Je otec vždycky jistý?

Jaroslav Petr  |  Věda

Když v muži zahlodá podezření, že není biologickým otcem dítěte, jež porodila jeho partnerka, nabízí se mu v zásadě dvě možnosti. Buď v sobě pochyby zadusí, anebo jim dá volný průchod a pokusí se dopátrat pravdy. Ještě nedávno měly testy otcovství jen omezené možnosti. Zohledňovaly například dědění krevních skupin, ale ty sdílí obrovský počet lidí a nemohou proto ukázat na konkrétní osobu.

Tato situace se od základu změnila ráno 10. září roku 1984 v 9 hodin a 5 minut, kdy si britský genetik Alec Jeffreys pracující v laboratoři na univerzitě v anglickém Leicesteru povšiml zdánlivě nepatrných rozdílů v dědičné informaci různých členů rodiny jednoho laboranta. Tak se zrodila technika „otisku DNA“ neboli „DNA fingerprintu“. Do roku 1987, kdy byl celý postup komercionalizován, zůstával Jeffreys jediným člověkem na světě, který uměl „otisk DNA“ stanovit.

Metoda našla široké uplatnění v kriminalistice a dnes s její pomocí usvědčuje násilníky a zloděje i plejáda detektivů v televizních seriálech. Už první případ, který Jeffreys rozlouskl s pomocí „DNA fingerprintu“, se však týkal důkazu rodičovství. Britští imigrační úředníci odmítli uvěřit tvrzení mladíka, že se vrací z návštěvy u příbuzných v Ghaně k rodičům, kteří dostali ve Velké Británii azyl.

Cizinecká policie byla přesvědčená, že se s pasem mladíka snaží do země vloudit jeho vzdálený příbuzný. Jeffreys vyhověl žádosti mladíkovy matky a dokázal, že chlapec je její syn.

Koktající DNA

Princip testu je celkem jednoduchý. Při oplození proniká spermie do vajíčka. Ta vnáší do zárodku polovinu dědičné informace otce, vajíčko dává zárodku do vínku polovinu dědičné informace matky. Embryo tak nese jedinečnou kombinaci dědičných vloh otce a matky. A stejnou kombinaci pak nese každá buňka v těle člověka, který se z takového embrya vyvine.

Dvojitá šroubovice DNA je poskládána ze čtyř různých písmen genetického kódu – molekul adeninu, guaninu, cytozinu a tyminu označovaných obvykle jako A, G, C a T. Lidská DNA obsahuje více než tři miliardy těchto písmen, geny tvoří jen zlomek, zhruba procento celé DNA. Ke stanovení otisku se využívá dědičné informace z přesně určených míst, jež se nacházejí mimo geny.

V těchto místech se vyskytuje určitý krátký „motiv“ – kombinace několika písmen – a ten se několikrát opakuje. Je to jako kdyby se DNA v tomto místě „zakoktala“. U někoho se může motiv opakovat třeba jen dvakrát a u jiného člověka se tentýž motiv na témže místě DNA opakuje třeba dvacetkrát. Potomek zdědí od rodičů i tyto „koktavé“ úseky DNA.

Porovnáním vybraných úseků dědičné informace rodičů a potomka se dá zjistit, zda se v dědičné informaci dítěte nacházejí varianty DNA, jež pocházejí od údajných rodičů. Obvykle se pro tyto účely porovnává třináct až šestnáct různých úseků DNA.

Kde se skrývá chyba?

Na první pohled vypadá určení otcovství jako jednoduché a jednoznačné. Do slepé uličky se metoda může evidentně dostat například v situaci, kdy jsou z otcovství podezřelí muži, kteří jsou jednovaječná dvojčata. Ti mají zcela totožnou celou dědičnou informaci včetně opakujících se motivů využívaných pro sestavení „otisku DNA“. To je však situace velmi vzácná.

Mnohem častěji nastávají takové případy, kdy jsou z otcovství podezřelí pokrevně spříznění muži, například bratři, bratranci nebo otec a syn, případně synovec a strýc. Tito muži sdílejí větší počet variant DNA, než je v běžné populaci obvyklé u pokrevně nepříbuzných mužů, a to vyhodnocení testů jenom komplikuje. Genetici si však i s těmito případy obvykle poradí.

Příklad: V tabulce je uveden příklad výsledků genetických testů matky, jejího dítěte a dvou mužů podezřelých z otcovství. Pro jednoduchost jsou uvedeny jen počty opakujících se motivů na čtyřech vybraných úsecích DNA nikoli na všech šestnácti. Verdikt je jasný. Otcem dítěte zcela jistě není druhý muž. To naznačuje už výsledek analýzy prvního úseku DNA, kde dítě zjevně zdědilo od matky variantu s osmadvaceti opakováními. Od otce muselo dostat variantu s jednatřiceti opakováními. Ta se však v dědičné informaci druhého muže vůbec nenachází. První vyšetřovaný muž ji má a stejně tak vlastní i další varianty DNA vyskytující se v dědičné informaci dítěte. Úseky, které předala dítěti matka, jsou znázorněny růžově. Úseky, které předal potomkovi otec, jsou znázorněny modře. Žlutě jsou označeny úseky DNA, jimiž se druhý muž liší od potomka a které jej vylučují z otcovství.

Ještě složitější situace v určení rodičovství nastává, když může dát otec k analýzám svou DNA a DNA dítěte, ale z nějakého důvodu nemá k dispozici DNA matky. Ta může být po smrti, pobývá na neznámém místě nebo jednoduše odmítá poskytnout vzorek vlastní DNA. Většinou lze i v těchto případech s vysokou pravděpodobností potvrdit nebo naopak vyloučit otcovství.

Pokud se zkombinují dva komplikující faktory, například není k dispozici matčina DNA a navíc jsou z otcovství podezřelí pokrevně příbuzní muži, je riziko chybného závěru nepříjemně vysoké. Spolehlivost testu stoupá s genetickou pestrostí populace, z níž pocházejí rodiče. Příslušníci malých, izolovaně žijících skupin lidí mívají naopak DNA velmi podobnou. Jsou vlastně všichni navzájem více nebo méně příbuzní.

Výsledky testů pak dávají genetikům pro určení rodičovství pouze chabé vodítko. Pokud má matka v daném úseku DNA deset a dvanáct opakování, její dítě má deset a deset opakování, první podezřelý muž má deset a dvanáct opakování a druhý muž deset a deset opakování, nelze z otcovství vyloučit ani jednoho z potenciálních otců.

Spolehlivost analýz otisků DNA tedy záleží na tom, v jaké skupině lidí se provádí. Někdy dojde k tomu, že otisk otce a potomka „sedí“ ve většině úseků DNA, ale v jednom nebo ve dvou neodpovídá. Většina laboratoří si netroufne na základě takového výsledku vyloučit muže z otcovství. V dědičné informaci zárodku může rovněž dojít ke spontánní změně.

Otec předá dítěti daný úsek DNA například s deseti opakováními jednoho motivu a zárodek si k nim něco přidá nebo naopak ubere. Pak se může dítě od svého vlastního biologického otce v daném úseku DNA lišit. Navzdory těmto komplikacím bývá pravděpodobnost, s níž je otcovství určeno, obvykle vyšší než 99,9%. Ale stoprocentní jistotu nikdy zaručit nelze.

Záhada chimér

Laboratorní metody, jimiž se genetické testy otcovství provádějí, jsou při neopatrném postupu poměrně náchylné k chybám. Laboratoře, které dělají testy například pro soudní spory, si ale kvalitu analýz samy velmi důkladně kontrolují a navíc procházejí opakovaně prověrkami, při nichž musí prokázat spolehlivost své práce.

Laboratorní chyby proto mohou ovlivnit výsledky testů jen ve zcela výjimečných případech. Skutečně zapeklité situace však nastávají při genetických testech rodičovství u lidí, kteří jsou označováni jako chiméry. V době, kdy se tito lidé sami vyvíjeli jako embrya v těle své matky, vyvíjelo se s nimi i embryo jejich dvojčete. Tato embrya splynula v jeden zárodek, z něhož se pak narodilo zcela normální a zdravé dítě.

To však má tělo poskládané z buněk dvou sourozenců. Jedno tělo tak může hostit dokonce bratra a sestru a pak má takový člověk‑chiméra v těle jak ženské, tak i mužské buňky. Podíl buněk v jednotlivých tkáních bývá různý. Některé tkáně a orgány jsou tvořeny prakticky výhradně buňkami pocházejícími z jednoho zárodku, jiné tkáně a orgány jsou namíchány z buněk obou zárodků a další části těla tvoří v drtivé většině buňky druhého zárodku.

Pro testy DNA se odebírá krev nebo se nejčastěji stírají buňky ze sliznice v ústech. Tyto buňky ale mohou mít jinou DNA než pohlavní buňky. Takový člověk pak předá potomkovi jinou DNA, než jakou mu lékaři odeberou ke genetickým testům. Výsledek analýz bývá zmatečný.

Ve Spojených státech například čelila matka několika dětí podezření z únosu, protože DNA z její krve neodpovídala DNA dětí, o něž pečovala. Zprvu to vypadalo tak, že žena ve skutečnosti není jejich biologickou matkou. Teprve dodatečné testy jasně odhalily, že žena je chiméra složená z buněk dvou sourozenců.

Krev patřila jednomu sourozenci a vajíčka pocházela od druhého sourozence. Otisky DNA dětí a jejich matky se proto lišily. Stejně tak nemusí mít muž‑chiméra ve spermiích stejnou DNA jako v krvi nebo dokonce sliznici úst. Pak při testech vychází, že není biologickým otcem dětí, jež zplodil. Podobné případy jsou sice vzácné, ale stávají se.

Zdroj: VTM Science

Nejčtenější