Jaderná (ne)rovnováha - 1. část

Ivan Verner  |  Technika

Vladimir Putin těsně před loňským silvestrem prohlásil, že Rusko musí vyvinout takové útočné zbraně, aby mohlo čelit protiraketovému štítu a udrželo strategickou rovnováhu se Spojenými státy. Je to součást taktiky jaderného zbrojení, které se obě země drží už více než století. Nedávný summit v Praze obě jaderné velmoci sice opět o krůček sblížil, ale hráčů ve hře je více.

Vojáci pro svoje manévry a cvičení třeba ve střelbě pochopitelně potřebují nějaké cvičiště, protože čím to na něm mají těžší, tím pak vše lépe zvládají na bojišti. Jedno takové si vytvořila Rudá armáda v roce 1941 nedaleko malé osady Tockoje poblíž Buzuluku. Tehdy ještě nikdo přesně neznal účinky jaderných zbraní. O nich se mohli přesvědčit na vlastní kůži až obyvatelé Hirošimy a Nagasaki v srpnu 1945. Právě náskok Spojených států v oblasti jaderných technologií chtěl Sovětský svaz a jeho vůdce Stalin co nejdříve smazat a vytvořit vlastní zbraně, pokud možno co nejsilnější.

S pomocí německých i vlastních vědců a především úspěšných špionážních akcí se to sovětským komunistům podařilo docela rychle. První test atomové zbraně uskutečnil Sovětský svaz už v roce 1949. Znalostí o jejich účincích však nebylo nikdy dost. Ráno 14. září 1954 odstartoval směrem k vojenskému výcvikovému prostoru u Tockého čtyřmotorový bombardér Tu-4 s atomovou pumou o síle čtyřiceti kilotun na palubě. Nálož, třikrát silnější než ta hirošimská, vybuchla asi třináct kilometrů od osady ve výši 350 metrů.

Na ten okamžik bylo připraveno na 45 000 mužů, vojáků i vězňů. Místní obyvatelé o ničem nevěděli… Už pět minut po výbuchu přelétávala místo exploze letadla – některá aby účinky nafotografovala, jiná aby zahladila stopy bombardováním. Po nich „zaútočili“ na oblast vojáci v tancích a transportérech, aby ji „nepříteli“ zabrali. Pochopitelně byla v místě shozu pumy i pokusná zvířata. Civilistům bylo v rámci odškodnění za vysypaná okna a popadané komíny dovoleno posbírat a spálit stromy, které výbuch také vyvrátil.

Vlastníci jaderných zbraní

První rozsáhlejší informace o jaderném testu se dostaly na veřejnost až v roce 1993, ovšem počet mrtvých nebo nemocných z ozáření se už nedoví nikdo. Jejich zdravotní záznamy byly dílem zfalšovány, dílem se staly předmětem utajení.

Nerozvážnost, nezodpovědnost

Průběh tohoto testu nebyl ničím výjimečným, podobně nerozvážně a nezodpovědně se při prvních pokusech s jadernými zbraněmi chovaly i ostatní velmoci. Můžeme si třeba připomenout francouzskou aroganci, s níž tato země testovala jaderné nálože v Tichomoří ještě v 90. letech 20. století. Poslední pokusný výbuch proběhl v lednu 1996 na atolu Fangataufa, a to si politici této někdy opravdu svérázné země ještě roku 1985 přidali máslo na hlavu skandálem kolem potopení lodi Rainbow Warrior, jejíž posádka v rámci akcí Greenpeace protestovala právě proti pokusným výbuchům…

O průběhu testů v Číně nebo severní Koreji lze jen spekulovat, ale Američané třeba při vůbec prvním jaderném výbuchu (krycí jméno operace bylo Trinity) riskovali, hodně pozorovatelů zůstalo nekryto, výbuch vyrazil okna domů ve vzdálenosti až 190 kilometrů (armáda zalhala, že vybuchl sklad munice) a epicentrum si nedlouho po pokusu jela prohlédnout skupinka vědců i armádních důstojníků.

Při dalším testu, tentokrát podvodním výbuchu v Tichomoří v roce 1946 s krycím názvem Baker, byla vyhrazena jen třímílová bezpečnostní zóna, zatímco spad radioaktivní mořské vody zamořil několikanásobně větší prostor. Prostor s atoly byl navíc uzavřen jen po dobu jednoho týdne.

Při jiném pokusu, Castle Bravo v roce 1954, zasáhl nekontrolovatelný jaderný spad posádku japonské rybářské lodi Šťastný drak. Jeden člen posádky nakonec na následky nemoci z ozáření zemřel, což veřejnost v Japonsku dobře si pamatující tragédii dvou bombardovaných měst více než pobouřilo.

Car a poslední kapka

Tak silné výbuchy, jako byl tento, už katastrofálně zasahovaly i do globálního vývoje počasí. To platí především o pokusu, v jehož hlavní roli byla Car-bomba, která byla 30. října 1961 shozena nad jadernou střelnicí souostroví Novaja Zemlja. Zatímco síla předchozích výbuchů byla udávána v kilotunách (ten hirošimský jich měl asi třináct), zde bylo nutné postoupit o řád výše – síla exploze byla udávána jako 50 megatun.

Konec studené války umožnil i snímek „otce“ vodíkové pumy u modelu nejničivější bomby, jaká kdy byla odpálena – fyzik Edward Teller a Car-bomba v ruském muzeu

Konec studené války umožnil i snímek „otce“ vodíkové pumy u modelu nejničivější bomby, jaká kdy byla odpálena – fyzik Edward Teller a Car-bomba v ruském muzeu

Výbuch působil jako zemětřesení o síle 5,5 stupňů Richterovy škály a tlaková vlna oběhla celou zeměkouli třikrát. Její síla měla dokonce srazit dopravní letadlo s cestujícími, jejichž poslední zážitek v životě byl pohled na atomový hřib stoupající do výše 60 kilometrů. Protože šlo o letadlo sovětské, jehož let prostě někdo zapomněl odklonit, může se o této části tragédie také jen spekulovat.

Vliv tohoto pokusu nejen na klima a životní prostředí (ačkoli tehdy se takový termín ještě zdaleka nepoužíval), ale především na světové mínění však už Sovětský svaz a další jaderné mocnosti nakonec musely respektovat. V roce 1963 byla uzavřena mezinárodní smlouva, která testy v atmosféře zakazovala. Ironií tehdejšího světa je, že byla prezentována jako úspěch sovětské mírové politiky.

Další pokusy pak pokračovaly výbuchy především pod zemským povrchem, jejich následky šlo lépe propočítat a eliminovat. Přesto nezávislé prameny hovoří o tom, že měly jaderné testy během půlstoletí za následek smrt více než milionu lidí, u dalších šedesáti milionů se pak vyvinula rakovina, na kterou později zemřeli.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější