Kdo je ten náš soused? - 2. část

Ivan Verner  |  Příroda
Skupina delfínů na lovu obklopí svou kořist pomyslnou sítí z bublin vydechovaného vzduchu a do hejna dohromady sehnaných ryb pak lze jít pro oběd najisto.

Jsou tak roztomilí. Smějí se, tancují. A jak zajímavě piští! Nechají se drbat na bříšku, a přitom mávají ploutvičkami. Nám, lidem, jsou vždycky ochotní pomoct. Kdo by je mohl zabíjet?! To je hnusné, to si delfíni přece nezaslouží…

Náš soused konkurent

Ne vždy je rybolov delfínů a člověka tak idylický. Oba živočichové se střetávají například při lovu tuňáků. Tady nechce v zásadě ustoupit ani jeden. Tahle plovoucí zásoba suroviny pro suši a sašimi představuje lahůdku i pro delfína. Na rozdíl od člověka ovšem delfíni dokážou hejna těchto čím dál vzácnějších ryb vypátrat daleko rychleji. Svůj nález prozradí rybářům nedobrovolně, jako každý savec se totiž musí vynořit k nadechnutí.

Rybářské hlídky, které k vypátrání tuňáků neváhají nasadit ani helikoptéry, navedou lodě se sítěmi. Ty pak hejno ryb i s nešťastnými delfíny sítí obklíčí a dole ji zadrhnou. Jeřáby potom síť i s obsahem vytahují na palubu. Delfíni jsou sice schopni její horní okraj přeskočit, ale ve zmatku bývají dezorientováni. Jejich citlivá kůže se snadno poraní, mohou se zamotat do sítě a utopit se. Ochránci zvířat proti takovému způsobu lovu dlouho protestovali, až se jim podařilo dosáhnout změny v technice – na moře vyjíždí člun, který se snaží udržet síť v jednom místě nezataženou, aby mohli delfíni uniknout.

Do uzavřené kapsy se spouštějí i potápěči, kteří pomáhají vyprostit delfíny ze sítě. Počty uhynulých delfínů sice klesly, ale nelze si dělat naději, že takový postup dodržují rybáři vždy a všude.

Náš soused sebevrah

Můžeme se sice utěšovat, že v takovém případě, jako je lov ryb do sítí, mohou delfíni uhynout vlastně spíš nešťastnou náhodou. Přímo cíleně jsou ale delfíni a jejich příbuzní zabíjeni v mnoha částech světových moří a oceánů, kde v nich rybáři spatřují konkurenci nebo zajímavou a chutnou kořist. Nechvalně v tomto proslulo Japonsko. V poslední době největší rozruch vzbuzuje velrybářská flotila této země, která kvůli výzkumu každoročně uloví několik set velryb.

Ty pak putují do kuchyní drahých restaurací, kde místní kuchaři zkoumají, jak nejlépe jejich maso připravit, aby chutnalo celému sboru dobrovolníků, kteří nasazují vlastní chuťové buňky, aby dotáhli vědecký výzkum ke zdárnému konci. Takový výzkum je sice nákladný, ale investice se vrací – organizace zapojené do výzkumu si údajně přijdou na dvě miliardy dolarů. To, že japonští rybáři s oblibou loví i delfíny, veřejnost dlouho nevzrušovalo, dokud v loňském roce neobletěl svět filmový dokument Zátoka.

Na jeho natočení se podílel už osmašedesátiletý Richard O’Barry, jenž měl na starosti výcvik pěti delfínů, kteří střídavě vystupovali ve zmíněném televizním seriálu Flipper. Dnes vzpomíná, jak byl ze své práce nadšený, jaké měl ideály. To však skončilo, když zemřel jeden z jeho svěřenců – delfíní samice jménem Kathy. Nyní je O’Barry přesvědčen, že spáchala sebevraždu. Delfíni na rozdíl od lidí nedýchají automaticky, mohou svůj dech daleko lépe ovládat vůlí.

Delfíní krví naplněná zátoka u města Taidži. Tento hrůzný obraz pobouřil snad celý svět. Mimo Japonsko.

V roce 1970 prý Kathy několik týdnů za sebou trpěla depresemi, stranila se ostatních a nakonec připlula ke svému cvičiteli, aby podle jeho slov zůstala pod hladinou, aniž by se snažila vynořit a nadechnout. Prostě se utopila… Richard O’Barry zůstal ohromen. Opustil své výnosné zaměstnání, a od té doby se snaží pomoci zajatým delfínům na svobodu. V delfináriích ho moc rádi nemají, jedno z takových zařízení v Dominikánské republice ho třeba žalovalo o miliony dolarů pro poškozování obchodu.

Náš soused mučedník

Ale zpět k japonským rybářům. Taidži je poměrně malé rybářské město v prefektuře Wakajama, které sami obyvatelé označují jako velrybářské. Mají zde také muzeum velrybářství. A malou, úzkou zátoku, jejíž okolí je ohrazeno ostnatým drátem. Je to rezervace – turistům, zvědavcům a vůbec šťouralům nepřístupná. Jestliže odhady ochránců zvířat (pochopitelně asi mírně zaujaté) hovoří o desítkách tisíc zabitých delfínů japonskými rybáři každý rok, zde, v úzké zátoce u města Taidži, skončí svůj život velká část z nich.

Je to jakýsi svátek smrti a utrpení, rituál, kdy jsou delfíni zahnáni mezi skály a pak ubodáni k smrti. Mořská voda v zátoce zčervená a muži ve člunech s kopími a bodci odvážejí svou nešťastnou kořist na trh. Zpráva o každoročním nechutném masakru se dostala právě k Richardu O’Barrymu. Ten spolu s režisérem snímku Zátoka Louiem Psihoyosem do Japonska zamířil. Chtěli dokument natočit ve spolupráci s místními úřady, ale narazili na tvrdou stěnu nepochopení spolu s policejním dozorem, prý aby se jim na nebezpečných svazích zátoky nic nestalo.

Sám Psihoyos později vysvětloval, že ve vraždění delfínů mají město i prefektura více peněz, než jsou ochotny přiznat, a pochopitelně o ně nechce přijít. To, že se delfíni stávají obětí rybářů, víme. Že trpí při cvičení v nádržích, které jsou proti širému moři naprosto směšné, můžeme tušit rovněž. Vojenské námořnictvo, alespoň těch vyspělejších států, si také cvičí vlastní delfíny. Je to výhodné. Jsou inteligentní a umějí rozeznat přítele od nepřítele, jsou rychlí, zvládnou jednoduchou manipulaci s předměty a dovedou podat hlášení.

Delfíni coby příslušníci US Navy mohou plnit různé úlohy – o jejich konkrétním poslání se ale nic nedovíme.

Americké námořnictvo tvrdí, že je necvičí k zabíjení ani z nich nedělá sebevražedné útočníky. Pochopitelně, to by veřejnost asi těžko spolkla. Někdy ovšem moře vyplaví na břeh tělo mrtvého delfína se záhadným zraněním. Byl to dezertér, který měl na těle „pro jistotu“ destrukční nálož? Čas od času uvíznou delfíni na pláži. Jsou dezorientováni a „oslepeni“ sonary válečných lodí, které jsou silnější než ty, kterými jsou vybaveni sami kytovci? Ničí je nízká frekvence větrných elektráren zakotvených ve dně blízko pobřeží?

Ročně zahynou vinou člověka statisíce delfínů. S tím se nyní nechce smířit profesor Thomas White z kalifornské Loyola Marymount University a chce pro tyto živočichy speciální status „nečlověčí osoby“, který by měl tohoto inteligentního savce před lidmi lépe chránit. Potřebu takového opatření dokládá tím, že delfín ví, co je utrpení. Je citlivý na bolest, zná pocity jako strach nebo smutek, má vědomí sebe sama.

Thomas White pro ně chce fakticky takové etické postavení, jaké má člověk. Jsou osobnostmi, tvrdí, a měli by tedy mít stejná práva. Možná, že Návštěvníci, jiný seriál, v němž si delfíni zahráli se svou tlumočnicí Dádou Patrasovou a společně s lidmi se radili, nakonec nebude daleko od reality.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější