Brouk jezdí na kole

Jaroslav Petr  |  Příroda

Larvy amerického brouka jezdí na kole na větrný pohon. Jen na něj „naskočí“ a v mžiku jsou před nepřáteli v bezpečí.

Americký brouk svižník Cicindela dorsalis se po píscích atlantického ostrova Cumberland pohybuje skutečně svižně. Však ho k tomu příroda obdařila dlouhýma nohama podobně jako jiné svižníky. Jeho larva vypadá spíše jako červík s krátkými nožkami. A přesto umí upalovat rychleji než dospělý brouk.

Zvířata v jednom kole

Svižníci jsou dravci a svou kořist obvykle dostihnou bleskovým sprintem. Jejich červíkovité larvy stojí na zcela opačném konci potravního řetězce. Nejeden živočich obývající písčiny ostrova Cumberland při pobřeží Georgie by si s nimi rád zpestřil jídelníček. Utíkat na krátkých nožkách v písku je zapeklitá věc, a tak si larvy svižníka vypomáhají důmyslným trikem. Využívají přitom principu kola, což je mezi živočichy opravdová vzácnost.

Při tomto ojedinělém způsobu transportu je přistihli američtí biologové Alan Harvey a Sarah Zukoffová a jedinečný způsob pohybu larev svižníka popsali ve vědeckém časopise PLoS ONE.

Kolo není pro pohyb v přírodě nejvýhodnější, protože potřebuje rovný a tvrdý podklad. Takové přírodní silnice se nenajdou všude. Přesto někteří tvorové umějí ze svého těla kolo vytvořit a pak se odkulí pryč. Dokážou to například pavouci z rodu Carparachne. Ti vytvoří loukoťové kolo ze svých dlouhých nohou. Tělo si hoví „v ose“ tohoto živého kola. Pavouci Carparachne žijí v pouštních oblastech na strmých svazích dun a spouštějí se z jejich vršků dolů. Jejich pohyb je tedy pasivní.

Podívejte se na video s prchajícím pavoukem Carparachne v akci.

V přírodě se najdou i živá kola s aktivním pohonem. Například housenky motýla obaleče hvozdíkového (Cacoecimorpha pronubana) si lehnou na záda a stočí se tak, že se hlavou zachytí konce těla, čímž vytvoří uzavřený kruh. Toto živé kolo pak uvedou do pohybu natahováním a smršťováním svalů.

Kolo na větrný pohon

Larvy svižníka Cicindela dorsalis se umějí stočit do kolečka podobně jako housenka obaleče hvozdíkového. Pro „rozjezd“ se nejprve vymrští do vzduchu a než dopadnou na udusaný písek, přiblíží hlavu k zadečku a vytvoří tak dokonalý kroužek. Není jasné, jestli se zadečku chytí anebo zda oba konce těla zůstávají volné.

V přízemní vrstvě vzduchu nad povrchem písečných přesypů fouká neustále poměrně silný vítr. Larva svižníka jej zachytí tělem a nechá se jím hnát. Koulí se po písku podobně, jako když před sebou děti ženou obruč. Larvě je přitom celkem jedno, jestli se koulí hlavou napřed anebo jestli „couvá“.

Desetinásobně zpomalené video s „jedoucí“ larvou svižníka.

Skutečná „jízda“ je vidět jen na zpomalených záběrech vysokorychlostní kamery. Larva dosahuje až 40 otáček za sekundu a při zběžném pohledu to vypadá, jako kdyby ji sfoukl vítr a unášel ji proti její vůli po písku. Není však pouhou hříčkou větru. Dokáže aktivně zahnout a zvládá i zatáčky do pravého úhlu. Na jeden zátah urazí až 60 metrů. Maximální rychlost koulející se larvy se vědcům nepodařilo změřit. Jen konstatovali, že s přehledem „ujela“ asistentovi běžícímu rychlostí zhruba 12 km/hod.

Nejčtenější