Dvě země, tři říše - 2. část

Jaroslav Petr  |  Historie

Jedinečná historie státního útvaru na řece Nilu v severozápadní Africe nepřestává fascinovat lidi na celém světě. Žádný jiný stát v historii neexistoval souvisle tak dlouho, žádný jiný nepřekonal hned třikrát svou klinickou smrt. Studium nejstarších egyptských dějin pomalu zaplňuje bílé stránky našich znalostí…

Sedmdesát na sedmdesát

Stařičký mocnář Pepi II. svého syna na trůn nepustil. Rok se udržel u slábnoucí moci faraon Merenre II., o němž víme jen to, že byl pravděpodobně zavražděn. Po něm vládla zřejmě první žena v egyptské historii, královna Neitokret. Potíže se čtením jmen však připouštějí, že to mohl být i král… Podle Herodota prý nakonec spáchala sebevraždu. V každém případě se Egypt rozdělil na horní část, kde vládli panovníci z Théb, a pak střední a severní, kterou zase ovládali vladaři z Herakleopole.

Bylo to údobí zmatků, jak ostatně připomíná Manehto – podle něj tvořilo 7. dynastii sedmdesát panovníků, kteří obsadili trůn dohromady na sedmdesát dní. Je to zřejmě nadsázka, ovšem dostatečně výmluvná. Rozdělení země využívali nájezdníci, kočovní beduíni z Asie od severu a od jihu Núbijci. Úpadek dosvědčuje i vzájemný konflikt vlád 10. a 11. dynastie, jemuž padlo za oběť i pohřebiště nejstarších faraonů v oblasti Abydu, pohříchu ležící na hranici soupeřících území.

Ke konci takzvané První přechodné doby, plné válek, začali mít navrch thébští panovníci 11. dynastie (vznikla díky místnímu nomarchovi, jenž si postupně přidával tituly a hodnost zvláště pak Antef II., který za padesát let panování dokázal postoupit dále na sever přes abydského nomarchu. Opětné sjednocení říše dovršil pak jeho vnuk Mentuhotep II.

Nájezd Hyksósů

Doba trvání Střední říše není přesně určena. Pochybnosti jsou o jejím počátku, snad roky 2055 či 2040 př. n. l., i jejím konci – jde o to, kolik panovníků 13. dynastie je počítání k tomuto období. Podle toho je kladen buď do roku 1786 nebo 1650 př. n. l. Sjednotitel Egypta Mentuhotep II. se zapsal do myslí obyvatel podél řeky Nilu tím, že konečně přinesl klid na dlouhou dobu, a ještě za doby Nové říše byla jeho velikost připomínána.

Jedním z nejdůležitějších kroků jeho vlády byla redukce okrsků řízených nomarchy, a tedy i snížení počtu potenciálních protivníků, rebelů, které pak šlo lépe kontrolovat. Začalo další období prosperity, jež se odrazilo mimo jiné ve zvýšené stavební činnosti. Obnovily se i výboje na jih do Núbie a obchodní výpravy do Puntu. Jeho následníci, kteří vládli necelé dvě desítky let, byli vystřídáni 12. dynastií.

Zásluhou jejích panovníků bylo zefektivnění zemědělství, kdy například ve Fajjúmské oáze byly veškeré práce přísně zorganizovány, a tato oblast se stala hlavní obilnicí celé říše. Během této doby projevili faraoni snahu omezit stále silnější vliv kněží a kultu jednotlivých chrámů stavbami kenotafů, malých svatyní po území celé říše. Za vlády Senusreta III. byly hranice posunuty daleko na jih, tento panovník podnikl dobyvačnou výpravu i do Palestiny.

Mimochodem, do období jeho vlády je kladen vznik životopisného příběhu o Sinuhetovi (který má s tím románovým společné jen jméno), faraonovu rádci a cestovateli. Jeho následníci však prosperitu neudrželi. Znovu se Egypt dělí, přesouvá se sídelní město. Do úrodné delty Nilu pronikají cizinci, které Egypťané nazývali Vládci cizích zemí (Hekauchasut), jež dnes známe prostřednictvím řecké transkripce pod souhrnným názvem Hyksósové.

Původní víceméně nenápadné pronikání se změnilo v polovině Druhého přechodného období ve skutečné válečné tažení. Kolem roku 1650 př. n. l. ovládli Hyksósové i Mennofer a ve spolupráci s opět vzbouřenou Núbií prakticky kontrolovali i to, co dělali vládci Horního Egypta, sídlící v Thébách. Pak se ovšem stalo Hyksósům to, co mnohým jiným dobyvatelům. Pozvolna přijali egyptskou kulturu, jejich panovníci pak i kompletní titulaturu faraonů.

Přestože opět pozdvihli obchod, zavedli například používání vozů, říši na Nilu se jim sjednotit nepodařilo, zůstávala rozdrobená do jednotlivých království založených během častých povstání a sociálních bouří. Konec zmatkům učinilo až odhodlání thébských vládců, především pak zakladatele 18. dynastie a zároveň i Nové říše Ahmoseho I., jenž dokázal porazit jak Hyksósy, tak i Núbijce.

Dynastie válečníků

Ahmose I. obnovil území říše v rozsahu z 12. dynastie. Jeho potomci dosáhli na jihu třetího nilského kataraktu a s vojsky se dostali v Asii až ke břehům Eufratu. Během této dynastie vládlo množství dnes populárních panovníků. Nebyla to jen královna Hatšepsovet, nejdříve jako regentka, později samostatná panovnice, ale třeba i proslulý válečník Thutmose III., „kacířský“ faraon Amenhotep IV., který podlehl představám své krásné manželky Nefertiti a „vyměnil“ uctívaného boha Amona za slunečního Atona…

Kdo by pak neznal jeho následníka Tutanchamona, jenž se proslavil především až dlouho po své smrti poklady ve své hrobce… Neklid doma i nápor Chetitů na severní hranici říše za těchto nepříliš schopných faraonů naštěstí ustála. U zrodu 19., neméně slavné, dynastie pak stál vojenský velitel Haremheb, jenž za svého nástupce jmenoval jiného generála, který pak vládl pod slavným jménem Ramesse I. On sám sice vstoupil do dějin „jen“ Sloupovou síní v Karnaku, ale syn Sethi I. a především vnuk Ramesse II. pak učinili z Egypta vojenskou mocnost.

Dnes sice víme, že s jeho jasným vítězstvím nad Chetity u Kadeše to tak úplně jasné nebylo, ale za dlouhé vlády je dokázal udržet v bezpečné vzdálenosti od hranic. Navíc nechal postavit spoustu význačných památek, především pak chrám v Abú Simbel pro svou manželku Nefertari. Ještě jeho nástupce Merenptah dokázal nebezpečí invaze zvnějška odrážet, pak však sílící tlak Chetitů a Asyřanů nabyl převahy.

Ke všemu se rozhořel spor o následnictví a slabí faraoni už neměli sil omezit pronikání cizinců, kteří začali prosazovat v Egyptě své zájmy. Ještě Ramesse III. (asi 1183 až 1151 př. n. l.) na čas zklidnil situaci, pak však Egypt opět propadal do zkázy partikulárních zájmů.

Poslední vzepjetí

Třetí přechodné období znamenalo opět rozdrobení – sever a úrodnou deltu ovládali Libyjci, kteří postupně dobývali střední část Egypta. Na jihu vládli Amonovi kněží a pronikali sem Núbijci. Ti nakonec v osobě černého faraona jménem Pianchi a jeho bezprostředních následníků měli šanci opět sjednotit říši. Soustředili se však spíše na vnější stránky vládnutí faraonů – stavěli si v Núbii svoje pyramidy.

Do Egypta, jehož morálku ovlivnily doposud otevřené náboženské spory, pronikli Asyřané, kteří dobyli a vyplenili i Théby. Sami pak dosadili svého faraona Psammetika I., ten však nelenil a jakmile vycítil, že mají dobyvatelé jiné starosti, s pomocí řeckých námezdních bojovníků je ze země vyhnal. Egypt však už nebyl nikdy „svůj“.

Byl obnoven kult starodávných božstev, zemi ovládali nejdřív Peršané, později Ptolemaiovci, potomci generála Alexandra Velikého. Obratnou politikou situaci stabilizovali, dokonce i přivedli k dalšímu hospodářskému a kulturnímu vzestupu, v němž hrál významnou roli přístav Alexandrie. To ovšem přitáhlo pozornost expandujícího Říma. Historie vzestupů a pádů země končí až rokem 642, kdy po období nadvlády Byzantské říše byl Egypt s konečnou platností dobyt Araby.

Zdroj: VTM Science
Foto: fotobanka Shutterstock
Foto: fotobanka Profimedia

Nejčtenější