Kdo je ten náš soused? - 1. část

Ivan Verner  |  Příroda
po_ada_1_str_nka_1_obraz_0001_jpg_4bc2d0cadd.jpg

Jsou tak roztomilí. Smějí se, tancují. A jak zajímavě piští! Nechají se drbat na bříšku, a přitom mávají ploutvičkami. Nám, lidem, jsou vždycky ochotní pomoct. Kdo by je mohl zabíjet?! To je hnusné, to si delfíni přece nezaslouží…

V roce 1964 si americké děti zpívaly popěvek, jehož slova byla asi takováto: Jmenuje se Ploutev, Ploutev rychlejší než blesk a nikdo není chytřejší než on. Žije v moři a každý člověk toho krále oceánů miluje, protože je přátelský a něžný, svými kousky baví děti, a ty se smějí, kdykoli je nablízku. To je přibližný překlad písničky z televizního seriálu Flipper o chytrém a šikovném delfínovi, jenž v té době po celé tři roky vysílala NBC a který po čase zamířil i na československé obrazovky.

Na knižním trhu se zároveň výborně prodávala knížka Johna Cunninghama Lillyho, lékaře a psychoanalytika, která u nás vyšla pod názvem Člověk a delfín. Našinec začal zjišťovat, že nejen lidstvo dovede vládnout jakousi inteligencí. Nejdříve přímořská města a později i ta ve vnitrozemí začala otevírat tu menší, tu větší oceanária, kde byli k vidění cvičení lachtani, ale především pak módní delfíni.

Evropu dokonce objížděl cirkus – a zavítal i do Prahy – kde několik chudáků delfínů muselo v primitivním spektáklu předvádět za nějakou tu rybku, že plavou, skáčou, hrají jakýsi basket a na povel pocákají výskající diváky v prvních řadách. Pak, naštěstí pro trápené kytovce, ochránci zvířat prosadili zákaz produkce.

Náš soused zabiják

Přestože delfíny, jichž ve světových mořích žije sedmnáct druhů, víceméně vědecky zkoumáme už padesát let, pořád nás ještě dovedou překvapit. Není divu, když se na ně často díváme lidskýma očima a doposud poměřujeme jejich chování lidskými parametry. Před několika lety byla na pobřeží britských ostrovů nalezena mrtvá těla několika plískavic. Tihle savci patří také k delfínovitým, ale rozměry spíše k těm nejmenším.

Socha Ariona a delfína v Olomouci

Vědci uvítali šanci prozkoumat jejich těla a dovědět se něco více o příčině jejich smrti. Zdánlivě neporušená kůže ovšem skrývala těžká vnitřní zranění, utržené a potrhané orgány. Jako by je nějaký surovec umlátil palicí. Rozběhlo se pátrání. Podezřelých bylo více – vojenské námořnictvo, těžařské společnosti nebo pytláci lovící v moři ryby pomocí náloží. Nikomu ale nic neprokázali. Nakonec pomohla náhoda a viníka – vlastně viníky – se dokonce podařilo chytit při činu a vše natočit na video. Byli to hraví delfíni.

Ti, vědomi si svých fyzických dispozic, použili plískavice k jakémusi divokému mořskému buzkaši místo bezhlavého telete. Prudkými útoky svých tvrdých čumáků plískavice vyhazovali vysoko z vody, pohazovali jimi sem a tam, dokud je hra neomrzela nebo dokud si nenašli jinou, ještě čerstvou a hbitou, s níž byla větší legrace.

Náš soused zachránce

Už odedávna se vypráví o tom, jak delfíni pomáhají tonoucím lidem, vynášejí je k hladině, aby se mohli nadechnout, popřípadě ještě dostrkají zachráněné ke břehu. Příběh slouží jako syžet mnoha dalších. Jeden z nejstarších se vypráví v Řecku. Podle antické mytologie byl Arion básníkem, pěvcem a hráčem na loutnu. Jeho ochráncem byl Periandros, korintský tyran, který vládl někdy na přelomu 6. a 7. století před naším letopočtem.

Arino se vracel ze Sicílie z jakési soutěže, předchůdkyně dnešní Eurovision Song, kde vyhrál, co se dalo. To ovšem nedalo spát námořníkům na lodi, která ho vezla domů, a rozhodli se, že ho zabijí a jeho ceny si mezi sebou rozdělí. Pěvec si vymínil, že si ještě naposledy zazpívá. Textem písně věnované Apollonovi si tohoto boha naklonil a krásnou melodií přilákal k lodi delfíny. Nečekal pak, až ho posádka zabije a místo děkovačky na závěr skočil do moře.

Námořníci sice tyranovi vykládali, že si Arion na Sicílii našel lepší angažmá, ale ten se najednou objevil mezi nimi – ke břehu ho dopravil právě jeden z delfínů, který se stal členem jeho fan klubu. Od básníka dostal svoji sochu. Na památku této události bylo v průběhu věků vytvořeno už více soch i obrazů, které jsou zajímavým dokladem především toho, jak se vyvíjela představa suchozemců o tom, jak vlastně takový delfín může vypadat.

Náš soused rybář

Není ovšem jen tahle antická báje. Příběhy o tom, jak delfín pomohl člověku, jsou poměrně časté a nepocházejí jen ze Středomoří. Dokonce se vypráví, jak delfín dokázal údery svého čumáku odehnat od plavce nebo surfaře dotírající žraloky. Často se pak takový delfín vrací na místo, kde se s člověkem setkal, někdy ovšem ku své škodě.

Socha Ariona a delfína

Někdy v sedmdesátých letech minulého století se jedna ze zátok na západním pobřeží Austrálie stala na čas oblíbeným místem pro hejno asi dvaceti delfínů skákavých, kteří sem připlouvali a přímo vyhledávali kontakt s lidmi. Nechávali se hladit a dokonce krmit rybami, což se prý někdy snažili i oplácet a svým suchozemským přátelům nabízeli zase ty, co ulovili sami.

To je jiná zajímavá delfíní vlastnost – nejenže umějí ryby lovit všemi možnými způsoby, ale ochotně se spřáhnou s člověkem a za podíl na kořisti pomáhají lovit jemu. Mohou o tom vyprávět třeba rybáři z mělčin zátoky Arguin na pobřeží Mauritánie nebo ze Santa Catariny na druhé straně Atlantského oceánu v Brazílii. Delfíni i lidé jsou různí, modus operandi obdobný.

Delfíní velvyslanec připluje ke břehu a zburcuje rybářskou osadu, že se blíží hejno ryb. Rybáři nastraží sítě a delfíni ryby nadeženou. Člověk si vybere ty lepší a zbytek nechá honcům. Jak prosté. Na volném moři si delfíni seženou rybí hejno dohromady do jednoho vířivého chumlu, krouží kolem něj a vypouštějí bubliny vzduchu. Pomyslnou bublinkovou síť ryby nepřekonají a lovci pak z kruhu okolo hejna vyrážejí přímo do jeho středu. Minout nemůžou.

V některých částech pobřežních vod, tam, kde se břeh vhodně svažuje do moře, zase delfíni ženou rybky před sebou, až ty v nouzi vyskočí na břeh. Pak už jen stačí natáhnout zubatou tlamu a mrskající se stříbřitá těla sesbírat.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější