praví, že on i Alvilda se nakonec střetli, oba však uchváceni statečností toho druhého v sobě konečně našli zalíbení.

Uctívané válečnice

Zatím jsme se bavili o ženách přináležejících do oblasti evropské kultury. Mimo ni – a možná se dá říci, že především mimo ni – válčily dámy v daleko odpovědnějších rolích. Například Mai Bhago je dnes indickými Sikhy považována za svatou, protože v roce 1704 statečně vedla jejich bojovníky do války proti muslimským Mughalům.

Ti měliv dnešním Amritsaru převahu a Sikhy z oblasti vytlačovali. Políčeno měli především na 10. (a posledního) guru Sikhů Góbinda Singha. Mai Bhago dala dohromady dobrovolníky, kteří se nechtěli podřídit, a společně bránili svého učitele. V závěrečné bitvě poblíž osady Khidrana padlo čtyřicet osobních strážců Góbindy Singha; zůstal naživu jen on a zraněná Mai Bhago. Svoji roli pak v mužském šatu plnila až do smrti učitele.

Po ní odešla na jih do Karnataky, kde se oddávala rozjímání. Její domek je dnes poutním místem Sikhů. Proti Mughalům bojovala také princezna a později i vládkyně Tarabai, někdejšího indického císařství Maratha. Po smrti manžela, který byl v neustálém konfliktu s výbojnými Mughaly, se jménem svého syna ujala role nejvyššího velitele. Vynikala prý především v taktickém nasazení jezdectva, s nímž dokonce vyrážela do pole. Nabídku na mír odmítla a vyhnala nepřítele ze země. Dovedla syna k vládě a po jeho smrti vládla jménem svého vnuka. Dodnes se jí klanějí lidé na mnoha místech státu Maharáštra.

Nzinga Mbande

V jihozápadní Africe se proslavila Nzinga Mbande. Když se přibližně v roce 1582 ve vládnoucí dynastii narodila jako jedno z mnoha dětí, dostala jméno Nzinga podle toho, že měla pupeční šňůru obtočenou kolem krku, a věštkyně prý předpověděla rodičce, že se z dcery stane slavná královna. Byla to odvážná předpověď – v té době sílil obchod s otroky a kraj, v němž žila, byl lovištěm především portugalských otrokářů, i když se na něm chtěli přiživit i nelidští obchodníci z Francie a Anglie.

V té době se už pronásledovaní domorodci stavěli na ozbrojený odpor. Velela mu Nzinga Mbande, která si při té příležitosti vyhradila, aby nebyla oslovována jako královna, nýbrž jako král – ngola. Špatným pochopením tohoto výrazu pak Portugalci pojmenovali toto území Angola… Velitelce pronásledovaných se nakonec podařilo dosáhnout toho, že v portugalské pobřežní pevnosti Amabaca vyjednávala s portugalským guvernérem o příměří.

Při něm jí ale Portugalec nabídl jen místo na rohoži, což ona hrdě odmítla, neboť jí přece patřil trůn. Roztržka však byla urovnána a Nzinga Mbande se nakonec nechala i pokřtít a za kmotru jí šla manželka guvernéra. Mírovou smlouvu ale Portugalci nikdy pořádně nedodržovali a s příchodem nového guvernéra opět propukly boje. Domorodci sice ustupovali, ale kolonizátoři dobyté území nikdy neovládli a byli nuceni pomáhat si propagandou, v níž královnu a její okolí obviňovali z rituálních vražd a kanibalismu.

Ale i Nzinga Mbande měla smysl pro veřejné mínění a s úctou u sebe přijímala křesťanské misionáře. V té době si přihřáli svou polívčičku i Holanďané a začali armádu královny podporovat proti Portugalcům. Tím se síly v podstatě vyrovnaly, a tak jediným receptem na klid byla nová mírová smlouva. Přestože neměla syna, a tedy vhodného nástupce, mohla Nzinga Mbande zemřít v osmdesáti letech v podstatě v klidu. Dodnes ji v Angole oslavují jako brilantní diplomatku a vojevůdkyni. K její soše ve Luandě se chodí na památku fotografovat novomanželské páry.

Nástup pod hladinu

Přestože ženy mnohokrát prokázaly, že umějí bojovat stejně dobře jako muži, je jejich účast ve válce vždy předmětem diskusí. Ony samy považují své vyloučení z účasti v bojových jednotkách za diskriminaci. Často se vzpomínají rozdíly ve fyzické a psychické přípravě, problémy s přítomností opačného pohlaví na bojišti. Zatímco roli žen ve vojenské logistice a zdravotnictví nezpochybňuje téměř žádná země, do bojových jednotek se mohou zapojit jen v některých státech.

Námitka snížené fyzické odolnosti je podložená – ženské kosti jsou v zásadě slabší. Americké Center for Military Readiness (Středisko pro připravenost k vojenské službě) například uvádí, že ženy mají až o polovinu méně fyzické síly a o třetinu menší aerobní kapacitu, která rozhoduje o výdrži.

Také boje v Iráku prokázaly, že umístění žen do bojové linie, kde mohou být zajaty, mučeny, popřípadě znásilněny, je naprosto nepřijatelné. Toto riziko je právě u nich velmi vysoké. V případě, že by se některá příslušnice armády dostala do zajetí, budou její mužští kolegové reagovat v rámci podmíněné role ochránců úplně jinak, než kdyby se to stalo komukoli z nich. Priority se najednou přesunou a místo stoprocentního dokončení zadaného úkolu vystoupí do popředí záchrana kolegyně.

Jsou ovšem výjimky – za Velké vlastenecké války v řadách letectva Rudé armády bojovala 588. bombardovací peruť složená výhradně z žen. V mezikulturních konfliktech ovšem vyvstávají další potíže – muslimští bojovníci se ženě v uniformě ani v beznadějné situaci nevzdají. Přesto se ženy v armádách (především americké a britské) prosazují. Až do roku 1995 bylo zcela bez žen v posádce ponorkové loďstvo.

Důvody jsou nasnadě: v omezeném prostoru jsou nejméně dva členové posádky nuceni sdílet jedno lůžko. V tomto roce ale jedné ponorce Royal Navy začala žena velet; kapitán má ovšem svou vlastní kajutu. Postupně se přidala Austrálie a dokonce Španělsko. Šlo vždy o lodi s konvenčním pohonem – na ty jaderné mají přístup příslušnice US Navy od loňského října, kdy ministr námořnictva USA Ray Mabus oželel zvýšené náklady spojené se službou žen na ponorkách (až 300 000 dolarů na jeden turnus) a povolil službu na atomové ponorce až třem ženám najednou.

Jak se stát čtyřhvězdičkovým generálem

„Pocházím z rodiny, která od roku 1862 pomáhá bránit Ameriku. Můj pradědeček, dědeček, otec, bratr, sestra, neteř a nakonec i manžel jsou všechno veteráni válek, které jsme byli nuceni vést. Původně jsem šla k armádě proto, abych naplnila svůj dvouletý závazek z vysoké školy. Pak najednou ale přede mnou vyvstalo prázdno a já si uvědomila, že jako voják můžu své zemi sloužit neustále. Poslání být vojákem je směsicí kamarádství i hrdosti na to, že můžete být platný v nejlepší armádě na světě.“ Tak takhle vysvětlila svou motivaci ke službě v US Army čtyřhvězdičková generálka Ann Elizabeth Dunwoody – první žena v takové hodnosti.

Ann Elizabeth Dunwoody

Narodila se v roce 1953 a po absolvování státní univerzity v Cortlandu nastoupila k ženským oddílům jako velitelka čety. Sloužila nejen v logistických jednotkách, ale i u výsadkářů. Zúčastnila se operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Rodina ji v kariéře zcela jistě motivovala také. Otec šel do výslužby jako brigádní generál, veterán II. světové války, války v Koreji a Vietnamu. Její starší sestra se stala teprve třetí ženou, která v armádě pilotuje vrtulník, neteř pak slouží u letectva jako stíhač.

Zdroj: MF Plus
Foto: fotobanka Profimedia, usarmy.mil

Nejčtenější