Jde na sever, jde na jih

Ivan Verner  |  Věda

Do Ruska pádí obrovskou rychlostí severní magnetický pól. Tedy obrovskou – rychlejší je spousta věcí, patnáct až třicet kilometrů za rok je ale na takový pól docela dost.

O něčem takovém, jako je magnetický (nebo vůbec nějaký) pól, neměl nikdo z lidí dlouho ani tušení. Číňané ještě v době, kdy nic nekopírovali, protože v okolí ještě nikdo nic, co by sami neměli, nevyráběl, udělali užitečný objev: zjistili, že zmagnetovaný železný předmět podlouhlého tvaru se bude tvrdošíjně stáčet jedním směrem, bude-li volně umístěn. Třeba na plovoucím prkénku nebo zavěšen v těžišti na niti.

Přesná data objevu neznáme, ale tamní odborná literatura doporučuje používání této techniky při navigaci v noci či při zatažené obloze už někdy v 11. či 12. století. Evropané moc nezaostali. Soukojenec anglického krále Richarda I. a opat cirencesterského kláštera augustiniánů Alexander Neckam někdy kolem roku 1180 píše ve svých přírodovědných pracích o kompasu jako o známém a navíc velice užitečném nástroji pro plavbu v bezhvězdných nocích.

Arabští plavci takový nástroj v té době kupodivu nepoužívali, i když právě od nich jsme název kompasu – al- kanbas – zřejmě převzali. Dobrá, cosi tím zmagnetovaným předmětem otáčí, ale co? Dlouho si námořníci, navigátoři a přírodovědci mysleli, že někde na severu je magnetická hora nebo dokonce magnetický ostrov. Slavná mapa Skandinávie, kterou někdy v první polovině 16. století nakreslil teolog a spisovatel Olaus Magnus, takový ostrov umísťuje někam ke dnešnímu Murmansku.

Až lékař královny Alžběty I. William Gilbert ve druhé polovině 16. století popsal fenomén, jenž nazval elektřinou, a magnetismu věnoval dokonce celé pojednání s názvem O magnetu, magnetická tělesa a veliký magnet zemský. To, co otáčí střelkou, popsal jako bod, v němž se daleko na severu spojují siločáry a procházejí povrchem Země, která je sama o sobě velkým magnetem.

Trvalo ovšem dlouho, než roku 1831 výprava Jamese Clarka Rosse tohoto bodu dosáhla. Expedice jej lokalizovala na mysu Adelaide poloostrova Boothia na jihu Somersetova ostrova v arktické části Kanady. Legenda o magnetickém masivu však žila dál. Vzpomeňme jen na román Julesa Verna Ledová sfinga, v němž k sobě vše železné přitahuje magnetický útvar kdesi u Antarktidy…

Naše Země má pevné jádro obklopené tekutým, které rotuje jinou rychlostí než sama planeta. Jeho proudění vytváří jakési geodynamo a budí magnetické pole. To je dobře, protože jeho síla vytváří magnetosféru schopnou zachytit nabité částice takzvaného slunečního větru, které se musejí přizpůsobit směru siločar. Změna proudění žhavé vrstvy pod tektonickými deskami zemského povrchu mění i magnetické pole.

Vliv na jeho průběh a sílu má i sluneční aktivita. Může se tedy stát – a také skutečně se tak děje – že severní magnetický pól se pohybuje i v průběhu dne, rozdíl je také mezi dnem a nocí. Pomyslná dráha má tvar elipsy a měří přibližně osmdesát kilometrů. To je pochopitelně při rozměrech Země poměrně zanedbatelné. Dříve nebrali námořníci ani v úvahu to, že magnetický pól se neshoduje s geografickým severním pólem. Problém ovšem nastal ve vyšších zeměpisných šířkách – tam už bylo nutné rozdíl přepočítávat podle deklinačních tabulek.

Například rozdíl mezi oběma póly v Praze bude asi tak dva stupně a třicet minut; stojí-li pozorovatel přesně mezi nimi, pak to bude dokonce sto osmdesát stupňů. Aby toho nebylo málo, je tu ještě jeden pól – říká se mu geomagnetický. Tento bod je v místě, kudy by teoreticky procházela zemským povrchem pomyslná osa zemského magnetického dipólu. Pozemšťané ho vlastně nijak zvlášť nepotřebují, uplatní se až v případě, kdy opouštějí rodnou planetu.

Jak z definice vyplývá, je také úplně jinde než všechny ostatní, momentálně v nejsevernější části Grónska. Magnetické pole Země existuje podle geologů už téměř čtyři miliardy let, nevzniklo tedy spolu s planetou a je získané. Občas se také zemský dipól přepóluje, ze „severního“ se stane pól „jižní“ a naopak. To se stalo naposledy zhruba před 780 000 lety. Na život to zřejmě velký vliv nemělo; co by se ovšem stalo s naší elektronickou civilizací, je otázka.

Nyní tedy magnetický pól nabral na rychlosti a míří od ostrovů na severu Kanady kolem zeměpisného pólu na Sibiř. Zatím míří na sever, v druhé polovině našeho století by cestoval na jih. Možná si to rozmyslí, kdoví. V pohybu pólů se jeden nevyzná.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější