Bitevní pole

redakce formen  |  Historie

Každý válečný konflikt je provázen utrpením, ale některé boje jsou natolik významné, že docela přepíšou historii. Vyhledali jsme několik právě takových krvavých střetů, které se v běhu staletí odehrály na našem krásném kontinentu.

Bitva u Hastingsu

Hastings

Jihoanglický Hastings je oblíbené přímořské letovisko s malebnou rybářskou atmosférou. Výborně jej znají rovněž milovníci techniky, neboť právě tady dlouhodobě pobýval jeden z vynálezců televize John Logie Baird. Do učebnic se však místo zapsalo z úplně jiného důvodu. 14. října roku 1066 (a to datum se nám všem dobře pamatovalo) se u Hastingsu odehrála velkolepá bitva, která sehrála klíčovou roli v dějinách Velké Británie.

Tuhý a krvavý střet skončil rozhodným vítězstvím normanského vojska vedeného Vilémem I. Dobyvatelem nad anglosaskými oddíly a byl základem ovládnutí Anglie Normany. Na místě bojů bylo postaveno opatství Battle Abbey, kolem něhož se rozvinula vesnička s příznačným názvem Battle, tedy bitva. Krátce po bitvě zamířil Vilém na Londýn, kde byl zvolen králem. O několik měsíců později byl slavnostně korunován ve Westminsteru.

Dnes je místo bitvy vyhledávanou turistickou atrakcí. Návštěvníci si mohou prohlédnout nejenom ruiny opatství a vyslechnout si podrobný výklad celé bitvy se všemi jejími důsledky, ale také se postavit přesně na místo, kde byl poslední anglosaský král Anglie Harold II. Godwinson údajně střelen šípem do oka a zabit. Nejvíce turistů do Hastingsu míří v den výročí bitvy, kdy se pořádá její každoroční velkolepá rekonstrukce.

Bitva u Azincourtu

Azincourt

Poblíž severofrancouzského přístavního města Calais mají Britové jedinečnou možnost zavítat na místo, kde středověká anglická armáda potupila místní vojsko. Odhaduje se, že takovou příležitost si každým rokem nenechá ujít kolem třiceti tisíc britských obdivovatelů historie. Slavná bitva se odehrála v pátek 25. října roku 1415 – den svatého Kryšpína – poblíž vesnice Azincourt.

V klíčovém střetnutí stoleté války, jež předznamenalo soumrak středověkého rytířstva, měl hlavní slovo anglický král Jindřich V. Pod jeho vedením vyčerpaní Angličané, oslabení úplavicí, porazili údajně čtyřikrát početnější vojsko francouzského krále Karla VI., které za nepřítomnosti duševně chorého panovníka vedl konstábl Karel z Albretu a další francouzští velmoži z armagnacké strany.

Zpočátku třicetitisícový obranný francouzský val značil pro mladého Jindřicha V. neradostnou vyhlídku na konec invaze, jíž chtěl uplatnit nároky na francouzský trůn. Díky geniální volbě terénu a tradičnímu využití lučištníků však zdánlivě prohranou bitvu proměnil v triumfální vítězství – byť pošpiněné hanebným masakrem několika set zajatců. Pro nás je zajímavé, že podle některých historických pramenů bojoval na straně Angličanů i Jan Žižka z Trocnova.

Bitva u Grunwaldu

Grunwald

Jestliže o účasti Jana Žižky v bitvě u Azincourtu se pouze spekuluje, v bojích u Grunwaldu je jeho počínání už přesně dokumentované. Na polích Grunwaldu (německy u Tannenbergu, litevsky u Žalgirisu) se 15. července 1410 odehrála jedna z největších bitev středověku, pro Poláky stěžejní událost jejich dějin.

Vojska polsko-litevské unie na hlavu rozdrtila německé křižáky a podařilo se jim natrvalo omezit jejich rozpínavost. Pod praporci řádu bojovalo sedmadvacet tisíc pruských, francouzských či švýcarských vojáků. Polsko-litevská armáda čítala dvaatřicet tisíc mužů a byla podpořena spojenci z Ruska, Čech, Moravy, do bojů se zapojili rovněž Bělorusové či Tataři.

Na straně vítězů výrazně pomohli čeští vojevůdci Jan Sokol z Lamberka a již zmíněný Jan Žižka z Trocnova, který zde podle některých historiků mohl přijít o oko. Kdo se kvůli rekonstrukci ohromné bitvy nehodlá vydat až na polský sever, tomu doporučujeme zhlédnout slavný dvojdílný historický velkofilm Křižáci, jehož celá druhá část je věnována právě běsnivým bojům u Grunwaldu.

Bitva u Ypry

Ypra

Než se rozezněly výstřely první světové války, belgické Ypry na sebe strhávaly pozornost především monumentální stavbou gotické tržnice, katedrály a radnice na hlavním náměstí. Válečný konflikt však jako ničivý blesk zasáhl celou Evropu a malebný kout Belgie rázem proměnil v učiněné peklo na zemi. Tzv. Yperský oblouk platil za poslední cíp Belgie, který výbojní Němci ještě neobsadili.

Ypra

Pro Spojence šlo o klíčovou oblast – pokud by ji ztratili, protivník by získal volný přístup ke strategickým přístavům v Dunkerku a v Calais. Děsivé boje v oblasti Yperského oblouku se staly neradostným zosobněním krutosti a zmaru první světové války. Válečná fronta se zde posouvala po pár kilometrech tam a zase zpět, bojovalo se o každou píď země v těch nejubožejších podmínkách, v bahnitých zákopech, chladu a vlhku…

Během války zde došlo celkem k pěti velkým bitvám. Historickou tragédii Ypry zažily 22. dubna 1915, kdy byl poprvé na západní frontě vyzkoušen chemický bojový plyn. Vzdor smrtelnému yperitu se Němcům frontu nepodařilo prolomit. Jména statisíců mužů, kteří zde nalezli svou smrt, jsou vyryta na stěnách Meninské brány, smutného památníku krutých bojů. Každý večer tu trubač vzdává hold pětapadesáti tisícům vojáků, kteří nemají hroby.

Bitva u Slavkova

Slavkov

Bitva u Slavkova, rovněž známá jako bitva tří císařů, patří k nejznámějším vojenským konfliktům, které se kdy odehrály na našem území. A nejen u nás: Slavkov (neboli Austerlitz) platí za jeden z nejproslulejších střetů napoleonských válek. Na bojišti nedaleko Brna se 2. prosince 1805 střetly tři významné armády tehdejšího světa. Na jedné straně stál francouzský císař Napoleon, na straně druhé koalice tvořená rakouským císařem Františkem I. a ruským carem Alexandrem I.

Francouzský vojevůdce se svými pětasedmdesáti tisíci vojáky musel čelit značné početní převaze. Na straně rusko-rakouských spojenců bylo devadesát tisíc lidí, ale navzdory přesile Napoleon zvítězil a zahájil svoje tažení Evropou. V nemilosrdné bitvě tehdy nalezlo smrt více než dvacet tisíc vojáků. Zděšení obyvatelé Brna vzdáleného jen několik desítek kilometrů se údajně tísnili poblíž brněnské katedrály a s hrůzou naslouchali utrpení bitevní vřavy.

Bitva tří císařů každoročně ožívá v rekonstrukci, krvavý střet rovněž připomíná působivá Mohyla míru. I ta má zajímavý osud – šlo o první mírový památník v Evropě, jeho odhalení v roce 1914 však paradoxně oddálil začátek první světové války, a tak k němu došlo zkraje dvacátých let.

Bitva u Waterloo

Waterloo

Waterloo se řadí jistě k nejbohatším městům v Belgii. Za prestižní adresu se počítá nejen u vlámské smetánky, ale taktéž u pilných evropských byrokratů, kteří odtud dojíždějí do relativně nedalekého Bruselu. Radniční pokladna se může však spoléhat na další ohromný zdroj příjmů. Do města každým rokem putují statisíce turistů, kteří navštěvují slavné dějiště poslední Napoleonovy bitvy.

Pro samotné Belgičany má poutní místo zvláštní význam. Ve střetu se sedmou spojeneckou koalicí v čele s vévodou z Wellingtonu a maršálem Blücherem slovutný zástupce nemilovaných sousedů z mocnější země potupně prohrál, a to u leckterých Vlámů vyvolává jemně zlomyslné úsměvy.

Krvavou řežbu z 18. června 1815 završila Napoleonova internace na ostrově Svaté Heleny a zánik prvního francouzského císařství, pro starý kontinent však byly dopady mnohem příznivější, neboť Evropa nezažila v následujícím půlstoletí žádný válečný konflikt. Na bitvu u Waterloo, jejíž jméno je dnes synonymem nejen drtivé porážky, ale vlastně i jakéhokoli fatálního selhání, upozorňuje zejména vysoká mohyla s 226 schody.

