Každý správný muž... - 1. část

Ivan Verner  |  Historie
Nejodvážnějšími bojovníky na světě jsou nepálští Ghurkové. K jejich výzbroji patří nezvykle zahnutý nůž kukri, jehož historie sahá až někam před počátek našeho letopočtu. Tvar čepele i rukojeti je plný symbolů a významů.

Jeden z nejstarších nástrojů, které provázejí lidstvo od jeho batolecího věku, se vyvinul z kamenné štěpiny ve vysoce sofistikovaného pomocníka. Zatímco nebývá zvykem, že bychom s sebou nosili oštěp, mlat nebo luk a šípy, na nůž velká část populace nezapomíná.

Před lety uspořádal prestižní magazín Forbes anketu, v níž měli respondenti vyjmenovat několik vynálezů, které nejvíce ovlivnily život lidí na Zemi. Kromě ohně a kola se nejčastěji objevoval právě nůž. Doprovází nás už od nejstarší doby kamenné, kdy náš prapradědek objevil, že šutrem drženým v pěsti se dá nejen dobře mlátit, ale jestliže s ním bouchneme do něčeho tvrdšího a nástroj se rozbije, lze využít jeho ostřejší odštěpky k řezání či škrábání. Kámen se totiž nabízel spolu se dřevem a kostmi jako první k obrábění a využití. Vzhledem k tomu, že je tvrdší, odolnější a můžeme s ním zpracovávat obě další suroviny, vyhrával v oblibě na celé čáře.

Populární pazourek

Pochopitelně že ne každý kámen se ke zpracování na řezný nástroj hodí. Ovšem třeba takový obsidián obstál v praktických testech dodnes a je využíván i v moderní medicíně. Jako chirurgický nástroj je totiž ideální pro jemnou práci, skalpely z něj jsou ostřejší než ty z nejlepší oceli, které se pod elektronkovým mikroskopem jeví jako zubaté. Řez obsidiánovým skalpelem je tak vůči tkáni šetrnější, lépe se hojí a nezanechává tak výrazné jizvy.

Nejstarším způsobem, jak opracovat kámen, je štípání. Lze jím opracovat do výsledného ostří prakticky všechny nerosty, které se lámou lasturnatě. Tomu vyhovuje obsidián i pazourek. Ten se stal nejrozšířenějším materiálem, z něhož první ostří vznikala. Dělo se tak od nejstarší doby kamenné v archeologické kultuře označované jako oldovan a hlavním nositelem dovednosti upravit hrubý valoun tak, aby měl ostré hrany, byl člověk zručný, Homo habilis.

Nejstarší nálezy této kultury pocházejí z Afriky z doby před více než dvěma a půl milionem let. Opravdového mistrovství dosáhli naši předkové ve střední době kamenné, což například na našem území představuje období před 10 000 až 7000 lety. Z mineralogického hlediska se jedná o kryptokrystalickou odrůdu křemene. V Evropě se vyskytuje především v křídách na pobřeží La Manche nebo Baltu, v Pařížské pánvi či anglické Grimes Graves.

Při úderu na pazourek se z něho odštípne část a její velikost můžeme řídit nakláněním pazourku, a tedy směrem, kterým úder vedeme. Přesněji můžeme pracovat, když použijeme klín a teprve na něj budeme bušit. Získané ostří je kvalitní, ale velice křehké a zničí ho každé, byť i drobné páčení. Kromě nožů lze z pazourku vyrobit hroty k šípům či oštěpům, sekery i srpy.

Jiným tradičním materiálem je už zmíněný obsidián. Jedná se vlastně o prudce zchlazenou lávu například při výronu žhavé hmoty do moře, kdy během rychlého tuhnutí nestačí krystalizovat. Vzhledem k tomu, že opracovaný kamenný nůž sice dobře řezal, zato se však špatně držel, bylo vhodné upevnit ostří do měkčího, ale houževnatějšího materiálu. První nože a dýky odpovídající dnešním představám byly na světě.

Od kamene k železu

Přestože se obrábění kamene ještě více zdokonalilo v mladší době kamenné, kdy technika broušení a vrtání umožnila produkovat daleko praktičtější nástroje, nový materiál, který se k výrobě začal používat, kámen rychle vytlačil. Oním materiálem byla měď. Z neolitu se tak na několika místech světa, kde se měď vyskytovala a kde ji také dokázali zpracovat, stal eneolit, doba měděná.

Sama měď však není příliš tvrdá a bylo nutné ji upravovat – nejdříve kalením, později přidáním dalších kovů. Vznikl tak bronz a z doby měděné se stala doba bronzová. Za bronz označujeme slitinu mědi s jinými barevnými kovy obecně s výjimkou zinku (s ním vzniká mosaz), ale obecně je bronz slitina mědi s cínem. Počátek doby bronzové se podle zvládnutí technologie výroby v různých oblastech světa liší, v oblasti Mezopotámie to bylo před 5000 lety, ve střední Evropě tak označujeme období mezi 1800–800 lety př. n. l.

