Dvě země, tři říše - 1. část

Jaroslav Petr  |  Historie

Jedinečná historie státního útvaru na řece Nilu v severozápadní Africe nepřestává fascinovat lidi na celém světě. Žádný jiný stát v historii neexistoval souvisle tak dlouho, žádný jiný nepřekonal hned třikrát svou klinickou smrt. Studium nejstarších egyptských dějin pomalu zaplňuje bílé stránky našich znalostí…

Egyptologie je snad nejrozšířenější historickou vědou na světě. Fascinace zemí na Nilu postihuje i studenty ze zemí, které vznikaly pět tisíc let poté, co si nasadil na hlavu korunu Horní i Dolní země první faraon. Přestože vykopávky a objevy, vědecky vedené už od doby velké Napoleonovy výpravy na přelomu 18. a 19. století, dodaly velké mozaice dějin starého Egypta konkrétní obrysy, stále zbývá spoustu malých střípků najít a hlavně umístit na správné místo.

Významu své historie si byli vědomi i sami Egypťané a jejím studiem se zabývali už ve starověku. První známé kroky v tom podnikal Chamuaset, syn velkého faraona Ramesse II., velekněz, jenž nechával obnovovat staré památky, někdy ve 13. století př. n. l. Její studium se také během existence Nové říše a panování králů 26. dynastie v 7. až 6. století př. n. l. stalo součástí hlubšího vzdělání.

Nemůžeme si ovšem představovat, že dějepis či vlastivěda odpovídaly našim dnešním představám, pozemské i božské se v tomto pojetí prolíná. Obecně se ale i dnes opíráme o údaje ze třísvazkových Egyptských pamětihodností, které sepsal ve 3. století př. n. l. kněz (a historik) Manehto pravděpodobně pro krále Ptolemaia II., v každém případě pak pro potřeby svých řeckých kolegů. Bohužel, jejich originál se nezachoval ani v egyptském, ani v řeckém jazyce a text známe jen z častých citací, které mohly být, a zcela jistě také často byly, užívány účelově a tudíž i zkresleně.

Egyptské pamětihodnosti jsou spíše než učebnicí dějepisu jakousi kronikou krátkých příběhů. I samy prameny pro spis zůstávají neznámé. Přesto poskytují Manehtovy údaje či jakousi kostru pro dnešní egyptologii a i dnes se používá jeho chronologické členění na třicet dynastií od počátků říše až po nekrvavé dobytí země Alexandrem Velikým. Přesto ani dnes neznáme všechny panovníky, přesná data jejich vládnutí a událostí. Časové údaje i tvar jmen významných osob se také podle užitých pramenů mohou lišit.

Propojení kultur

Nálezy pěstních klínů poblíž archeologické lokality Abydos jsou datovány do starší doby kamenné a dokládají tak osídlení podél Nilu, které sahalo i do oblasti Núbie. Na úrodném území v okolí řeky nacházíme doklady o prakticky nepřetržité přítomnosti lidí a kultur, přestože v bezprostřední blízkosti toku pravidelné nánosy bahna ze záplav další cenné informace skrývají. Dochované nálezy patří většinou lidem živícím se lovem a sběrem.

Nálezy, svědčící o tom, že převážným zdrojem obživy se stalo zemědělství, máme z oázy Fajjúm. Jsou to podzemní sila na obilí, pocházející z období 5450 až 4400 př. n. l. Podle jména původního jezera a oázy na jeho březích hovoříme o fajjúmské kultuře. V mladší době kamenné existovalo hned několik kultur, jejichž nositelé obývali i území, kde se dnes rozkládá saharská poušť. Změna klimatu spolu s intenzivním pastevectvím oblast na západ od Nilu čím dál více vysušovaly a osídlení se koncentrovalo stále blíže k řece.

Také proto se jednotlivé kulturní oblasti od Dolního po Horní Egypt stále více ovlivňovaly. Jedna z nich, nakádská kultura, se stala jakousi kolébkou počátků říše a její vládci prvními sjednotiteli dvou zemí.

Otazníky nad zakladatelem

V Horním Egyptě vzkvétala v takzvaném předdynastickém období země v letech 4400 až 3000 př. n. l. nakádská kultura, pojmenovaná podle naleziště artefaktů třicet kilometrů severně od Luxoru. Její vrcholné období, označované jako třetí, bylo ve znamení sjednocení sídel Horní země prakticky od Matmaru na severu po první katarakt na jihu. Navíc výhodný obchod s východním Středomořím vedl k pronikání jeho obyvatel na území Dolní země a zároveň tedy i k ovlivňování kultury místní.

To vše vedlo ke sjednocení obou; takzvaná nultá dynastie tehdejších panovníků je zahalena do nejasností a mytologického hávu. Ani v Manehtově systému panovníků a dynastií nemají své místo. Nicméně nálezy jmen, která jsou dnes přisuzována těmto legendárním vládcům, svědčí o jejich vlivu daleko od Horní země. Například král jménem Ka byl znám i v dnešním Izraeli. Teprve však u panovníka se jménem Narmer máme podle nálezu jeho vyobrazení se dvěma korunami určitou jistotu, že v tomto období byl Egypt sjednocen.

Tuto jistotu však nemáme přímo se jménem onoho panovníka – to se skládalo totiž z pěti částí a neznáme je dodnes všechny. Faraon Narmer tak může být i faraonem Menim, který podle Manehta (a také například tzv. Turínského papyru) sjednotil říši a stal se zároveň zakladatelem 1. dynastie. Její faraoni – bylo jich sedm či osm – směřovali své výboje za mědí na Sinajský poloostrov a za zlatem do Núbie.

Zdá se, že právě schopnost silou si vynutit vstup na cizí území pomohla panovníkům 1. a 2. dynastie v uklidnění a potlačení vzpour, které se tu a tam ve vzpomínce na někdejší samostatnost vyskytly především v Dolní zemi. Síla byla tedy tou mocí, která dala vzniknout Staré říši, nejstaršímu (nikoli městskému) státnímu útvaru, který dnes známe.

Lékař, architekt i bůh

Nový státní útvar si žádal také nové hlavní správní středisko. Stal se jím Mennofer (Memfis) na hranicích Horního a Dolního Egypta. Dvě země si při správě vyžadovaly také dvojí úřad nejvyššího správce – catej. Nejdříve to byli faraonovi příbuzní, později i schopní úředníci. Se správou území pomáhali kněží jednotlivých chrámů, což bylo při sepětí náboženství s každodenním životem naprosto přirozené.

O řízení jednotlivých oblastí (nom) se starali nomarchové, kteří podle pokynů kněží řídili například to nejdůležitější, kvůli čemu stálo za to se spojit do většího celku, tedy zemědělské práce. Stará říše, kterou dnes vymezujeme léty 2778 až 2065 př. n. l. je považována za jakýsi zlatý věk egyptské kultury. Jejím prvním panovníkem byl Džoser, zakladatel 3. dynastie a také investor první pyramidy, jejíž stavbou pověřil svého nejvyššího rádce a všestranně vzdělaného (nebýt to anachronismus označili bychom ho za renesančního člověka) Imhotepa.

Předchozí panovníci byli pohřbíváni v mastabách, nízkých stavbách z nepálených cihel v podobě nízkého kvádru se zkosenými stěnami. Tento model pocházel ještě ze středního období nakadské kultury. Mocný Džoser potřeboval něco jiného. Stupňovitá pyramida, která se dochovala poblíž Sakkáry, je vlastně sestavením několika mastab na sebe, každá vyšší musí být pochopitelně i menší. Takových stupňů má šest; na původní mastabě (zřejmě patřila Džoserovu předchůdci) nechal Imhotep postavit další dvě a nakonec ještě tři.

Imhotepovi, později zbožštělému, jsou připisovány základy egyptských věd, především lékařství, architektury, je také zřejmě autorem knihy veršovaných naučení, nejcharakterističtější literární formy staroegyptské literatury.

Stavitelé pyramid

Následující 4. dynastie panovníků se zasloužila o ten nejtypičtější pohled, který je posílán turisty z této vyhledávané a kvůli památkám hojně navštěvované země – pohled na pyramidy u Gízy. Jejich vláda, jakkoli podle dnešního hlediska k řadovému obyvateli krutá, spolu s vládci dynastie 5. znamenala všeobecné posílení vlivu i ekonomiky Egypta. Bez rozkvětu obchodu i silného působení úřadů bychom se asi těžko jezdili dívat na tyto symboly moci.

Výboje tradičními směry na Sinaj a do Núbie pokračovaly a spolu s rozšířením obchodu do Foinície a s výpravami do bájné země Punt (o níž se dodnes vede spor, zda ležela na území dnešního Jemenu, či Somálska) přinesly i určitou dávku přepychu. S vládci 6. dynastie, kteří vyslali obchodní misi do Puntu jako první, přišel i úpadek centrální moci. Poslední panovník této dynastie Pepi II. si nasadil dvojí korunu jako šestiletý, a jestliže jsou naše informace správné, nosil ji do sta let. V jaké tělesné a duševní kondici v tomto věku byl, se můžeme dohadovat.

Předchozí hojná léta přinesla ale bohatství i nomarchům, kteří se od centrální moci začali distancovat a snažili se posilovat místní vliv. Hmotné statky nebylo lehké opustit a přidělovaný úřad se stal dědičným. Podle počtu jimi spravovaných krajů tak v Egyptě pojednou bylo dvaačtyřicet malých království. Není divu, že nastal strmý pád. Stará říše skončila.

(dokončení příště)

Zdroj: VTM Science
Foto: fotobanka Profimedia

Nejčtenější