Bitva u Verdunu

Verdun

Nevelké městečko Verdun poskytlo francouzské historii mnoho klíčových podnětů. Již ve čtvrtém století bylo sídlem biskupa, v devátém století zde byla podepsána verdunská smlouva, která franckou říši rozdělila na tři části. V průběhu staletí byl Verdun bohatý, prosperující a dobře opevněný.

Verdunský pevnostní systém prošel otřesným testem odolnosti za první světové války. Děsivé boje u Verdunu se do dějin zapsaly jako jedna z nejdelších a také jedna z nejkrvavějších bitev v historii lidstva. Střetnutí se protáhlo od února do prosince roku 1916. Francouzi nejdřív vůbec nepředpokládali, že Němci na pevnostní systém zaútočí. Na Vánoce roku 1915 však německý generální štáb rozhodl o tažení proti Verdunu.

Operace měla za cíl posílit upadající morálku německé armády a z toho důvodu byla na úzký úsek fronty stažena tisícovka dělových hlavní. Generální útok začal nepřetržitým devítihodinovým dělostřeleckým bombardováním. Následovala tuhá zákopová válka, která neustále přelévala územní převahu z jedné strany na druhou. Ačkoli se fronta pohybovala jen minimálně, u Verdunu padlo více než sedm set tisíc mužů! Krutý masakr skončil až po jedenácti měsících vyhlášením příměří. Stopy války jsou zde patrné dodnes.

Vylodění v Normandii

Normandie

Čtyři roky po chvatné evakuaci z Dunkerku se britské jednotky vrátily na území Francie. Mezi červnem a srpnem roku 1944 se spojenecká armáda sestavená z amerických, britských a kanadských jednotek vylodila v Normandii, následně prolomila Hitlerův atlantický val a znovu otevřela v severní Francii západní frontu.

Pečlivá příprava s vysokým stupněm utajení, drtivá převaha ve všech druzích zbraní, ale i Hitlerova značná nepřipravenost byly hlavními faktory, které se podepsaly na absolutním úspěchu celého vylodění. V rámci nejvyššího utajení získaly severofrancouzské pláže krycí názvy: Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. První dvě pláže tvořily sektor americké 1. armády, Juno byla kanadská a ostatní dostali na starost Britové.

Nejtužší boje se odehrály na pláži Omaha, kde byly velmi strmé břehy a která byla střežena křížovou palbou z mnoha kulometů a děl. Vzdor ohromným ztrátám a počátečnímu chaosu ve velení byla ještě v den vylodění pláž zajištěna a dobyta. Na invazi dnes upozorňuje mnoho památníků či muzeí, ale také rozlehlé hřbitovy. Normandské pláže, kde k vylodění došlo, si dodnes uchovaly svá krycí jména.

Bitva u Moháče

Moháč

Bitva u Moháče je jedním z nejdůležitějších střetů šestnáctého století. Ludvík Jagellonský, král uherský a český, se pokusil zastavit tureckou expanzi do centrální Evropy, ale utrpěl drtivou porážku a sám během útěku utonul v bažině. K bitvě došlo 29. srpna 1526 u městečka Moháč, které se nalézá na dnešní maďarsko-srbské hranici. Zkraje šestnáctého století Turci ovládli Balkán a postupovali dále na sever a po dobytí Bělehradu se střet u Moháče ukázal jako nevyhnutelný.

Na osmanské straně se skvěla brilantně vycvičená armáda, které velel Sulejman I. Za uherskou stranu sestavil dvacetiletý Ludvík Jagellonský vojenský šik sice neméně zkušený, ale co do počtu výrazně oslabený. Krveprolití trvalo půldruhé hodiny a je považováno za jednu z nejzpackanějších bitev vůbec. K debaklu přispěla rozhádanost šlechty s panovníkem, ale i fakt, že řada uherských oddílů se na místo bitvy nedostala včas.

Třebaže na obou stranách padlo zhruba stejně mužů (kolem šestnácti tisíc), Turci Ludvíkovu armádu zcela rozprášili a postupovali na Budín. Hlavní město Uherského království zanedlouho obsadili a postupně se zmocnili velké části Uher. Uherským i českým králem se stal Ferdinand I., který započal ohromný vzestup Habsburků v evropské politice. Místo národního pokoření Maďarů zde připomíná pomník, který čítá hromadné hroby, náhrobní kameny, kříže a válečně-historickou a archeologickou expozici.

Zdroj: Formen

Nejčtenější