Po ní nastupuje doba železná (dělíme ji na starší a mladší), kterou počítáme zhruba od 15. století př. n. l. v Malé Asii až po přelom letopočtu. Díky kovu bylo možné nůž daleko lépe tvarovat a kromě čepele broušené buď jednostranně, či oboustranně (dýka) opatřit polotovar takzvaným řapem, s nímž bylo snazší nástroj vsadit do rukojeti. Různě zpracovaný kov výrobě řezného nástroje dominoval prakticky až do minulého století, kdy se objevily další materiály: titan, plast a keramika.

Titan má výhodu v odolnosti a lehkosti, navíc nekoroduje. Nelze ho ovšem zakalit na patřičnou tvrdost. Zatímco plast je vyhrazený zejména pro příborové nože k jednorázovému použití a pro paluby letadel, keramika se čím dál častěji objevuje v našich kuchyních a ve výzbroji pyrotechniků. Tvrdost je hlavní výhodou keramiky, vlastně oxidu zirkoničitého (ponejvíce) s přídavkem materiálů, které zmírňují onu příslovečnou křehkost, ponejvíce s přidáním yttria.

Na desetibodové stupnici tvrdosti dosahují keramické nože až 8,5, zatímco ocelové o dva body méně. Nepřítelem těchto nožů je ale mráz, páčení a náraz a také pracovníci bezpečnostních agentur, protože se na běžných typech skenerů užívaných třeba na letištích prostě nezobrazí. Naopak v oblibě je mají pyrotechnici, protože nevodí elektřinu, a nespojí tak nakrátko okruh v záludných náložích.

Magie kolem oceli

Během svého vývoje získal nůž nesčetně podob. Z pazourkové čepele vsazené pomocí tmelu do kosti se vyvinuly mačety, skalpely, zavírací nože, bajonety, tesáky; galský sgian dubh či kukri nepálských Ghurků, sikhský kirpan a finský puukko. Navíc se nože v poslední době staly předmětem sběratelské vášně a řemeslo nožířů i kovářů doznává renesance.

Je pět věcí, pět kakkar, na něž nesmí žádný pravověrný sikh zapomenout. Patří mezi ně meč kirpan na ochranu chudých a nemocných.

K výrobě se používají nejkvalitnější materiály, ať už na čepele, či rukojeť. Moderní jsou vzhledově staré, vracejí se třeba čepele z obsidiánu a hitem mezi surovinami na rukojeť je mamutovina. Co vede k takové rozmanitosti? Specializace a v neposlední řadě výtvarné cítění. Ocelí různého složení je velké množství a některé společnosti specializované řadu let na jejich výrobu přísahají na vlastní, patentovaná složení.

Proslulé švýcarské armádní nože se například vyrábějí z oceli s obchodním označením Dauphinox, která kromě železa obsahuje ve větším množství chrom a ve zlomcích procent také uhlík, mangan, křemík a molybden. Samozřejmě že konkurence tohle může rozborem materiálu čepele zjistit, ale těžko se doví způsob jejího kalení.

Jiná slavná společnost, americká Spyderco, na své nejznámější modely používá ocel VG-10, která obsahuje kromě chromu, molybdenu a uhlíku také vanad a kobalt. Známé jsou také nože Sandvik, především z použití v kuchyni. Vyrábějí se z oceli 13C26 s nízkým obsahem uhlíku, zato velkým podílem chromu. Při výrobě čepelí je ocel zahřáta na jedenáct set stupňů při takzvané austenitizaci, pak kalena, mražena na minus sedmdesát stupňů, dále pak žíhána, a výsledkem celé této složité a komplikované procedury je, že struktura materiálu má nesmírně jemné zrno, a čepel z něj tudíž i jemné a odolné ostří.

Dva jsou lepší jednoho

Samostatnou kapitolou je pak ocel damascénská (také damašková či damasková), u níž nelze precizovat složení, protože není homogenní, ale skládá se nejméně ze dvou druhů oceli, které jsou spojeny takzvaným kovářským svařováním. Výsledek má při vhodné volbě dobré vlastnosti použitých materiálů – při nejčastější kombinaci houževnaté nízkouhlíkové oceli a oceli tvrdé s vyšším obsahem uhlíku bude výsledná čepel jak houževnatá (dokonce víc než samotná nízkouhlíková ocel), tak zároveň tvrdá.

Tuto metodu ovládli v Indii už v době železné zhruba v 1. tisíciletí př. n. l. Odtud se znalost této techniky šířila do Evropy přes obchodní centrum Damašek, odtud tedy i její název. Metodiku se naučili i vikinští zbrojíři, později španělští, němečtí i angličtí. Nejdokonaleji ovšem tuto metodu skutí (suminagaši) zvládli mečíři japonští. Dnes se moderní nožíři k výrobě damascénské oceli vrátili, mnohdy je ale vzor pouze napodoben leptáním.

Využít spojení dvou ocelí s různými vlastnostmi ke zlepšení kvality čepele lze i jinak než u damascénské oceli. Majitelé některých značkových nožů (například od společnosti SOG nebo Fällkniven) se mohou setkat s ocelí San Mai, což není jedna jediná ocel, ale sendvič. V jeho středu je jádro z vysoce pevné oceli, a to je pak obklopené z obou stran ocelí houževnatou. Taková čepel pak nejen drží ostří, ale zároveň odolává v ohybu.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus
Foto: fotobanka Profimedia

Nejčtenější