Když je slabé pohlaví silné - 1. část

Ivan Verner  |  Historie
Vítězná Johanka z Arku přijíždí podle soudobé, krajně stylizované iluminace za dauphinem na hrad Chinon

Bájné Amazonky jsou prototypem ženy-válečnice. Staří Řekové, do jejichž mýtů patřily, jim říkali amazoi, tedy bezprsé. Střelbě z luku totiž tato atraktivní část těla překážela. Nejen proto byly bojovné a bojující ženy až do vynálezu střelných zbraní spíše výjimkou, natož aby velely vojům, v nichž pak slouží především muži.

Psycholog by určitě vysvětlil, proč se v tolika pověstech vyskytují ženy válčící proti mužům. Existují v nich nejen Amazonky, ale i česká Šárka (a nebohý machistický hlupák Ctirad), jinde zase s chutí válčí bohyně. Pravda, valkýry nejsou bohyněmi nejvyššími, slouží Odinovi a neperou se s chlapy, nýbrž jen podle pokynů svého šéfa na bojišti řídí bitvu, určují, kdo bude mít navrch, a vybírají si ty, kteří zemřou a budou mít příležitost užívat si radovánek ve Valhalle. Ostatně jejich jméno se skládá z výrazů pro padlého v boji (valr) a pro vybírání (kjósa).

Ve skutečnosti mnoho žen nebojovalo, byly potřeba jinde. Například indiánky v Severní Americe často doprovázely své mužské protějšky na válečných (lépe řečeno loupežných) výpravách, což bylo bezpečnější, než zůstat v chabě střeženém ležení. Měly ale spíše roli podpůrné – dnes by se řeklo logistické – jednotky. Vařily, hlídaly koně.

Občas se ale napadený (a oloupený) kmen vydal nájezdníky pronásledovat. V tu chvíli se z trénu stal bojový oddíl, který nebyl slabší hlavního voje. Ve chvíli zásadního ohrožení existence celé kmenové společnosti to bylo samozřejmé. Pochopitelně že střelné zbraně a vůbec postupující technika setřely rozdíly mezi mužem a ženou v přímém boji. Na velitelská místa se už tolik příslušnic slabého pohlaví neprosadilo.

Nejznámější vojevůdkyní je určitě Johanka z Arku, bylo jich však mnohem víc. Snad tu nejvyšší má v současnosti třeba v americké armádě Ann Dunwoody, první žena v hodnosti čtyřhvězdičkového generála (s touto hodností válčili v Evropě třeba Omar Bradley a George Patton). Na generálském postu není v americké armádě sama – má ještě více než dvě desítky kolegyň.

O francouzský trůn

Hodně žen se k velení a vydávání rozkazů v bitvě dostalo víceméně náhodou, málokdy o to usilovaly. Jednou z výjimek byla Johanka z Arku. Její působení odstartovala jiná nesmírně rozhodná a bojovná žena, která příležitost vydat se do pole neměla – Isabella Francouzská. Ta byla provdána za slabošského anglického krále Eduarda II., který nebyl zrovna příznivcem fraucimoru. Trochu nám tu historku přiblížil film Statečné srdce.

Skutečnost ale byla taková, že Isabella nárokovala pro svého syna Eduarda III. francouzský trůn, neboť jeho legitimní dědici v hlavní linii po meči vymřeli. Nejdříve se ale musela vypořádat s nemužným manželem a jeho milenci. To se jí z kontinentální základny podařilo. Přestože taktickým velitelem byl zase její milenec Roger Mortimer, ona si vzala na starost strategii. O jejích vůdcovských schopnostech byl přesvědčen i královský syn, který maminku roku 1330 raději internoval, aby se mohl v klidu připravit na válku o francouzské dědictví.

Ta začala v roce 1337, o sedmdesát pět let později se narodila Johanka z Arku. Dámy se tedy – ke škodě historiků sbírajících drby – na bojišti nesetkaly. Od čtrnácti let slýchala malá Johanka hlasy, které jí sdělily, že pod jejím praporem se do defenzívy zahnaný následník francouzského trůnu Karel (později VII. toho jména) znovu zmocní vlády nad svou zemí a vyžene nenáviděné Angličany.

K činu se odhodlala v momentě, kdy nepřátelé začali drancovat její rodný kraj. V březnu 1429 se vydala za dauphinem a přesvědčila ho o svém poslání. Její neochvějná víra a morálka byly tím nejlepším receptem na vítězství. Přestože se dopustila řady přehmatů, zvládla během tří měsíců obrátit průběh války, která však už končila bez ní. Johanka byla zrazena, zajata, souzena za kacířství i čarodějnictví a v roce 1431 popravena.

Jméno pro mužatku

Naopak jako slepý k houslím přišla ke své slávě Kenau Simonsdochter Hasselaer, obchodnice se dřevem ve španělském Nizozemí, konkrétně ve městě Haarlem. Država španělských Habsburků by vzkvétala, neboť tu sídlili zdatní řemeslníci a obchodníci, ovšem nároky cizích vládců byly neúměrné. Ke sporu o daně se přidružily rozepře náboženské, do situace se zamíchali kalvinisté. Ti „radikálně“ vystoupili proti katolíkům hlavně tím, že drancovali kostely.

Haarlem se snažil jít třetí cestou, která by co nejméně škodila kšeftu. Habsburkové vyslali Fernanda Álvareze, třetího vévodu z Alby, aby vzpouře učinil přítrž. Město Haarlem bylo sice umírněné, ale mělo strategickou polohu. V roce 1572 ho oblehli Španělé vedení vévodovým synem Fadriquem. Měšťané, posílení jednotkou německých protestantských žoldáků, se vzdát nechtěli a obsadili hradby.

Bitva to byla záludná, obléhatelé kopali tunely pod hradby, obléhaní zase tunely proti tunelům, takže se bojovalo nejen na hradbách, ale i pod nimi. Haarlemských ubývalo, navíc měli nedostatek zásob. To druhé vyřešila zima. Hbití bruslaři dopravili na saních potraviny a střelivo po ledě zamrzlého jezera Haarlemermeer – k velkému údivu Španělů, kteří něco takového viděli poprvé.

No a první problém pomohla řešit Kenau Simonsdochter Hasselaer, tedy Kenau, dcera Simona Hasseleara. Dala dohromady na tři stovky žen, většinou vdov po padlých na hradbách města, a vzala si s nimi na starost jeden z úseků obrany. Ačkoli ji romantici zobrazují s halapartnou, současníci mluvili jen o bambitkách a vydatné zásobě střelného prachu.

Válečnice to byly zarputilé a vévodův syn psal otci, jestli by nebylo lepší obléhání zastavit. Ten odpověděl, že ho nechá vystřídat svojí snachou, která bude odvážnější… Naštvaný Fadrique zesílil tlak. Haarlem přišel o hradby a válčilo se za provizorním opevněním v ulicích. Ty byly posety mrtvolami a obráncům zbyly k jídlu jen vyzáblé kočky. Když se vzdali i němečtí spojenci, město nakonec v létě 1573 padlo.

Jméno této dámy – Kenau – se dnes v Nizozemí vnímá především jako výraz pro mužatku

Na rozdíl od propuštěných žoldáků nebyli měšťané ušetřeni. Pamětníci zapsali, že pět popravčích mělo několik dní co dělat a nakonec byli tak unaveni, že poslední tři stovky odsouzenců svázali zády k sobě a utopili je v řece Spaarne a v jezeře, které nešťastníkům předchozí zimu pomohlo prodloužit život.

Na příkladu Haarlemských viděl zbytek Holandska, že se Španěly po dobrém nevyjde, a válka nakonec skončila smlouvou, která vyhnané okupanty zavázala k bohatým kompenzacím. Kenau s ženami kupodivu vyvázla a vrátila se k obchodování. Zahynula na palubě své obchodní lodi, zřejmě rukou pirátů, v roce 1588. V Haarlemu je po ní pojmenovaný park a holandštině zůstal výraz kenau, označující nejdříve statečnou ženu a v současnosti mužatku.

Obhajoba břicha

Když jsme se zmínili o pirátech, tak se historici většinou shodnou, že to byla sice společenství (především) vyvrhelů, ale s poměrně přesnými, víceméně demokratickými pravidly a v zásadě – neodporovalo-li to jejich zájmům – tolerantní. Také proto se muži celkem ochotně podvolili schopným ženámvelitelkám.

A taková Mary Read, která se k tomuto svobodnému řemeslu roku 1720 souhrou náhod dostala, rozhodně byla. Mary Read se narodila vdově námořního kapitána zřejmě roku 1690. Její starší bratr shodou okolností zemřel, a matka, aby dostávala finanční podporu od rodiny bývalého manžela, musela vychovávat chlapce. Z Mary se tedy takový klučina stal. Příbuzní lest neprohlédli.

Mary – její chlapecké jméno není ověřeno – začala pracovat jako poslíček, později se nechala najmout na loď. To hodně vypovídá o její nátuře, život na palubě lodi nebyl jednoduchý. Přesto si během let služby našla manžela, jímž byl spojenecký voják, původem Vlám. Spolu si zařídili hospodu U tří podkov poblíž Bredy a Mary konečně chodila v ženských šatech. Její manžel ale záhy zemřel a mladá vdova viděla svou budoucnost opět na moři.

Na holandské lodi zamířila do Západní Indie, tedy do Karibiku. Osud tomu chtěl, že loď přepadli piráti kapitána Charlese Vanea a jako jeden z mála „Angličanů“ na palubě měla možnost se zachránit před chůzí na prkně tím, že se k posádce přidá. Nějaký čas tedy Mary trávila pod černou vlajkou, když však v roce 1718 vyhlásil král Jiří I. pro toto řemeslo amnestii, posádka toho využila a nadějná pirátka se ocitla na suchu.

Ne nadlouho – využila možnosti korzárského patentu a opět vyplula. Tentokrát se spolu s ostatními ocitla v rukách Johna Rackhama, piráta, jenž proslavil vlajku Jolly Roger snad už navěky spojovanou s tímto řemeslem. Po boku tohoto kapitána ale stála Anne Bonny, které se statečný mladík na dobyté lodi velice zamlouval do té doby, než ve skrytu odhalil svou hruď… Mary Read si tak zachránila krk před žárlivým Rackhamem, navíc se všichni tři spřátelili.

Při akci měly obě ženy na sobě mužské oblečení, ve volnu ženské. Opět však idylka netrvala dlouho. Na loď zaútočila posádka anglického válečného plavidla v době, kdy většina mužů vyspávala kocovinu. Na útok zareagovaly prakticky jen obě ženy – a jejich spolubojovníky nevyburcovalo ani to, když je Anne Bonny hnala do boje střelbou. Všichni byli zajati.

Když věšeli Johna Rackhama, zvolala prý jeho milenka, že kdyby bojoval jako muž, nemusel viset jako pes. Obě pověšení unikly, když poukázaly na „Pleading the belly“ (Obhajobu břicha), tedy na to, že jsou těhotné. Mary nakonec ve vězení stejně zemřela na horečku, zato další osud Anne je zahalen tajemstvím.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus
Foto: fotobanka Profimedia

Nejčtenější