České vynálezy ve službě někoho jiného

Vladimír Horyna  |  Historie

Jára Cimrman měl smůlu. Kdykoli přišel na patentní úřad, už tam před ním se stejným nápadem někdo byl. Vypadá to, že Cimrman zřejmě nebyl sám…

V dobách nedávných jsme se učili, že všechny velké vynálezy měly své autory od nás na východ, v Rusku a posléze ve Svazu sovětských socialistických republik. To byl příběh třeba telefonu, žárovky či rozhlasových přenosů. Společným jmenovatelem těchto zpráv bylo většinou to, že chudák vynálezce neměl patřičného vzdělání, takže carské úřady mu jeho genialitu odmítly uznat. To, že třeba největší letadlo na světě vinou pohonu parním strojem vlastně nikdy nevzlétlo, pak byla podružná informace.

Invence za komunistů byla nekonečná a nápady se u nás s radostí prezentovaly – lanovka nesená balony nad rozsáhlými mokřady, elektrický traktor, napojený na kabel. Také naši vynálezci byli obdivováni; především ti, kteří působili v minulosti a měli ambice připravit o prvenství myšlenky nějakého toho kapitalistu.

Syntezátor nad bleskosvod

Že byl Prokop Diviš, vlastním jménem Václav Divíšek, členem řádu premonstrátů a uznávaný teolog, se moc nevědělo, zato každé školní dítě mohlo odříkat, že slavný vynález bleskosvodu, který tento přírodovědec a hudebník učinil, mu byl ukraden americkým fyzikem Benjaminem Franklinem. V podstatě však jde o nedorozumění zaviněné silným ideologickým vlivem. Pokusy Prokopa Diviše prosadit své myšlenky o vzdušné elektřině narážely kvůli jeho malé schopnosti je lépe prezentovat. Popisy zařízení, uváděné mnoha citáty z bible, prostě pány akademiky nezaujaly.

To odvaha, či lépe řečeno šílenství Benjamina Franklina, který běhal před bouřkou po poli a pouštěl do mračen draka s drátěným svodem, zcela jistě ano. Navíc americký přírodovědec poté, co zjistil elektrickou podstatu blesku, začal postupovat správným směrem – jediné řešení, respektive jedinou ochranu před výbojem představoval jeho svod a uzemnění. Prokop Diviš však prosazoval svůj přístroj „machina meteorologica“, tedy stroj na počasí, jenž měl jaksi elektrický náboj z mračen odsávat. To se mu pochopitelně dařit nemohlo.

Třebaže tak tento český vynálezce svůj bleskosvod instaloval už roku 1754 v Příměticích u Znojma a Benjamin Franklin až o šest let později ve Filadelfii, byl Franklinův tyčový bleskosvod v principu tím správným řešením. Divišovu konstrukci jak známo brzo rozebrali místní hospodáři, když jí přičítali dlouhodobé sucho, Franklinův vynález se pak zaskvěl na zámku v Měšicích u Prahy už roku 1775.

Slavný Čech však mohl trumfnout svého amerického kolegu v jiném oboru – oba byli výbornými hudebníky, ale jen Diviš propojil svůj talent a vyrobil elektrický strunný nástroj, který napájel pomocí leydenských láhví. Denis d’Or, jak byl hudební nástroj nazván, mohl na 790 strunách, ovládaných podobně jako varhany, napodobit řadu nástrojů, dokonce prý i lidský hlas. Předchůdce dnešních syntezátorů se pohříchu ztratil po převozu do Vídně…

Pře národnostní, ne patentová

Opravdu fungujícím a navíc ukradeným vynálezem však bylo proslulé „ruchadlo“ bratranců Václava a Františka Veverkových. Tvar pluhu, který bylo dříve nutné tlačit do orané půdy, tito dva muži upravili takovým způsobem, že se nyní jeho lopatka sama zarývala, navíc oranou půdu obracela, přičemž hloubku orby bylo možné regulovat. O něčem takovém, jako je patentování, však neměli v roce 1827, kdy v Rybitví vyorali první brázdu, ani tušení.

„Veverče“, jak říkali sedláci novému pluhu, si tak mohl podle modelu nechat ukovat každý. Bratranci neprotestovali a těžko říci, zda by tak učinili, i kdyby věděli jak. Vrchol všemu ovšem nasadil úředník a zemědělský správce v Cholticích jménem Jan Kainz, který nechal „veverče“ okopírovat a vystavil roku 1832 na hospodářské výstavě v Praze jako „Kainzpflug“ neboli Kainzův pluh. Nastal vleklý boj. Nikoli však o patentová práva, ale tentokrát o ta národnostní.

Německý tisk vychvaloval Kainze, český – především pak novinář a básník Josef Jaroslav Langer – se po právu zastával skutečných vynálezců. Dokazování se ovšem táhlo léta a autorství se podařilo oficiálně prokázat až roku 1883; to už však byli oba bratranci více než třicet let mrtví.

Nepřející policajti

O svůj vynález přišel také český lesník Josef Ressel, i když český… Pocházel ze smíšené česko-německé rodiny a po letech zapomnění se k němu hlásí jak Rakousko, tak i Slovinsko. Už v roce 1863, tedy pouhých šest let po smrti, mu byl odhalen pomník před vídeňskou technikou a pamětní desky má i Linci, Lublani. Jeho portrét dokonce vyšel na rakouské bankovce v hodnotě pět set šilinků a slovinských známkách…

Josef Ressel, který se narodil roku 1793 v Chrudimi, pracoval v rámci rakouského mocnářství jako lesník v Kraňsku a posléze i jako lesmistr v Terstu. K vodě měl tedy blízko, a tak mohl testovat svoji myšlenku použití Archimedova šroubu k pohonu lodi místo tehdy zavedených koles na bocích lodi. Myšlenka to byla ovšem stará 350 let, protože s ní koketoval už renesanční všeuměl Leonardo da Vinci.

K prvním pokusům v roce 1820 posloužila řeka Krka, ten nejdůležitější pak proběhl roku 1829 v terstském přístavu s lodí Civetta. Porucha parního stroje test přerušila a policie shledala další pokusy příliš nebezpečnými, takže je zakázala. Patent na zařízení vypršel po dvou letech… Ressel zemřel roku 1857 a zanechal po sobě především rozsáhlé zalesněné oblasti v dnešním Chorvatsku a Slovinsku.

Lodní šroub pak úspěšně odzkoušel roku 1839 Angličan Francis, už roku 1832 francouzský lodní stavitel Fréderic Sauvage a konečně roku 1843 švédský konstruktér Johan Ericsson, jehož šroubem poháněná loď Princeton porazila ve veřejných závodech kolesový Great Western. Vynález byl nakonec Resselovi uznán roku 1866, tedy v roce, kdy rakousko-uherské loďstvo poháněné šrouby porazilo v bitvě u Lissy papírově daleko silnější italskou flotilu.

Falešná hra Japonců

Vynálezci to neměli jednoduché ani za minulého režimu, nejen za Rakouska. V době, kdy motocykly značky Jawa jezdily na špici závodů, se v Japonsku objevil malý stroj Honda 50 Cub s automatickou převodovkou. To v Jawě vyvolalo pozornost, protože konstruktéři jejího výzkumného a vývojového oddělení Josef Jozíf, Jan Ráfl, Evžen Ritschl, Vlastimil Bezouška a Jan Pivrnec na počátku 60. let automatickou odstředivou spojku v lamelovém i kuželovém provedení vymysleli a vyrobili.

V Jawě už dávno nebyli naivní, a tak měli spojku patentovánu ve všech zemích, kam jejich motorky putovaly. Při demontáži inkriminované hondy se ukázalo, že nejde o převodovku, ale o původně českou automatickou spojku. Do boje se pustili právní zástupci Jawy v několika evropských zemích, zástupce japonské společnosti zase lavíroval a poslal nabídku k odkoupení české spojky.

Potíže v obchodních vztazích, kdy neexistovaly vlastně korektní kontakty založené na smlouvách, jež by podepsaly všechny zúčastněné státy, nakonec zavinily to, že Honda zaplatila místo licenční smlouvy paušální poplatek za své stroje dovezené do Velké Británie a určitou minimální částku za každý kus dovezený do ostatních zemí. Zájem Japonců ale využil československý režim k tomu, aby na východ odprodal jiné licence, které patřily v zásadě rodině původního majitele značky Františka Janečka.

Miliony dolarů za mořem

Osud finančních částek za licence, které byly vydávány na patenty vědců a konstruktérů za komunistického režimu, lze už asi těžko dnes vypátrat. Platí to i o těch, které přišly do Československa za výrobu kontaktních čoček Otty Wichterleho. O jejich výrobě přemýšlel český akademik už od roku 1952 a nejdříve na vysoké škole, později pak v Ústavu makromolekulární chemie, se pokoušel o jejich výrobu až do roku 1961, kdy mu další experimenty zakázali úředníci ministerstva zdravotnictví. Prý z toho nekoukají žádné zisky.

Otto Wichterle nerezignoval a sám později komerčně úspěšný model vyrobil doma pomocí stavebnice Merkur a strojku z gramofonu. Metodu si pak dokázal prosadit a dostal dokonce i vlastní pracoviště, které kontaktní čočky mělo vyrábět. Zájem o tento produkt vzrůstal jak ze zahraničí, tak ze strany domácích úřadů, které lákala vidina devizového zisku. Smlouva s americkou stranou (National Patent Development Corporation – NPDC) byla podepsána roku 1965.

Ani v USA však zájemce o výrobu, společnost Bausch & Lomb, neměl vyhráno. Teprve v roce 1971 americký státní úřad pro dohled nad léky a potravinami vydal povolení. V tu chvíli zájem o akcie společnosti navýšil její kapitál o 250 000 000 dolarů. Sám Otto Wichterle, i když nebyl ohodnocen tak, jak mu náleželo, nějakou nouzí netrpěl. Spíše se mu režim mstil za politickou angažovanost na jaře 1968.

Nakonec však prodělal i socialistický stát, kdy pro palmáre zastupujícím advokátům vzdal další boj o prosazení Wichterleho licencí, které spadly do klína NPDC. Ztrátu dnes odhadují někteří zasvěcení na stovky milionů, možná miliardu korun. Otto Wichterle se dočkal alespoň společenské satisfakce po roce 1989, kdy byl jmenován prezidentem ČSAV.

Zdroj: VTM Science
Foto: Profimedia

Nejčtenější