Ani brácha, ani manžel, ani syn

Ivan Verner  |  Vesmír

Před třiceti lety to bylo jasné: v roce 2010 bude na Měsíci stálá základna, astronauti po něm budou drandit ve vozítkách a cesta sem a zpátky na Zemi bude něčím tak obyčejným, že se tím noviny ani nebudou zabývat.

Bohužel, tři desítky let uplynuly, a posledním člověkem, který kdy stanul na Měsíci, je syn slovenského otce a české matky, Američan Eugene Andrew „Gene“ Cernan. Od té doby sledujeme našeho souputníka většinou z uctivé vzdálenosti a zdá se, že o něm víme méně než kdysi.

Když prezident USA George Bush vyhlásil v roce 2004 nový program dobývání vesmíru, byl jeho projev přirovnáván k tomu, který v květnu 1961 pronesl John F. Kennedy, aby vyburcoval americkou vědu i veřejnost ke zvýšení společného úsilí za jediným cílem – dostat svého astronauta na Měsíc dřív, než tak učiní Rusové.

Tehdy se to opravdu podařilo, v červenci 1969 mohl svět sledovat první „měsíční“ televizní přenos. George Bush ovšem už v Bílém domě není a jeho následník Barack Obama se zřejmě ještě nerozhodl, kterému ze svých poradců věřit, a co víc, v otázkách podpory průzkumu vesmíru se chová spíše populisticky. Podle nálad veřejného mínění jednou investice zamítá, jindy s výhradami podporuje. To asijské velmoci, Čína a kupodivu i Indie, mají jasno a jejich postup by se dal charakterizovat jednoduchým „Jdeme na věc“.

Proč je zajímavé se na Měsíc opět podívat? Například proto, že doposud nemáme jasno kdy a (ačkoli jsme si už mysleli, že to víme) jak vlastně vznikl. Jak se vlastně – a takto formulovaná otázka lépe vystihuje problém – na oběžnou dráhu okolo Země dostal? Nejdříve tu byly tři příbuzenské teorie. Podle první vznikl ze stejného materiálu jako naše planeta při formování Sluneční soustavy, a je tedy sourozencem Země.

Astronom sir George Howard Darwin, syn proslulého přírodovědce, se domníval, že Měsíc se jakýmsi pučením a vlivem rychlé rotace od Země oddělil v místě dnešního Tichého oceánu. Náš souputník by tedy byl jakýmsi jejím synem. Třetí teorie z poloviny minulého století zase říká, že Země svého partnera vlastně ulovila svou gravitací, když prolétal okolo jako asteroid. Pak by se dal označit za manžela.

Příbuzenské teorie však byly zdánlivě jednou provždy smeteny z astronomického stolu. To když po dlouhém bádání astronomové usoudili, že třicet milionů let po vzniku Sluneční soustavy impakt tělesa přibližně o velikosti Marsu vyrazil z mlaďoučké Země žhavou hmotu smísenou částečně s hmotou dopadnuvšího vetřelce, která okolo ní nejdříve utvořila žhavý prstenec. Z této hmoty se Měsíc nakonec uhnětl.

Nyní se časové určení přibližně před 4 537 000 000 lety, kdy se tak mělo stát, zřejmě poněkud posouvá. A možná se vůbec mění celá uznávaná teorie. Jedno je zřejmé – náš přirozený satelit se od Země pomalu, ale jistě vzdaluje (a den na Zemi se prodlužuje), tudíž musel být kdysi v minulosti její součástí…

Systém planety a jejího souputníka, jaký představuje pár Země–Měsíc, je poměrně neobvyklý. Průvodce naší planety má totiž velice nízkou hustotu, což si vysvětlujeme absencí železného jádra. Úhlový moment soustavy (úhlová rychlost krát moment setrvačnosti) je naopak velký a podle něj by jedna otočka planety v době srážky trvala necelých pět hodin. Kam se však tento moment hybnosti vytratil?

Původní počítačové simulace velkého impaktu počítaly s tím, že planetka s pracovním jménem Theia do Země narazila. Nyní se soudí, že se nejdříve přiblížila a škrtla o její povrch rychlostí 40 000 kilometrů v hodině. Tím se urychlila rotace planety a zároveň se změnil sklon osy jejího otáčení. Gravitační síla ale Theiu nepustila a při svém návratu narazila do Země takovou silou, že se část hmoty planety a téměř všechna hmota Theii roztavila (teplota v místě kontaktu dosahovala až 10 000 stupňů Celsia) a velká část z ní se dostala na oběžnou dráhu.

Měsíc by měl mít ze čtyř pětin stejné složení jako ona hypotetická Theia, je však daleko podobnější Zemi. Nizozemští astrofyzici Rob de Meijer a Wim van Westrenen soudí, že Měsíc vznikl během jaderného výbuchu. Pomocí rotace se podle jejich teorie nejtěžší prvky v ještě ne tuhé Zemi koncentrovaly v horní části pláště v oblasti rovníku.

Nadkritické množství těžkých prvků, jako je uran a thorium, odstartovalo jadernou reakci, na jejímž konci byl obrovský výbuch. Nikoli ničivý, ale tvořivý – pomohl zhmotnit Měsíc, bez nějž by na Zemi nebylo života. Řekněte sami, nestojí za to jet se na ten Měsíc pořádně podívat ještě jednou?

Zdroj: MF Plus
Foto: NASA

Nejčtenější