Chlapci a chlapi

Lenka Skaličková  |  Příroda
Ilustrační foto

Kdy se chlapec stane chlapem? V naší společnosti to není lehké určit. Dojde k tomu po prvním pohlavním styku? Po první kocovině? Po získání občanky či maturitního vysvědčení? Po svatbě či po zplození potomků? Anebo snad nikdy? Příliš mnoho otázek a odpověď mlhavá. Jsou ovšem společenství, která v tomhle mají jasno.

V dobách povinné základní vojenské služby se říkalo, že vojna dělá chlapa. Ať se nám to líbí či ne, z antropologického pohledu to nebylo úplně od věci: Na mladíka čekalo v první řadě odloučení, které prohluboval případný povolávací rozkaz na druhý konec republiky, nejlépe z Chebu do Košic.

První, co mládenec podstoupil, bylo ostříhání dohola a navléknutí do uniformy, to aby si hned zkraje uvědomil, že ho čeká radikální změna. Kromě klasické buzerace ze strany velitelů, jež byla jen slabým odvarem fyzického zraňování při iniciačních rituálech přírodních národů, ho zpravidla neminula ani šikana od starších vojáků – mazáků. Když těmito zkouškami prošel a kromě toho se naučil základům boje, vrátil se po dvou letech domů, aby se coby „bojovník“ začlenil do společnosti dospělých…

Pokud vojnu popíšete takhle, zní to trochu jako pohádka o klasickém přechodu z dětství do dospělosti. Problém ovšem byl, že v praxi to vypadalo jinak – hrdiny se v očích „kmene Čechů“ nestávali ti, kdo vojnu absolvovali, ale spíš ti, kdo se jí vyhnuli. Ne, to nebyl dobrý iniciační rituál. Víme o lepších.

Skoč, chlapečku, skoč

Když se narodíte v České republice, budete v sedmi osmi letech skákat maximálně tátovi pro pivo. Ve Vanuatské republice, kterou najdete v Oceánii, by na vás ve stejném věku čekala obřízka a po ní skok střemhlav do dospělosti. Při ceremoniálu, který domorodci nazývají naghol, skáčou mladíci jištění pouze liánami z věže vysoké třicet metrů. Věž má však několik pater a nováčci neskáčou hned z té nejvyšší plošiny, k té se propracovávají věkem.

Jejich prvnímu seskoku přihlíží matka, jež v ruce drží předmět, který symbolizuje synovo dětství. Jakmile chlapec, respektive už mladý muž skočí, matka tento předmět odhodí. V dalších letech mladí Vanuaťané skáčou už „jen“ z touhy po dobrodružství, aby si dokázali svou statečnost a okouzlili ženskou část publika.

Liány, jež jsou klíčem k přežití skokanů, musejí být ideálně staré a dobře rostlé. Nad tím dohlíží stařešina, jenž každému ze skokanů vybírá vlastní liánu. Nepoužívá k tomu žádné matematické vzorce, jeho rozhodnutí jsou závislá na létech praxe. Důsledky, jež by způsobila příliš dlouhá liána, jsou snadno představitelné, ale neméně závažný problém by mohl nastat, i kdyby byla moc krátká, skokan by se v takovém případě stal něčím jako koulí v ruských kuželkách a vlastním tělem by mohl smést pracně vyrobenou věž.

Smrt před očima britské královny

Ceremonie má poměrně vysoké procento úspěšnosti, avšak občas končí tragicky. Například v roce 1974 bylo ve Vanuatu velké sucho, což se odrazilo i na kvalitě lián. Jednomu skokanovi se pak při napnutí přetrhly a on zahynul. Náhoda chtěla, že v rámci upevňování vanuatsko-britských vztahů přihlížela tehdy obřadu i britská královna Alžběta.

Ilustrační foto

Naghol je zároveň rituál, který má zajistit dobrou úrodu – skokani zúrodňují půdu tím, že se jí v konečné fázi skoku dotknou rameny. Hlavu přitom musí sklonit natolik šikovně, aby si ji nerozbili. S obřadem se pojí také legenda, podle níž byla první skokankou žena, která se rozhodla opustit manžela. Jemu se to nelíbilo a pronásledoval ji až do koruny stromu, kde žena hledala úkryt. K mužovu překvapení se jeho choť vrhla raději ze stromu než do jeho spárů, což dotyčný vnímal jako impulz k tomu, aby skočil za ní. Jenomže chudák nevěděl, že jeho manželka si před skokem přivázala ke kotníkům liánu, která její pád zastavila. Nejištěný muž se samozřejmě zabil.

Na tomto místě se legenda stává nepřehlednou, poněvadž není jasná transformace legendární skokanky v dnešní skokany. Podle jedné verze začali vanuatští muži skákat proto, aby byli připraveni, kdyby se ocitli v podobné situaci. Podle jiné verze žena z legendy opakovala seskok s pomocí liány každý rok, aby tím připomněla manželovu smrt. Ostatní muži ji následovali, aby dokázali svou statečnost a zbavili mrtvého hanby.

Vanuaťané, kteří v polovině osmdesátých let inspirovali zakladatele bungee jumpingu, dodnes nenahradili liány elastickými lany, nezačali nosit helmy, a i věž, z níž skáčou, má stále stejnou podobu. Ale přece jen tu změna je: původně výroční obřad se změnil v turistickou atrakci, jež se v období od dubna do června pořádá jednou týdně. Cizinci se každopádně mohou jen dívat, domácí je ke skokům nepustí. Čtvrtým rokem také platí zákaz filmování, jenž má zabránit totální komercializaci skoků. Fotit se může.

V pozadí skoků se nicméně pořád dají nalézt staré dobré zvyklosti. Například noc před obřadem skokani spí pod věží, aby ji tak ochránili od zlých duchů. Podle zvyku také den před skákáním sexuálně abstinují, jinak by se prý skok nepovedl. Nedoporučují se ani talismany pro štěstí, neboť právě ten muž, jenž zahynul před zraky britské královny, takový amulet měl.

Piercing po australsku

V patnácti letech získávají čeští chlapci občanku, nastupují na střední školy, stávají se trestně odpovědní, můžou legálně souložit… Stejně staré Austrálce čeká bolestivé završení iniciačního procesu, jenž započal v jejich dvanácti letech. Ve své knize Poslední kanibalové to popisuje dánský cestovatel Jens Bjerre. Dvanáctileté hochy nejprve muži z kmene odvedou na „místo, kde žijí duchové“. Tam jsou seznámeni s historií kmene, jeho mýty a legendami, s „etickým kodexem“ kmene a vůbec vším, co správný muž musí vědět. Po této fázi odloučení a zasvěcení do duchovního života kmene, která trvá i několik týdnů, následují nicméně dvě bolestivé procedury, díky nimž si hlavní protagonista bude navždy pamatovat, co se naučil. Příslušníci kmene a „budoucí muž“ odejdou na jiné posvátné místo, kterému se musejí ženy zdaleka vyhýbat.

Muži si pak sednou do kruhu, začnou vydávat monotónní zvuky a rytmicky bušit svými bumerangy do země. Několikahodinová hudební produkce má za cíl uvést mladíka do stavu, kdy bude relaxovaný, avšak při vědomí. Když hudba skončí, kleknou si dva muži na kolena, ruce položí na zem a pro chlapce tím vytvoří improvizovaný operační stůl. Mezi zuby mu vloží klacek, aby jako správný chlap nedal najevo bolest výkřiky.

„Chlapcův strýc poté popadl ostrý, zahnutý pazourek a provedl obřízku. Trvalo to pouze minutu či dvě, ale přistihl jsem se, kterak sám sebe koušu do rtů a svírám ruce v pěst, abych se dokázal kontrolovat,“ píše Bjerre. To ale není zdaleka všechno. Bjerre byl jindy svědkem toho, jak se jedni muži opět v kruhu starali o hudební kulisu, zatímco druzí si pazourkem nařízli žíly na rukách a stékající krev prolévali na těla noviců. Krev je pro Austrálce totiž zdrojem síly, jejím prostřednictvím tak muži dodávali mladíkům odvahu, aby úspěšně završili své dospění.

Ještě týž den před setměním nastala poslední fáze iniciace. Její hlavní aktér s klackem mezi zuby znovu ulehl na stůl vytvořený ze dvou klečících mužů. Jeho penis pak jeden ze členů kmene u kořene propíchl a do vzniklé díry zavedl dřívko, aby rána nesrostla. Cílem zákroku bylo, aby moč i sperma právě zrozeného muže vycházely tímto otvorem, a nikoli tudy, kudy přirozeně mají. Avšak v případě, že muž ucpe uměle vytvořenou díru v penisu prstem, jeho tělesné tekutiny si najdou původní cestu a on bude moci plodit potomky. Jak totiž vysvětluje Bjerre, Austrálci takhle vynalezli poněkud neobvyklý, avšak nejspíš účinný způsob plánovaného rodičovství.

Krvavá pomlázka

Dvanáctiletí Češi se začínají potýkat s pubertou a s ní souvisejícím mutováním, akné, zájmem o druhé pohlaví atd. Zhruba stejně staří chlapci z etiopského kmene Hamerů se krom toho musejí proběhnout po hřbetech býků. První dotek s dospělostí nicméně hamerští hoši absolvují mnohem dřív, a to v době, kdy jim vypadnou mléčné zuby. Tehdy na ně čeká obřízka. Běh přes býky jejich iniciační proces ukončí.

Ilustrační foto

Ukuli bula, jak Hamerové obřad nazývají, začne tím, že novic (ukuli) doručí svým blízkým stébla trávy, na nichž je několik uzlíků. Jde vlastně o kalendář, který odpočítává dny do zahájení oslavy. Ukuli v období čekání s sebou stále nosí dřevěný falus a má za úkol ho podat každé dívce, kterou potká. Její povinností je dřevo třikrát políbit, čímž dá mladíkovi požehnání. Při samotném obřadu hrají důležitou roli svobodní muži – takzvaní mazové. Mazové pomáhají ukulimu s přípravami na slavnostní obřad, zároveň jsou i jeho aktéry.

Jedním z jejich důležitých úkolů při slavnosti je kupříkladu švihání ukuliho vrstevnic proutkem. Podobnost s vyšupáváním českých dívek o našich Velikonocích se zde sice nabízí, ale podstatný rozdíl spočívá v tom, že hamerské dívky jsou šlehány skutečně do krve, a ne pouze symbolicky, a o to, aby je mazové přetáhli, vyloženě škemrají. Množství ran na jejich zádech, z nichž se časem vytvoří hluboké jizvy, totiž dokládá, jak moc je dotyčná atraktivní.

Mazové mají rovněž za úkol nahnat dobytek, přes nějž ukuli poběží. Šest až osm buvolů poté postaví bok po boku, těsně vedle sebe – jeden maz drží zvíře za ocas, druhý za tlamu. A může se začít: dva muži přivedou hlavního protagonistu. Ukuli, nahý jako novorozeně, se rozběhne směrem k řadě býků, z boku skočí na záda prvního z nich, přeběhne zbývající kusy a seskočí na zem. Musí tak učinit celkem čtyřikrát a hlavně nespadnout! Pád je vnímán jako projev smůly a nepramení z něj žádný postih, pokud k němu dojde, svede se vina na býky.

Avšak každý chlapec, jemuž se nepodaří čtyřikrát za sebou přeběhnout buvoly, bude veřejně zostuzen – hned po nepodařeném rituálu se na něj vrhnou dívky, které si předtím tak říkaly o zmrskání, a neúspěšného ukuliho začnou samy bičovat. Po zbytek života si budou z nešťastníka jeho soukmenovci utahovat a ženám i mužům bude dovoleno ho bít. Úspěšní ukuliové se po obřadu zbaví věcí, které připomínají jejich dětství, a přidají se k mazům, čímž učiní rozhodující krok na cestě k plnohodnotnému mužství. Hamerové si jsou totiž vědomi toho, že chlapec se ze dne na den mužem nestane, že dospělost přichází pomalu. Jak sami říkají: člověk dospěje až tehdy, když se začne dívat srdcem.

V jiných stavech

V osmnácti letech se obyvatelé Česka stávají plnoletými, což mimo jiné znamená, že mohou beztrestně konzumovat alkohol. Co na tom, že většina z nich má v tu dobu zkušenosti se změnami vědomí, ať už skrze alkoholové či nealkoholové drogy, za sebou… Rozepisovat se o všech bylinách nebo jiných přírodních „produktech“, jež hrají důležitou roli v iniciačních rituálech, by vydalo na knihu. Ale byla by škoda nezmínit alespoň tři z nich, jež svou bizarností vyčnívají nad ostatními.

Například v brazilském kmenu Satere-Mawe spočívá zkouška dospělosti v tom, že si novici nechají poštípat ruce od obřích tropických mravenců Paraponera clavata. Tento druh mravenců dorůstá délky až 2,5 centimetru a jeho štípnutí se srovnává se zásahem střely. „Zatáhl zadeček a vystrčil své pětimilimetrové žihadlo. Štípnutí bylo nepatrné, přinejmenším vteřinu jsem necítil žádnou bolest. Ale za chvíli jsem začal vnímat šílené pálení, které bylo stále intenzivnější a šířilo se do těla. Zhruba po dvou minutách se naplno projevil neurotoxin, který je podobný jedu štírů. Celý jsem se rozklepal, jako kdybych se předávkoval kávou,“ popisuje štípnutí jedním (!) mravencem Steve Backshall, známý moderátor přírodopisných filmů.

Backshall se nechal nejprve štípnout jen jednou, potřeboval totiž zjistit, zda není na mravenčí štípnutí alergický. Když zjistil, že není, rozhodl se jít do rituálu naostro. Novicové nestrkají ruce do mraveniště, ale do speciálních palčáků, jež připomínají něco mezi sněžnicemi a baseballovou rukavicí. Pak už jen stačí nasbírat asi čtyři stovky mravenců, trochu je přiotrávit, aby se dali správně umístit do rukavic, a může se začít.

Každý z noviců si musí rukavice nechat nasazené deset minut. Podle Backshallova popisu ovšem tohle není nejhorší fáze. Když se rukavic zbavíte, musíte ještě tančit spolu s ostatními, dokud mravenčí kúru nepodstoupí všichni z adeptů dospělosti. „Lidé z týmu mě pak odvedli stranou, aby mě vyšetřili a zjistili, co se mnou jed dělá. Od té chvíle to bylo čím dál horší. Zatímco funkcí většiny silných neurotoxinů je paralyzovat případnou kořist, u mravenců fungují jako obranné prostředky,“ vysvětluje Backshall, že mravenčí jed tak tělu vlastně zabrání v tom, aby se samo popralo s bolestí.

„Nejdřív jsem začal kvílet, a když to pominulo, stavidla povolila – hluboký hrdelní řev, nekontrolovaný třes, svíjení, křeče. Mohli jste vidět, jak neurotoxin postupuje mým tělem, svaly mi cukaly, víčka těžkla a padala, rty ztuhly. Začal jsem slintat a náhle jsem přestal reagovat. Nohy mě odmítaly nést a doktor na mě řval, ať chodím a nepodléhám pokušení usnout. Kdyby tehdy byla nablízku mačeta, usekl bych si obě ruce,“ dodává Backshall, kterému bolest začala pomalu polevovat asi po třech hodinách. Ještě dvanáct hodin po škádlení s mravenci měl kvůli otokům třikrát tak větší ruce než normálně a občas zasyčel bolestí. Ale přežil, ve svých 34 letech se stal mužem.

Až do úplné ztráty paměti

Zatímco příslušníci kmene Satere-Mawe využívají k intoxikaci noviců mravenčí jed, Algonkinové, původní obyvatelé Severní Ameriky, si vystačili s durmanem. Z této jedovaté rostliny připravili halucinogenní nápoj wysoccan a podali ho chlapcům, kteří zavření v klecích pobývali v ústraní. Pak na ně čekala speciální dvacetidenní dieta, kdy jim šaman nosil jídlo, lépe řečeno další a další wysoccan – pravidelně tak doplňoval dávku drogy, jejíž účinky zvyšovalo hladovění budoucích mužů.

Po ukončení této kúry hoši ztratili paměť, takže si nevzpomněli na to, kdo jsou jejich rodiče, na svůj jazyk a vůbec na období před iniciací. Jejich dětství se jim prostě vymazalo z hlavy, což byl ostatně účel brutálního tripu. Absolvent této zkoušky musel každopádně ukázat, že si opravdu nic nepamatuje. Příslušníci kmene ho proto zavedli do vesnice, bedlivě ho pozorovali a z reakcí se snažili vyčíst, jestli se mu hlavou náhodou neprožene nějaká vzpomínka. Běda, když se tak náhodou stalo. To pak musel hoch naklusat opět do klece.

Ilustrační foto

Rituály malého kmene Matisů jsou stejně drsné jako prostředí, v němž tito brazilští indiáni žijí. Budoucím lovcům při nich totiž do očí kapou jed, to aby lépe vnímali a rozvinuli svou představivost, pleskají je pichlavými listy a po celém těle bičují. Na závěr iniciace jim vypálí kus kůže a pomocí dřevěné jehly jim do těla vpraví jed produkovaný listovnicí. To je taková roztomilá a prudce jedovatá zelená žabička. Tento akt má zvýšit chlapcovu sílu a odolnost, ale není to úplný nesmysl. V žabím jedu jsou totiž obsaženy i antibakteriální látky, jež chrání před některými nemocemi. Svým způsobem jde o primitivní očkování, byť s poněkud drsnějšími vedlejšími účinky – zvracení, halucinace, křeče v břiše atd.

Chlapec, který tuhle zkoušku zvládne, si může být jistý, že ji až do smrti bude před každým lovem absolvovat znovu. Kmen Matisů, kde se zmíněný rituál provozuje, patří k těm, které s okolním světem moc nekamarádí. Jejich jihoameričtí sousedé, kteří jsou k naší civilizaci vstřícnější, používají jed listovnic dvoubarvých k poněkud světštějším účelům. Po bujarých pitkách si ho rádi vtírají do rozedřené kůže na zápěstích a vyvolávají si tak zvracení, které rázem uleví jejich těžce zkoušeným žaludkům. Listovnice proto v mnohých rodinách patří k nejoblíbenějším domácím mazlíčkům. I takový může být konec iniciačních rituálů.

Zdroj: VTM Science
Foto: Shutterstock

Nejčtenější