Čas při ruce - 1. část

Ivan Verner  |  Historie
Ilustrační foto

Mrkneme na ruku, kolik je hodin, nebo se raději podíváme na mobil, který nám zároveň ukáže, jaký mají čas v Hongkongu, Paříži i New Yorku? Jen málokdo sáhne do speciální kapsičky u vesty, kde na řetízku odpočívají hodinky kapesní, které vydržely tempo pokroku skoro čtyři století.

Ty nevíš, kolik je hodin, uslyší výtku žáček, který přišel na vyučování pozdě. Na to se špatně odpovídá, když má jedny hodinky na ruce, druhé v mobilu, několikery viděl po cestě, v autobuse, na náměstí a další mohl sledovat doma, včetně těch při ranním televizním vysílání na obrazovce.

Není to ale zase tak dlouho, co povědomí o čase bylo spíše obecné, a jestliže měl někdo potřebu vědět, kolik je hodin, poslechl si vyzvánění kostelních zvonů. První hodinky, kterým se dalo říkat kapesní, také měly jednu rafičku, což k přesnosti docela stačilo.

Admirál i Einstein

Jako první pocítili problém s přesností určení času námořníci. Při plavbě mohli určit zeměpisnou šířku docela dobře podle hvězd, horší už to bylo se zeměpisnou délkou. Hodiny, které k tomu byly potřeba, trpěly pohupováním lodi a s přesností byly hodně na štíru. Že to může být problém fatální, zjistila britská admiralita na počátku 18. století.

Osud a neschopnost se spojily roku 1707 v jedno. Admirálovi siru Cloudesleyovi Shovellovi, který se s patnácti válečnými loděmi vracel z neúspěšné kampaně proti spojené španělsko-francouzské flotile domů, překážela v přesném určení polohy hustá mlha. Jeden z řadových námořníků se sice dušoval, že útes souostroví Scilly je těsně před přídí a že to ví dobře, protože se tam narodil a poprvé také odtud vyplul na moře, ale smělec byl po zásluze potrestán oběšením, aby se ostatní poučili, co je to subordinace.

Jejich poučení bylo jen chvilkové, nebožtík měl pravdu a na cestu poslední se s ním vydalo i všech čtrnáct set kolegů včetně přísného admirála. Šťouralům, kteří namítnou, že tak nebylo nikoho, kdo by o tom podal zprávu, připomínáme instituci lodního deníku, kam se vše zapisovalo, a na válečné lodi dokonce neprodleně. Romantikům zase můžeme decentně naznačit, že to bylo stejně vymyšlené, ale vedlo to admiralitu k tomu, aby vyhlásila soutěž Cena zeměpisné délky, což bylo 20 000 liber pro toho, kdo ji při několikaměsíční plavbě dokáže určit s přesností na 30 námořních mil.

Problém byl uspokojivě vyřešen roku 1772. Přesný chronograf byl na světě; teď ale bylo potřeba vybrat nějaké místo, od jehož zeměpisné délky bude čas měřen, tedy určit nultý poledník. Nárokovala si ho Paříž – už tady byl uložen etalon metru, kilogramu – dokonce byla ochotna podpořit kohokoli, i Petrohrad, jen aby to nebyl Londýn. Tohle město, tedy jeho observatoř v Greenwichi, to ale stejně vyhrálo.

Čas však ke svému sjednocení potřeboval ještě další impulz. Tím byla železniční doprava. Zkoordinovat hodiny v jednom městě ještě šlo. Třeba tak, jako se to dělo po dlouhá léta v Praze. V pravé poledne mávl z věže observatoře v Klementinu muž praporem a z hradeb vyšehradských se ozval výstřel děla. Všichni řádní muži sáhli do kapsičky u vesty a zkontrolovali čas.

Dokud vyjížděl dostavník z Prahy do Vídně ve středu a v pátek, stačilo to. Když ale železnice začala propojovat státečky a knížectví na území dnešního Německa, začal to být problém, protože všichni přece měli ten správný čas, podle nějž by se měli řídit ti ostatní. Naštěstí přišel telegraf, ale potíže s jednotným určením času přetrvávaly i v době, kdy na patentovém úřadě v Ženevě pracoval mladý Albert Einstein, jemuž odlišně jdoucí hodiny, které viděl po cestě do práce, přinesly zajímavé podněty k slavným teoriím.

Emancipace a hodináři

Je zajímavé, že to bylo právě v Ženevě, proslavené jejími hodináři. Nikdy by se ovšem této slávy město nedopracovalo, nebýt zarputilého Jana Kalvína. Náboženský reformátor tu vlastně sídlil dvakrát. Poprvé, když vypracoval přísný řád, kterého se měli měšťané držet, aby došli spásy, byl vyhnán. Ženevští byli tak trochu vykukové. Chtěli být protestanty, aby nemuseli platit katolické honoraci, ale zároveň mínili držet katolické svátky, kdy se nepracovalo a slavilo.

Ilustrační foto

Nakonec zvítězila spořivost a Jan Kalvín se roku 1541 do Ženevy vrátil (dokonce dostal od města dům), aby místním pomohl proti arcibiskupství. Jeho vliv má své důsledky dodnes. Ženy byly odsouzeny k tomu, aby seděly doma a staraly se o rodinu. Nepotřebovaly šperky ani se jimi vlastně zdobit nesměly. Místní klenotníci tak přesedlali na výrobu hodinek a už roku 1601 tady vznikl Hodinářský spolek a zkušení výrobci se z přeplněného města vydávali do jiných kantonů. Tak počala sláva švýcarských hodinek.

Zahálka a juchání katolické šlechty a zbohatlíků nahradil obchodní duch protestantů, začínal se prosazovat společenský systém založený nikoli na původu, ale schopnostech jedince. V neposlední řadě pak ženy neměly právo mluvit do věcí veřejných. Hlasovací právo získaly až v roce 1971, v kantonu Appenzell Innerrhoden až na příkaz Nejvyššího soudu v roce 1990. Kupodivu, neúčast žen na správě veřejné neznamenala, že by na to švýcarské hospodářství nějak doplácelo… Švýcarské hodinky se pak staly synonymem pro přesnost, precizní práci.

Náramky s ozdobou

Zmenšení hodinek ze stojacích na kapesní umožnil nápad zámečníka a hodináře Petera Henleina (či možná Petera z Henle), který poprvé vyrobil použitelné malé hodinky, když pohon závažím nahradil sice už dříve k tomu používanou stlačenou pružinou, ale tentokrát s výdrží zhruba čtyřicet hodin bez natahování. Jeho „Taschenuhr“, které vyráběl někdy mezi lety 1504 až 1508 v Norimberku, dostaly pro svůj tvar název „norimberské vajíčko“.

Na dlouhou dobu pak určily trend ve výrobě hodinek, které se staly zároveň i díky vložené ruční práci malým uměleckým dílem. Koncem 17. století pak k té hodinové přibyla i minutová ručička a honba za přesností začala. Snad někdy počátkem 18. století se poprvé dostal hodinový strojek na ruku – byl připevněn jako součást ozdoby na náramku, móda se však neujala, protože ti, kteří si mohli takovou legrácku dovolit, nikdy neměli natolik zaměstnané ruce, že by nedokázali hodinky z taštičky či kapsičky vylovit.

Důkaz o výrobě hodinek pro nošení na ruce máme až z účetní knihy ženevské firmy Jaquet-Droz and Leschot z roku 1790, v níž je zaznamenána položka za „hodinky určené k tomu, aby byly připevněny na náramek“. Byla to ovšem spíše výstřednost, hodinky se ocitly i na náhrdelníku, který dostala ke svému sňatku princezna Auguste-Amélie z Leuchtenbergu v roce 1809. Dárek nebyl osamocený – novomanželka mohla ohromovat okolí ještě druhým náhrdelníkem, na němž byl pro změnu kalendář; obé vyrobilo pařížské klenotnictví Nitot.

Šperky s hodinkami už nebyly výjimkou, ovšem nesloužily ani tak k měření času jako k ozdobě svým smaltováním a vykládáním drahými kameny. Umístěním na ruce byly hodinky vystaveny neustálému pohybu a nepřízni počasí a navíc se to pokládalo za znak zženštilosti, zatímco gentleman dbalý přesnosti nosil ty své v pohodlí a suchu speciálně k tomu účelu šité kapsičky na vestě.

(dokončení příště)

Zdroj: Formen
Foto: fotobanka Shutterstock

Nejčtenější