Jaderná (ne)rovnováha - 2. část

Ivan Verner  |  Technika

Vladimir Putin těsně před loňským silvestrem prohlásil, že Rusko musí vyvinout takové útočné zbraně, aby mohlo čelit protiraketovému štítu a udrželo strategickou rovnováhu se Spojenými státy. Je to součást taktiky jaderného zbrojení, které se obě země drží už více než století. Nedávný summit v Praze obě jaderné velmoci sice opět o krůček sblížil, ale hráčů ve hře je více.

Dopis nebrali vážně

Vývoj zbraně, jejíž princip byl založen na štěpení atomového jádra, je v obecné rovině dostatečně znám, ale všechny detaily se na denní světlo asi nedostanou nikdy. Radioaktivita byla studována v 19. století hned v několika vyspělých zemích – v Německu, Francii ve Velké Británii i v USA. V roce 1932 během zkoumání jejích účinků na nejrůznější materiály objevil fyzik James Chadwick neutron a popsal i překvapivé výsledky jeho působení na atomová jádra.

Fyzik maďarského původu Leo Szilard ihned rozpoznal nebezpečí zneužití takového objevu a jako první varoval před možností využít jadernou reakci jako zbraň. James Chadwick obdržel Nobelovu cenu a fyzika ve světě se vrhla na experimenty. Politici ve světě mimo Německo zůstávali v klidu. Leo Szilard si byl ovšem jist, že výroba pumy na principu štěpení uranu je možná a že je v silách Hitlerovy říše ji uskutečnit.

Vyburcoval pozornost svého přítele Alberta Einsteina, kterého neváhal vyrušit z odpočinku na jeho dovolené. V létě 1939, konkrétně 2. srpna, byl text naléhavého psaní vyhotoven ve dvou variantách a předán poradci pro doručení do Bílého domu. Reakce se ovšem nekonala.

Přestože by měla být v nejbližší době podepsána smlouva mezi Ruskem a USA o omezení počtu jaderných hlavic a jejich nosičů, myslí si Vladimir Putin, že k udržení strategické rovnováhy potřebuje zdokonalané útočné zbraně, jako je tato raketa Topol M.

Přestože by měla být v nejbližší době podepsána smlouva mezi Ruskem a USA o omezení počtu jaderných hlavic a jejich nosičů, myslí si Vladimir Putin, že k udržení strategické rovnováhy potřebuje zdokonalané útočné zbraně, jako je tato raketa Topol M. Ta se údajně dokáže protiraketovému štítu USA vyhnout

Ani ne o měsíc později bylo Německem přepadeno Polsko, ale výsledek alarmujícího dopisu byl jediný – Roosevelt nechal vytvořit zvláštní komisi s rozpočtem celých 6000 dolarů na experimenty. Ještě dva roky trvalo, než někdo začal brát problém vážně a odstartoval projekt Manhattan. Dva roky, které Německo mohlo využít ve svůj prospěch.

Bombardovat, či umírat?

Co se nepodařilo dotáhnout do konce Němcům (a o atomovou bombu se podle dostupných informací pokoušeli i Japonci), udělali Američané. Po testu s krycím názvem Trinity použili dvě bomby při útoku na Japonsko. Po dlouhém váhání – v běhu totiž byla příprava dvoustupňové invaze na japonské ostrovy. První vylodění mělo za cíl obsadit alespoň část ostrova Kjúšú a získat zde letecké základny k dalšímu bombardování a především vybudování naprosté převahy ve vzduchu. Pak by bylo možné krýt definitivní operaci, která by začala vyloděním v oblasti Tokia.

První část plánu dostala jméno Dawnfall a měla se spustit 1. listopadu 1945, druhá, s krycím jménem Olympic, měla přijít (při úspěchu první) na řadu 1. března roku 1946. Odhady ztrát se pochopitelně různily, ale jako reálný byl brán ten, při němž za první měsíc bojů padne oproti Normandii více než dvojnásobný počet Američanů, tedy přes šedesát tisíc. To bylo podle armádních propočtů – ministerstvo obrany zadalo propočty „civilovi“ Williamu Shockleymu, vedoucímu Bellových laboratoří. Jeho čísla byla ještě strašnější.

Americké ztráty odhadl na 800 000 mrtvých, navíc 3 000 000 zraněných. U Japonska se počítalo dokonce s 5 000 000 obětí. Američtí stratégové chtěli využít i to, že ani USA, ani Japonsko nebyly do té doby signatáři Ženevské úmluvy zakazující užití otravných plynů, a potají připravovali útok s jejich využitím… Proto pro ně jistým bylo řešením právě užití nových bomb. Americký prezident Harry Truman nechal jmenovat poradní výbor, a ten mu použití bomby proti Japonsku doporučil. O osudu statisíců, ba milionů lidí bylo rozhodnuto.

Invaze do Japonska se nikdy neuskutečnila. Mimochodem, podstatná část z půlmilionu kusů amerického válečného vyznamenání Purple Heart, které byly vyrobenypro potřeby velitelů invazních vojsk v Japonsku, dodnes čeká ve vojenských skladech na své nositele.

Smlouvy i nové bomby

Atomová bomba však nezůstala jen tajemstvím Američanů. Už během války na její konstrukci pracovali vědci z Velké Británie a Sovětského svazu. Zatímco ti první mohli nakonec počítat s určitou mírou spolupráce se svým zaoceánským spojencem, Sovětský svaz využil nejen svých poznatků, ale šikovnosti špionů. Zanedlouho spustil vlastní testovací program. Přestože se na popud fyzika maďarského původu Edwarda Tellera pustili Američané do vývoje a výroby ještě ničivější, vodíkové pumy, zanedlouho měl Sovětský svaz i tuto zbraň.

K původním dvěma jaderným mocnostem se postupně přidaly Velká Británie a Francie, Čína, Indie a Pákistán. Do vývoje se pustily další státy, především Izrael – zřejmě za tiché asistence Jihoafrické republiky. Přesto vývoj směřuje ke zbraním taktickým, jejichž použití lze ve výsledku spolehlivěji kontrolovat. I tak by bylo riziko jejich použití nesmírně vysoké, nebýt mezinárodních smluv, které se staraly o omezení – nejdříve jaderných testů, později i výzbroje.

První takovou smlouvou byla ta o částečném zákazu zkoušek z roku 1963, která zamezila jaderným testům v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. Dnes je na světě nová smlouva mezi Ruskem a USA, jež má nahradit smlouvu o omezení stavu strategických zbraní (START 1) z roku 1991, která již pozbyla platnosti. Ta nová má opět omezit počet jaderných hlavic i jejich nosičů. To ovšem nemusí znamenat větší bezpečí.

Přestože se některé členské země vojenských paktů vzdaly možnosti mít jaderné zbraně na svém území – jsou to třeba bývalé republiky Sovětského svazu nebo Kanada – a další státy se jejich vývoje vzdaly (Jihoafrická republika, Brazílie), o výrobu jaderných zbraní nyní usilují i země, na jejichž politiku lze jen těžko spoléhat: severní Korea nebo třeba Libye.

Působení jaderného výbuchu

Od exploze konvenční výbušniny se jaderná odlišuje především elektromagnetickým impulzem, ionizujícím zářením a uvolněním radioaktivních látek. Z celkové energie výbuchu je přeměněno (podle typu bomby) 40–60 % na tlakovou vlnu, 30– 50 % se promění na teplo, 5 % se uvolní na ionizující záření; na radioaktivitu pak zbývá 5–10 % uvolněné energie, což však při jejím fatálním působení představuje vlastně největší a nejdéle trvající nebezpečí. To bylo u prvních pokusných výbuchů nesmírně podceněno.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější