Čas při ruce - 2. část

Ivan Verner  |  Historie
Ilustrační foto

Mrkneme na ruku, kolik je hodin, nebo se raději podíváme na mobil, který nám zároveň ukáže, jaký mají čas v Hongkongu, Paříži i New Yorku? Jen málokdo sáhne do speciální kapsičky u vesty, kde na řetízku odpočívají hodinky kapesní, které vydržely tempo pokroku skoro čtyři století.

Císařova objednávka

K přemístění hodinek z bezpečného úkrytu na exponované místo na ruce bylo zapotřebí nejen technických vynálezů, ale také jistých sociálních změn. A to rozhodně nebyla záležitost jednoho dne! Dnes tvrdí více renomovaných výrobců, že právě jejich firma byla tou první, která se pustila do výroby náramkových hodinek. Nebudeme je soudit, nejsme historici, kteří se problematice cele věnují, a reklama i skutečnost se často překrývají.

Nicméně můžeme mít za jisté, že potřebu udělat něco s hodinkami, aby byly stále na očích, pocítili nejdříve ti, kteří měli ruce zaměstnané nebo potřebovali čas kontrolovat co nejčastěji. Manévrující armády potřebovaly koordinaci a povely velitelů načasování, jednotliví vojáci s puškou v ruce také nemohli sahat do kapsičky u vesty, totéž platí o jízdě, kdy ruce byly zaměstnány otěžemi.

Než se nového úkolu zhostili hodináři, řešili problém brašnáři a sedláři. Vyrobili jednoduchý kožený řemen (nikoli řemínek!) s ložem pro nošení kapesních hodinek, zařízení to sice účelné, leč svou velikostí mírně nepraktické. Pak nastoupili zámečníci, kteří ke stávajícím kapesním hodinkám pájeli drátěné úchytky. To už bylo o něco jednodušší.

Renomovaná firma ze společenství „haute horlogerie“ Girard-Perregaux prezentuje ve své historii rok 1880 jako přelomový. Rok předtím se byl německý císař Vilém I. podívat na berlínském veletrhu, kde ho zaujaly experimentální hodinky této švýcarské firmy. Byly určeny k nošení na koženém řemínku, obepínajícím zápěstí. Aby nedošly na exponovaném místě úhony, bylo jejich sklíčko kryto odklápěcí kovovou mřížkou.

Císař byl exponátem natolik zaujat, že u Constanta Girarda učinil objednávku na jeden tisíc kusů hodinek pro důstojníky německého válečného námořnictva a později ji ještě zdvojnásobil. Hodinář přidal zlacení kvůli větší odolnosti vůči mořské vodě a úkol dokonale zvládl. Další zájemci o tak revoluční novinku se však bohužel nehlásili.

Nevyžádané doporučení

V letech 1899 až 1902 probíhala na jihu Afriky takzvaná búrská válka, kde bojovala pravidelná britská armáda proti necvičeným, ale odvážným a místních poměrů znalým osadníkům. Byla lépe vyzbrojena a kromě například kulometů měla i poměrně přesné hodinky, které sloužily ke koordinovaným přesunům a útokům v jednotném čase na více místech.

Roli přesného času si uvědomovali všichni včetně hodinářů a klenotníků, kteří ji využili ve svých reklamách. „Nosil jsem je v Jižní Africe neustále na zápěstí po tři a půl měsíce. Držely přesný čas a nikdy mě nezklamaly. S úctou kapitán regimentu severní posádky,“ bylo možné si přečíst „nevyžádané doporučení“ v jednom z katalogů, které prezentovaly hodinky na počátku dvacátého století.

Hodinky pro „gentlemany v činné službě“ byly sice v zásadě kapesní, ale snadno upevnitelné do koženého řemínku. Ani to však zatím nestačilo ke zvýšené oblibě náramkových hodinek. Tedy u mužů, ženy si mohly vybírat hned z několika modelů hodinek, upevněných na zdobných náramcích. Snad proto ta nechuť u „pravých“ mužů…

Ilustrační foto

Bylo potřeba příkladu. Ten poskytl Alberto Santos-Dumont, syn bohatého brazilského obchodníka s kávou. Jeho otec na svých plantážích prosazoval využití techniky, a to fascinovalo právě i malého Alberta. Nejenže se naučil ji ovládat, ale stal se i nadšeným čtenářem fantastických románů Julese Verna. V roce 1891 se dostal osmnáctiletý obdivovatel techniky do Paříže, kde se pustil do studia přírodních věd a také do létání.

Z pasažéra se stal záhy pilot i konstruktér. Proslavil se například svým obletem Eiffelovky s řiditelnou vzducholodí vlastní konstrukce a ziskem ceny, kterou vypsal za tento průkopnický čin průmyslník Henri Deutsch de la Meurthe. To, že předtím dvakrát spadl, jen utužilo jeho slávu. Na jeho kontě bylo i vítězství v závodě na trati z New Yorku do Saint Louis, kde byla jeho soupeřem parní lokomotiva i první vzlet letadla těžšího než vzduch na evropském kontinentu roku 1906.

Ale zpět k hodinkám – právě při bujarých oslavách svého obletu Eiffelovky v pařížském restaurantu U Maxima si postěžoval příteli Louisi Cartierovi na potíže, které má při pilotování se sledováním přesného času. Klenotník Cartier nemusel složitě vymýšlet řešení, ale soustředil se spíše na design. Tak vznikl slavný model Santos-Dumont, který klenotník a nyní i hodinář nabídl širší veřejnosti v roce 1908 a prakticky s nezbytnými technickými inovacemi vyráběný dodnes.

To už měly ve svém výrobním programu pánské náramkové hodinky i další firmy z oblasti „haute horlogerie“, například společnosti Omega nebo International Watch Co. (IWC). Ještě jedna zásadní změna poznamenala vývoj hodinek – a sice korunka, s níž byla natahována pružina. Ta se přesunula z vrcholu strojku na pravou stranu hodinkového pláště.

Vítěz světové války

Přestože hodinkové strojky byly čím dál přesnější a dokonalejší, pořád ještě nedosahoval obchod s náramkovými hodinkami pronikavějších úspěchů. Rodinná firma Gallet, která byla registrována ve švýcarské Ženevě už roku 1466, přišla roku 1912 s prvními náramkovými hodinkami se sekundovou ručičkou. To se výborně hodilo například lékařům, kteří počítali pacientům pulz. O dva roky později už firma Gallet vyráběla na objednávku tyto hodinky pro britskou armádu.

Jiný muž, tentokrát Němec Hans Wilsdorf, byl také skálopevně přesvědčen o skvělé budoucnosti náramkových hodinek. Se svým švagrem Alfredem Davisem nejdříve dováželi do Anglie a Německa hodinové strojky, ale čím dál více kontrolovali jejich konstrukci, až si Wilsdorf začal sám hodináře najímat, aby pracovali pro něj.

V roce 1910 mohl Wilsdorf předložit k testům hodinky se značkou Rolex, kterou si sám vymyslel. Úspěch byl okamžitý – hodinky dostaly certifikát jako chronometr, který byl platný v celém Švýcarsku. O čtyři roky později hodinky Rolex dostaly obdobné ohodnocení, tentokrát z Královské observatoře v Greenwichi.

To už ovšem začínala první světová válka. Muži do ní rukovali s kapesními hodinkami, pro něž nebylo v uniformách bez obligátní vesty místo. Jestliže pak útrapy několikaletých bojů přežili, odcházeli do civilu s hodinkami náramkovými. První světová válka tak měla kromě zvítězivších spojenců i jiného, mnohem méně nápadného vítěze.

Zdroj: Formen
Foto: fotobanka Shutterstock

Nejčtenější