Jiná doba, jiný sport - 1. část

Ivan Verner  |  Historie
Na pláních Střední Asie, kde se odedávna proháněli jezdci na koních, vzniklo buzkaši. K tomu je potřeba tele (koza) bez hlavy a dva týmy odvážných jezdců.

Jen málokoho nechaly lhostejným. Někdo nadšeně hulákal nad úspěchy sportovců a jejich skvělými výkony, jiný je zase proklínal, další nadával na to, že se nemůže vyspat. Jeden obchodník si mnul ruce nad úspěšnou investicí do reklamy, druhý si rval vlasy, že televizní přenosy probíhaly v noci. Dá se ale říci, že jsme olympijskými hrami žili.

Nákaza sportovním nadšením není jen záležitostí naší doby. Kdyby v antickém Řecku existovala televize, mohli bychom při přenosu z her třiaosmdesáté olympiády v roce 448 před naším letopočtem slyšet zhruba toto: „Přepište dějiny, milí Heléni, rhodský Akousilaos zdvihá ruce nad hlavu, jeho soupeř ve finálovém boxerském utkání přiznává porážku. Teď na stadion vbíhá vítězův starší bratr Damagetos, aby mu blahopřál. Ten už si odnesl titul v pankratiu. A jestli si vážení sportovní přátelé vzpomínáte, olivový věnec má už z předchozích olympijských her.

Ovace neberou konce a teď, jistě to všichni vidíte, teď se k nim přidává urostlý, ale už notně prošedivělý muž. No to je fantastické, otec vítězů, Diagorás z Rhodu, vážil únavnou cestu z rodného ostrova triérou až sem. Ti starší z televizních diváků si ho určitě pamatují jako vynikajícího a především vždy čestně bojujícího boxera, který vyhrál nejen dvakrát zdejší hry, ale také dvakrát nemejské, jednou pýthijské a istmické hry dokonce čtyřikrát. A nyní oba vítězní synové zdvihají svého otce na ramena a obíhají šílící stadion před davy olympijských fanoušků. Zdvihá se jásající vlna, a lidé na skrz slzy štěstí se usmívajícího kmeta volají, jak můžete ostatně i vy u svých přijímačů slyšet: ‚Ať dlouho žije Diagorás.‘

Tento muž na keramice nenese nedočkavé manželce žehličky, ale pomocí závaží prodlužuje skok.

Ne bez příčiny na něj náš slavný současník Pindaros napsal oslavnou ódu. Ale co to? Z kotle spartských hooligans je slyšet výzva, aby zemřel? Ano, ‚Zemři hned teď Diagore, na Olymp už nevstoupíš!‘ Jestli jsem dobře zaslechl, to není myšleno jako urážka. Bohem se tento smrtelník stát nemůže a v životě už asi těžko zažije šťastnější okamžik, i když, jak mi tady můj kolega z rhodské televize napovídá, za tamější juniory úspěšně závodí už i jeho vnuci… Teď se ale jakoby bezvládně Diagorás sesouvá z ramenou svých zmatených synů a ti ho jemně pokládají na zem. Sbíhá se k němu dav a my už nevidíme, co se stalo. Vážení diváci, milí Heléni, během následující reklamní přestávky se budeme snažit zjistit, co se vlastně stalo.“

Start v nedohlednu

Boj o přežití si žádal ve starověku jiné finesy, než jen umět pomluvit kolegu u nadřízeného. Tělesná zdatnost byla ctěna, a tudíž i podporována – první egyptští vládci museli čas od času dokazovat svou zdatnost (ostatně jako většina vládců a náčelníků; vůdce, kterého musíte v bitvě poponášet, je nepraktický), aby se udrželi na trůně, ti pozdější na své místo pro jistotu jmenovali schopného náhradníka a postupem času se z napínavé události stala spíše tradiční slavnost.

Schopnost běhat se brala jako samozřejmost, k zápasu muže proti muži byl nutný výcvik. Krom boje byla tělesná zdatnost žádoucí při slavnostech, při nichž mohli bohové se zalíbením pohlédnout na krásná těla, v některých případech i krásnou duši. Takové slavnosti dovedli k dokonalosti, jak známo, v antickém Řecku. Původ sportování na počest bohů se ztrácí v dávnověku a ani antičtí autoři neměli tušení, kdy „to“ vlastně začalo.

Představa čínského císaře čutajícího do balonu je fantastická, ale zcela reálná. Zde hrají cuju, jak se tento sport nazývá, na dvoře císaře z dynastie Ming.

Historik Pausanius tvrdil, že prvním vítězem jakýchsi běžeckých závodů byl daktyl (nižší božstvo) Herakles, který soupeřil se svými dvěma bratry na Olympu, hoře, sloužící za sídlo Dia. Vyhrál a byl odměněn olivovým věncem. Z toho pak prý plyne nejen název her, ale i tradiční odměna pro vítěze. Sami bohové pak údajně na Olympu zápasili, boxovali a soutěžili jako vozatajové. S těmito detaily seznámil helénský svět básník Pindaros, který měl ke sportu blízko. Stal se jakýmsi sportovním novinářem – psal totiž oslavné ódy na olympijské vítěze. Což z žurnalistického světa nevymizelo…

Za vším hledej ženu

Antické olympijské hry se konaly od roku 776 před naším letopočtem. Už předtím ale v rámci pocty Minotaurovi tančili krétští mladíci i slečny s býky, omladina zvířata mimo jiné přeskakovala saltem. Tahle gymnastika se možná kdysi pěstovala i v Egyptě, na Krétě byla podle dochovaných vyobrazení dotažena k dokonalosti jako součást minojské kultury, která trvala půldruhého tisíciletí někdy od let 2600 do roku 1100 před naším letopočtem.

Cviky se zvířaty byly v antice vůbec oblíbeny a nářadí v našich tělocvičnách je tohoto zájmu dodnes důkazem. Tělesná cvičení předváděla helénská mládež i v rámci Eleusinských mysterií (původně v městě Eleusis, později v Athénách a dalších místech antického světa), která se konala jednou za pět let na počátku podzimu. Byly to jakési dožínky spojené s hranými výjevy ze života bohů, s náboženskými obřady, se zasvěcováním nových kněží, s recitacemi, tanci a závěrečnou vzpomínkou na zemřelé.

Cvičícím dívkám z mozaiky odhalené v sicilské vile Romana del Casale se říká ženy v bikinách. Představuje sportovní aktivity římských žen někdy okolo 4. století.

Jejich počátek sahá do dob mykénské kultury, někdy k roku 1600 před naším letopočtem. Z tohoto společenského dění nakonec vykrystalizovaly právě hry v Olympii, ovšem nikdy to nebyl vyloženě sportovní svátek. Řecký dějepisec Eforus (žil ve 4. století před naším letopočtem) si dokonce myslel, že se tyto slavnosti konaly hlavně kvůli dataci. Čtyřleté období mezi hrami bylo také nazýváno olympiadou a k určení příslušného letopočtu pak stačilo říci, že se zmíněná událost stala ve druhém roce padesáté olympiady.

Ostatně, 8. červenec roku 776, kdy proběhly první hry, byl brán jako počátek helénského kalendáře. Kupodivu byly u počátku všeho ženy. Na stadionu v Olympii se totiž konal závod šestnácti dívek na počest bohyně Héry a vítězka pak měla právo nejen na olivový věnec, ale i na kus masa z krávy bohyni obětované a směla si postavit svou sošku v Héřině chrámu.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější